Už nebudu zetkařem 1: Předpoklady pro úspěch na stupni L

24. říjen, 2020 o 22:18, Žádné komentáře

Tento nový seriál řeší problém velkého množství nadšených drezurních jezdců – amatérů, kteří sice jezdí i závodí „pro radost“, přesto však touží po stálém zdokonalování sebe i svého koně. Jsou to jezdci, kteří začali pěkně od začátku – bez ohledu na věk se naučili jezdit, propadli úplně drezurnímu (nebo i parkurovému) ježdění, takže si po čase udělali jezdeckou licenci a vypravili se první závody. Samozřejmě, protože byli soudní a rozumní, jeli na závody stupně Z. Kůň jim celkem poslušně šlapal, naklusal a nacválal, kde měl, zastavil, kde bylo třeba, dokonce si zacouval a při pozdravu způsobně čekal. Kruhy se také celkem podařily, ve cvalu nebo klusu sice možná ne úplně hezky prodloužil, ale nějaká změna poznat byla. Rozhodně ho nebylo třeba kopat ani píchat špornami, aby šel dopředu ochotně, kůň se ani nepral s otěžemi a dá se říct, že byl na rovnoměrném přilnutí. A tak se tito jezdci rozhodli, že půjdou dál, do „eLek“. A zde narazili: nejen, že bylo třeba procvičit náročnější cviky, jako třeba jednoduchou změnu cvalu nebo kontracval, ale ono už to chtělo celkově lepší pohyb, výraznější rozdíly mezi prvotním shromážděním a prodlužováním, lepší ohýbání koně, menší malé kruhy, propracovanější přilnutí, výraznější kmih… A tak z toho buď nebyl dobrý pocit nebo ani dobrá výsledná známka.

A pokud jsou tito jezdci nejen ve svých možnostech ctižádostiví, ale také rozumní a skutečně chtějí dobře jezdit a dobře svého koně předvést, musí začít na sobě pracovat. Jenže jak? Jaké jsou vlastně rozdíly mezi drezurami stupně Z a L? Jak tyto rozdíly zvládnout? Zkuste se začíst do následujících řádků a možná vám to otevře cestu k lepšímu drezurnímu ježdění.

Systém klasického ježdění spočívá na postupném gymnastickém výcviku koně a vyvinul ho francouzský učitel jezdectví de la Guériniére. Žil asi před 250 lety (okolo roku 1750) a mimo jiné je považován za objevitele balančního sedu. De la Guériniére vyjádřil účel vzdělání následující větou: „Účelem vzdělání koně je to, že se kůň systematickou prací stane klidným, obratným a poslušným, aby měl příjemné pohyby a byl pohodlný pro jezdce. Toto platí stejným způsobem pro koně honebního i školního.“ Tato věta, přestože byla napsána před 250 lety, platí dodnes v celém svém znění. Postupný výcvik koně – a také jezdce – je založen na logice a nelze ho libovolně změnit nebo zkrátit, protože každý stupeň výcviku vychází ze stupně předešlého.

Předpoklady

Než se vydáme na cestu od Z k L, musíme se nějak vybavit, abychom si ji usnadnili, ale taky abychom se nemuseli zbytečně vracet.Řekněme si o 5 faktorech, které velmi výrazně ovlivní naši snahu propracovat se k „pěkným eLkům“:

kůň
trenér
jasná představa o kritériích stupně Z a L
mít za sebou výcvik, který mi zajistí kvalitní zvládnutí požadavků, které na mě klade stupeň Z
píle a chuť pracovat na sobě.

1. Vhodný kůň

Dnes už není mnoho oddílů, kde se člověk může kvalitně drezurně „vzdělávat“ na odpovídajících oddílových koních. Stejně tak je i málo jezdeckých škol, kde by se našli provozní koně schopni člověka naučit pokročilejšímu drezurnímu umění. Takže – pokud jsem dosud platil za jednotlivé jezdecké hodiny, stojím před poměrně závažným rozhodnutím: jak to udělat, abych jezdil na koni, který bude citlivý, zdravý, nezkažený a bude mít dobrou péči? Nakonec nejjednodušším a nejschůdnějším řešením bude takového koně koupit. Pouze tak totiž budu moct vytvořit se svým koněm skutečnou dvojici, dvojici přátelskou, která se dobře zná a může se na sebe spolehnout. Vyšší drezurní ježdění totiž není jen o dřině na jízdárně, je to i o vyjížďkách v terénu a o chvilkách při práci „ze země“.

Dobře – dejme tomu, že takového koně máme, nebo ho budeme mít. Jak by měl vypadat? Měl by mít pěkné základní chody a měl by mít za sebou kvalitní výcvik na stupni Z. Dále má být šikovný, poslušný, dobře jezditelný, pohodlný a ochotný. Kůň nesmí mít problémy s hubou, krkem nebo hřbetem. Krk by neměl být nasazený příliš nízko a hřbet nemá být příliš krátký. Žádoucí je energické a diagonální naklusání „skrze týl“, při němž kůň došlapuje pod své těžiště na pokud možno úzké stopě. Ale důležitá není jen vnější rovnováha, nýbrž i vnitřní! Mírné exteriérové vady lze velmi často korigovat výcvikem, zatímco psychické potíže jsou mnohem závažnější a jejich korektura trvá příliš dlouho, pokud je vůbec lze odstranit.

Základním pravidlem je: Učící se jezdec patří na zkušeného koně.

2. Dobrý trenér

Trenérů je spousta – dobrých trenéru je však příliš málo. Váš trenér vás však musí naučit něco nového, musí vnést nové prvky do nácviku vašeho správného sedu a působení na koni. Zatím jste se učili sedět a jezdit tak, abyste uměli dát správné pomůcky ve správnou chvíli. Nyní už k tomu přibude jiný prvek: pocity a schopnost vnímat pohyb koně. Cítit či vnímat koně se učíte sedem, holeněmi i rukama. Měli byste se naučit cítit, zda:

kůň stojí správně na všech čtyřech končetinách;
kůň přežvykuje udidlo nebo je v hubě mrtvý;
je kůň uvolněný a pruží ve hřbetě;
kůň došlapuje pod těžiště a jde „do kopce“;
se vaše těžiště nachází nad těžištěm koně – a tak dále…

Proto potřebujete trenéra, který tyto pocity dokáže popsat slovy, který dokáže přimět vás i vašeho koně, abyste se uvolnili a při tom všem stále neúnavně vylepšuje váš sed. Musíte si však uvědomit, že při postupu ze stupně Z k L vaše jezdecké řemeslo začíná být jezdeckým uměním. Od nynějška musí trenér, jezdec a kůň tvořit tým.

3. Kritéria drezury na stupni Z a L

Za námi tedy leží fáze výcviku (drezúra stupně Z), kdy se měl kůň naučit uvolnění, udržet čistý takt ve všech třech základních chodech, být na otěži a pánevními končetinami vyvíjet energický posun. Tím je první fáze výcviku, tedy základní výcvik, ukončena.

Před námi leží další prvky výcvikové škály: Narovnání, rozvoj kmihu, prvotní shromáždění. Cílem této druhé fáze je rozvoj posuvné síly pánevních končetin koně.

Cílem naší práce, který nesmíme nikdy pustit z očí, musí být: na obě strany naprosto prostupný kůň, který lehce a příjemně přistoupí na ruku, který jde v naprosté harmonii a s aktivními pánevními končetinami.

Drezurní požadavky stupně Z jsou především tyto:

Sed a působení jezdce a korektnost projetých lekcí a jízdárenských figur.
Patřičný stupeň výcviku koně. K tomu patří: uvolněnost, poslušnost a rovnováha. Kůň má být na pomůckách a má s uzavřenou hubou přežvykovat udidlo.
V drezurních úlohách stupně Z se předvádějí tyto cviky: střední krok, pracovní klus a v něm malý kruh o průměru 10 m, střední klus, pracovní a střední cval, od stěny ke stěně, zastavení z klusu, couvání a vyjetí z couvání, jednoduchá změna cvalu přes klus, vlnovka o 3 a o 4 obloucích v pracovním klusu, nechat vytáhnout otěž z ruky ve středním kroku, pracovním klusu i cvalu, lehký klus.

<<< Obr. 1: Jezdec a kůň na úrovni Z.

Drezurní požadavky stupně L:

Hlavním znakem stupně L je výrazné zlepšení prostupnosti koně a zvýšené zatížení pánevních končetin. Díky tomu, že kůň pánevními končetinami převezme více váhy, lze začít se shromažďováním, které má za následek relativní vzpřímení předku koně. Dalším kritériem je naprostá uvolněnost a pružící hřbet koně.

V úlohách stupně L se kromě cviků stupně Z vyskytují i tyto cviky:

shromážděný klus a shromážděný cval, v nich malé kruhy o průměru až 7 - 10 m,
obrat okolo zádě a krátce čelem vzad,
kontracval na obě ruce,
pracovní cval na kruhu a přitom „nechat si vytáhnout otěže z rukou“,
prodloužený krok, klus a cval,
jednoduchá změna cvalu,
u nás i ustupování na holeň v pracovním klusu, dovnitř plec, poloviční překrok,
vlnovka o 3 a 6 obloucích ve cvalu,
od stěny ke stěně ve shromážděném cvalu.

<<< Obr. 2: Jezdec a kůň na úrovni L.

Samozřejmě se také některé úlohy stupně L mohou jet na uzdě. Pokud to srovnáme se stupněm Z, drezúry stupně L kladou na jezdce i koně výrazně vyšší požadavky.

4. Kdy je jezdec „zralý“ pro drezúry stupně L?

Měli byste už mít za sebou několik úspěšně zajetých úloh stupně Z, to znamená, že byste měli být ohodnoceni minimálně známkou 6,0. Rozhodujícím předpokladem je zcela uvolněný vybalancovaný sed a „snadné“ zvládnutí jednoduché změny cvalu, kde budete udílet zádrže ze cvalu do kroku bez klusových mezikroků a čistě opět z kroku nacváláte, zase bez klusových mezikroků.

Přestože váš kůň umí udělat obrat okolo zádě nebo cválat v kontracvalu, nemůžete o něm mluvit, že „chodí L.“ Požadavky stupně L totiž netkví pouze v absolvování napsaných cviků, ale ve zlepšení prostupnosti, chodivosti, kmihu a činnosti pánevních končetin.

5. Práce na sobě

V první řadě je třeba neustále se zdokonalovat ve správném sedu. Ale proč se pořád učit sed? Vždyť ten jsme se učili už na stupni Z! Protože:

Správný sed je základ dobrého ježdění.
Učit se jezdit znamená nejdříve: učit se sedět.
Chtít jezdit lépe znamená: lépe sedět.
Pouze ten, kdo sedí na koni dobře, může dobře jezdit!

Obr. 3: Sed jezdce. Místo označené písmenem "t" je nejhlubší místo sedla. Skica podle W. Storl: So lernt man reiten. >>>

Neočekávejte, prosím, od vašeho trenéra tuto větu: „Zítra začneme s cviky stupně L, přijďte tedy s uzdou a ostřejšími špornami!“

Stejně jako se ježdění na hudbu nestane kvadrilou, když si jezdci nasadí cylindr, tak ani se z jezdce nestane jezdec „elkový“, když koni strčí do huby páku a na boty se nasadí ostruhy. Vlastně jde všechno i nadále tak, jak šlo dosud, neobjevuje se žádný do oka bijící zvrat.

Jak tedy poznám „eLkového“ jezdce? Podle sedu a schopnosti cítit svého koně!

Takže – pracovat na sobě znamená pracovat na zlepšení svého sedu a svých pocitů. A zde je jejich stručné shrnutí:

Nesmíte mít pocit, že sedíte na koni, ale musíte sedět v koni. Představujte si přitom, že máte koně před sebou, takže kůň není na pomůckách, ale před pomůckami – tedy před holeněmi, před páteří, před rukou.
Seďte naprosto klidně. I ta nejmenší změna vašeho těžiště (ať už vertikálně nebo horizontálně) by pro koně měla něco znamenat! Poučka říká: kůň došlapuje vždy po těžiště jezdce.

V následující fázi výcviku hrají působení i pomůcky významnou roli. Pokročilým jezdcem se stanete, až jednoho dne zjistíte, že dávání pomůcek musí přicházet v první řadě ze sedu. Už dříve jste svého koně pomoci namáhavým „řemeslných“ pomůcek sotva nacválali; neustále jste se dokola učili nazpaměť: lehce přistavit k vnitřní ruce, přenést hmotnost dovnitř, vnější holeň dozadu… A jako „pokročilý“ jezdec se pouze sedem trochu pohne nahoru – dozadu – dovnitř, zatlačíte vnitřní sedací kostí trochu dopředu – a kůň lehce a prostorně nacválá.

V kdejaké knize si přečtete, jak se má na koni správně sedět. Ale jedno je velmi důležité: uvolněnost kloubů - ramenních kloubů, kloubů paží, rukou, prstů, kyčelních, kolenních a kotníků. Uvolnit se a současně se napnout, to patří k nejtěžším věcem při ježdění. Všichni víme, že fyzicky uvolněný kůň může být pouze ten, který je uvolněný psychicky. U jezdce je to úplně stejné.

Tajemství úspěchu je spokojený a uvolněný kůň! Tato věta platí ve stejné míře i pro lidi.