Už nebudu zetkařem 9: Ježdění s uzdou
Mnozí neznalí a nezkušení lidé trvají na svém mylném názoru, že uzda je mučící nástroj a slouží k tomu, aby koně lámala, brzdila či krotila. Jenže - koním můžeme ublížit jakýmkoli nevhodným nebo špatně nasazeným užděním – i bezudidlovým!
Uzda je, ve srovnání s uzdečkou, jemnější a citlivější. Proto vyžaduje od jezdce už pokročilejší jezdecké umění a citlivou a klidnou ruku. Uzda bude později sloužit pouze ke zjemnění pomůcek. Ve svém konečném výsledku není ježdění s uzdou aktem síly, ale jemnou hrou mezi špičkami prstů a hubou koně… Tak by to aspoň mělo být!
Uzda slouží ke zjemnění komunikace mezi jezdcem a koněm. Nikdy nemá sloužit jako „vznešená“ náhrada průvleček.
Obr. 1: Koně nauždění plnými drezurními uzdami.
Jak vypadá uzda
Každý ví, že uzda má dvě udidla (obr. 2, 3): stihlo a páku; jezdec tedy drží dva páry otěží, otěže k páce jsou tenčí. Stihlo ohýbá, páka přiužďuje.
Stihlo může být jednou nebo dvakrát lomené; vždy však musí být tenčí, než stihlo samostatně používané uzdečky. Páka je nelomená a pevná, její ramena mají dvě části, nad udítkem je horní část a pod udítkem dolní část. Udítko páky má většinou vyklenutí, kterému se říká ohbí pro jazyk. Bez něho by ležela páka přímo na jazyku. Ohbí omezuje jazyk a udítko páky tak leží více na dásních. Je třeba zkusit, s jak výrazným vyklenutím se bude kůň cítit nejpohodlněji.
Obr. 2: Uzda. 1 - lícnice k páce; 2 - anglický nánosník; 3 - lícnice ke stihlu; 4 - páka; 5 - stihlo; 6 - podbradní řetízek; 7 - pákové otěže; 8 - stihlové otěže. >>>
Tah za pákové otěže působí díky ramenům páky na hubu koně několikanásobnou silou. „Síla“ působení páky roste s délkou jejích ramen. Prvotním předpokladem pro použití uzdy jsou klidné a na sedu zcela nezávislé ruce, pouze tak je jezdec „zralý pro uzdu“.
Obr. 3: Poloha udidel uzdy v hubě. Červené – stihlo; modré - páka. >>>
Aby mohla páka působit, potřebuje opačně působící „protipáku“, kterou je podbradní řetízek. Ten musí ležet na hraně dolní čelisti koně naplocho a nesmí se přetáčet. Řetízek se pověsí do pravého háčku seshora dovnitř, potom se vytočí doprava, dokud nezačne klást mírný odpor, a pověsí se shora do levého háčku. Pokud nejsou pákové otěže napnuté, má být řetízek natolik volný, že lze mezi něho a hranu dolní čelisti koně vsunout dva prsty.
Pokud jsou pákové otěže prověšené, ramena páky jdou rovnoběžně se štěrbinou huby. Napneme-li pákové otěže tak, že ucítíme první mírný odpor, mají ramena páky svírat se štěrbinou huby koně úhel 45°.
Obr. 4: Nesprávně utažený podbradní řetízek. A - páka propadá; B - páka se vzpírá. >>>
Pokud je řetízek příliš napjatý, k čemuž nesmí nikdy dojít, říkáme, že páka „se vzpírá“. Pokud je řetízek příliš dlouhý, pak říkáme, že se páka „propadá“ (obr. 4). Do malého kroužku uprostřed podbradního řetízku se může připnout příčný řemínek, který má zabránit tomu, aby kůň svými pysky chňapal po dolních ramenech páky, a kterým lze regulovat výšku podbradního řetízku.
Čtyři otěže, dvě ruce… Co s tím?
Otěže lze držet několika způsoby. Dnes je nejběžnější jezdit s dělenými otěžemi (2:2). Dokonce i zde máme dvě možnosti: První je ta, že stihlová otěž jde do ruky pod malíčkem a páková otěž mezi malíčkem a prsteníčkem (obr. 5, A1). V druhém případě jde stihlová otěž do ruky mezi malíčkem a prsteníčkem, zatímco páková otěž mezi prsteníčkem a prostředníčkem (obr. 5, A2). V obou případech jezdec drží stihlové otěže dole, takže tyto více působí, když při pomůcce otěží vtočí ruku dovnitř.
Klasické vedení otěží se nazývá uchopená uzdečka, otěže se drží v poměru 3:1 (obr. 5, D). Pravá ruka uchopí mezi prsteník a malíček shora pravou stihlovou otěž. Levá ruka drží pákové otěže a levou stihlovou otěž jako při vedení otěží v jedné ruce (viz dále). Levou ruku drží jezdec před středem svého trupu, pravou ruku má asi na dva nebo tři prsty vedle ní.
Mistři klasického ježdění jezdí také s protaženou uzdečkou, kdy všechny čtyři otěže drží v jedné ruce, převážně v levé: levá stihlová otěž pod malíčkem, levá páková otěž mezi malíčkem a prsteníčkem, pravá páková otěž mezi prsteníčkem a prostředníčkem, pravá stihlová otěž mezi prostředníčkem a ukazováčkem (obr. 4, C). Všechny čtyři otěže pak z ruky vystupují mezi ukazováčkem a palcem. Při ježdění je levá pěst uzavřená a vzpřímená nad kohoutkem před středem trupu.
Obr. 5: Různé způsoby držení otěží. A1 - dělené držení otěží 2:2 (stihlové otěže pod malíčkem): nejběžnější způsob vedení otěží); A2 - dělené držení otěží 2:2 (stihlové otěže mezi malíčkem a prsteníčkem); B - dělené držení otěží 2:2 (pákové otěže dole); C - protažená uzdečka (otěže v jedné ruce); D - držení otěží 3:1 (uchopená uzdečka). >>>
Existují další dva způsoby držení otěží, které jsou už méně časté. V obou případech jsou pákové otěže dole, tedy pod malíčkem, a stihlové otěže mezi malíčkem a prsteníčkem (obr. 5, B), nebo dokonce mezi ukazovákem a palcem (Fillisovo vedení otěží). Nevýhodou je, že pákové otěže během ježdění stále převládají. Tyto způsoby vedení otěží je třeba přenechat mistrům drezúry, na naší cestě od Z k L nemají pákové otěže „dole“ žádné opodstatnění.
Začínáme jezdit s uzdou
Každá nová lekce, cvik či úloha se nejdříve procvičí a „zažije“ na uzdečce, pak ji lze jezdit na uzdě. To stejné platí i pro shromažďování koně.
Navykání na páku
- Kůň si musí na neznámou páku zvyknout. Podbradní řetízek má být zpočátku volnější a jezdec pákové otěže vůbec nebere do rukou. S koněm se jezdí pouze na rovných liniích.
- Teprve po této navykací fázi zapneme podbradní řetízek správně. Začíná se vlastně s tím, že se na uzdě „projde“ celý dosavadní výcvik koně – samozřejmě v jakési „zkrácené verzi“. V této době se nesmí jezdit žádné shromažďující lekce. Kůň má nejdříve získat důvěru v pružící páku a má si na ní najít přilnutí. Přitom je třeba dbát o to, aby se kůň pohyboval s kmihem.
Až se kůň naučí s pákou pohybovat energicky a s posunem ze zádě, lze začít s vlastním zjemňováním shromažďovací práce.
Při práci na uzdě je třeba mít na paměti, že ohýbání či sestavování je poněkud složitější. Ohýbá vnitřní stihlová otěž. Vnější páková otěž musí přitom povolit; jejím úkolem je ohraničovat a vést, nesmí být příliš krátká. I s koňmi, kteří jsou ježděni na uzdě, je třeba čas od času pracovat na uzdečce, především tehdy, když tuhnou v žuchvách. Pouze na uzdečce lze totiž zlepšit ohýbání v žuchvách, protože páka příliš omezuje jednostranné ohnutí.
Především je však třeba při práci na uzdě dávat pozor na to, aby pánevní končetiny došlapovaly na „úzké stopě“ energicky pod těžiště koně. Pokud kůň chodí zeširoka nebo se dokonce potácí, je to známkou toho, že jeho dosavadní výcvik nebyl správný či dostatečný.
Důležitá pravidla ve zkratce:
- Ruka jezdce musí být naprosto klidná a nezávislá na sedu.
- Pobízející pomůcky musí vždy převažovat nad vydržujícími.
- Při ohýbání nesmí vnější páková otěž svírat krk koně.
- Především na začátku výcviku s uzdou je třeba koně jezdit převážně na stihlových otěžích. Příliš silné používání páky způsobí, že se hlava koně dostane za kolmici.
- Ruka jezdce nesmí v žádném případě použít sílu; s uzdou lze i skákat, pákové otěže však musí být naprosto prověšené.