Už nebudu zetkařem 1: Předpoklady pro úspěch na stupni L

A pokud jsou tito jezdci nejen ve svých možnostech ctižádostiví, ale také rozumní a skutečně chtějí dobře jezdit a dobře svého koně předvést, musí začít na sobě pracovat. Jenže jak? Jaké jsou vlastně rozdíly mezi drezurami stupně Z a L? Jak tyto rozdíly zvládnout? Zkuste se začíst do následujících řádků a možná vám to otevře cestu k lepšímu drezurnímu ježdění.

Systém klasického ježdění spočívá na postupném gymnastickém výcviku koně a vyvinul ho francouzský učitel jezdectví de la Guériniére. Žil asi před 250 lety (okolo roku 1750) a mimo jiné je považován za objevitele balančního sedu. De la Guériniére vyjádřil účel vzdělání následující větou: „Účelem vzdělání koně je to, že se kůň systematickou prací stane klidným, obratným a poslušným, aby měl příjemné pohyby a byl pohodlný pro jezdce. Toto platí stejným způsobem pro koně honebního i školního.“ Tato věta, přestože byla napsána před 250 lety, platí dodnes v celém svém znění. Postupný výcvik koně – a také jezdce – je založen na logice a nelze ho libovolně změnit nebo zkrátit, protože každý stupeň výcviku vychází ze stupně předešlého.

Předpoklady

Než se vydáme na cestu od Z k L, musíme se nějak vybavit, abychom si ji usnadnili, ale taky abychom se nemuseli zbytečně vracet.Řekněme si o 5 faktorech, které velmi výrazně ovlivní naši snahu propracovat se k „pěkným eLkům“:

• kůň
• trenér
• jasná představa o kritériích stupně Z a L
• mít za sebou výcvik, který mi zajistí kvalitní zvládnutí požadavků, které na mě klade stupeň Z
• píle a chuť pracovat na sobě.

1. Vhodný kůň

Dnes už není mnoho oddílů, kde se člověk může kvalitně drezurně „vzdělávat“ na odpovídajících oddílových koních. Stejně tak je i málo jezdeckých škol, kde by se našli provozní koně schopni člověka naučit pokročilejšímu drezurnímu umění. Takže – pokud jsem dosud platil za jednotlivé jezdecké hodiny, stojím před poměrně závažným rozhodnutím: jak to udělat, abych jezdil na koni, který bude citlivý, zdravý, nezkažený a bude mít dobrou péči? Nakonec nejjednodušším a nejschůdnějším řešením bude takového koně koupit. Pouze tak totiž budu moct vytvořit se svým koněm skutečnou dvojici, dvojici přátelskou, která se dobře zná a může se na sebe spolehnout. Vyšší drezurní ježdění totiž není jen o dřině na jízdárně, je to i o vyjížďkách v terénu a o chvilkách při práci „ze země“.

Dobře – dejme tomu, že takového koně máme, nebo ho budeme mít. Jak by měl vypadat? Měl by mít pěkné základní chody a měl by mít za sebou kvalitní výcvik na stupni Z. Dále má být šikovný, poslušný, dobře jezditelný, pohodlný a ochotný. Kůň nesmí mít problémy s hubou, krkem nebo hřbetem. Krk by neměl být nasazený příliš nízko a hřbet nemá být příliš krátký. Žádoucí je energické a diagonální naklusání „skrze týl“, při němž kůň došlapuje pod své těžiště na pokud možno úzké stopě. Ale důležitá není jen vnější rovnováha, nýbrž i vnitřní! Mírné exteriérové vady lze velmi často korigovat výcvikem, zatímco psychické potíže jsou mnohem závažnější a jejich korektura trvá příliš dlouho, pokud je vůbec lze odstranit.

Základním pravidlem je: Učící se jezdec patří na zkušeného koně.

2. Dobrý trenér

Trenérů je spousta – dobrých trenéru je však příliš málo. Váš trenér vás však musí naučit něco nového, musí vnést nové prvky do nácviku vašeho správného sedu a působení na koni. Zatím jste se učili sedět a jezdit tak, abyste uměli dát správné pomůcky ve správnou chvíli. Nyní už k tomu přibude jiný prvek: pocity a schopnost vnímat pohyb koně. Cítit či vnímat koně se učíte sedem, holeněmi i rukama. Měli byste se naučit cítit, zda:

• kůň stojí správně na všech čtyřech končetinách;
• kůň přežvykuje udidlo nebo je v hubě mrtvý;
• je kůň uvolněný a pruží ve hřbetě;
• kůň došlapuje pod těžiště a jde „do kopce“;
• se vaše těžiště nachází nad těžištěm koně – a tak dále…
  

Proto potřebujete trenéra, který tyto pocity dokáže popsat slovy, který dokáže přimět vás i vašeho koně, abyste se uvolnili a při tom všem stále neúnavně vylepšuje váš sed. Musíte si však uvědomit, že při postupu ze stupně Z k L vaše jezdecké řemeslo začíná být jezdeckým uměním. Od nynějška musí trenér, jezdec a kůň tvořit tým.

3. Kritéria drezury na stupni Z a L

Za námi tedy leží fáze výcviku (drezúra stupně Z), kdy se měl kůň naučit uvolnění, udržet čistý takt ve všech třech základních chodech, být na otěži a pánevními končetinami vyvíjet energický posun. Tím je první fáze výcviku, tedy základní výcvik, ukončena.

Před námi leží další prvky výcvikové škály: Narovnání, rozvoj kmihu, prvotní shromáždění. Cílem této druhé fáze je rozvoj posuvné síly pánevních končetin koně.

Cílem naší práce, který nesmíme nikdy pustit z očí, musí být: na obě strany naprosto prostupný kůň, který lehce a příjemně přistoupí na ruku, který jde v naprosté harmonii a s aktivními pánevními končetinami.

Drezurní požadavky stupně Z jsou především tyto:

• Sed a působení jezdce a korektnost projetých lekcí a jízdárenských figur.
• Patřičný stupeň výcviku koně. K tomu patří: uvolněnost, poslušnost a rovnováha. Kůň má být na pomůckách a má s uzavřenou hubou přežvykovat udidlo.
• V drezurních úlohách stupně Z se předvádějí tyto cviky: střední krok, pracovní klus a v něm malý kruh o průměru 10 m, střední klus, pracovní a střední cval, od stěny ke stěně, zastavení z klusu, couvání a vyjetí z couvání, jednoduchá změna cvalu přes klus, vlnovka o 3 a o 4 obloucích v pracovním klusu, nechat vytáhnout otěž z ruky ve středním kroku, pracovním klusu i cvalu, lehký klus.

<<< Obr. 1: Jezdec a kůň na úrovni Z.

Drezurní požadavky stupně L:

Hlavním znakem stupně L je výrazné zlepšení prostupnosti koně a zvýšené zatížení pánevních končetin. Díky tomu, že kůň pánevními končetinami převezme více váhy, lze začít se shromažďováním, které má za následek relativní vzpřímení předku koně. Dalším kritériem je naprostá uvolněnost a pružící hřbet koně.

V úlohách stupně L se kromě cviků stupně Z vyskytují i tyto cviky:

• shromážděný klus a shromážděný cval, v nich malé kruhy o průměru až 7 - 10 m,
• obrat okolo zádě a krátce čelem vzad,
• kontracval na obě ruce,
• pracovní cval na kruhu a přitom „nechat si vytáhnout otěže z rukou“,
• prodloužený krok, klus a cval,
• jednoduchá změna cvalu,
• u nás i ustupování na holeň v pracovním klusu, dovnitř plec, poloviční překrok,
• vlnovka o 3 a 6 obloucích ve cvalu,
• od stěny ke stěně ve shromážděném cvalu.

<<< Obr. 2: Jezdec a kůň na úrovni L.

Samozřejmě se také některé úlohy stupně L mohou jet na uzdě. Pokud to srovnáme se stupněm Z, drezúry stupně L kladou na jezdce i koně výrazně vyšší požadavky.

4. Kdy je jezdec „zralý“ pro drezúry stupně L?

Měli byste už mít za sebou několik úspěšně zajetých úloh stupně Z, to znamená, že byste měli být ohodnoceni minimálně známkou 6,0. Rozhodujícím předpokladem je zcela uvolněný vybalancovaný sed a „snadné“ zvládnutí jednoduché změny cvalu, kde budete udílet zádrže ze cvalu do kroku bez klusových mezikroků a čistě opět z kroku nacváláte, zase bez klusových mezikroků.

Přestože váš kůň umí udělat obrat okolo zádě nebo cválat v kontracvalu, nemůžete o něm mluvit, že „chodí L.“ Požadavky stupně L totiž netkví pouze v absolvování napsaných cviků, ale ve zlepšení prostupnosti, chodivosti, kmihu a činnosti pánevních končetin.

5. Práce na sobě

V první řadě je třeba neustále se zdokonalovat ve správném sedu. Ale proč se pořád učit sed? Vždyť ten jsme se učili už na stupni Z! Protože:

• Správný sed je základ dobrého ježdění.
• Učit se jezdit znamená nejdříve: učit se sedět.
• Chtít jezdit lépe znamená: lépe sedět.
• Pouze ten, kdo sedí na koni dobře, může dobře jezdit!

Obr. 3: Sed jezdce. Místo označené písmenem "t" je nejhlubší místo sedla. Skica podle W. Storl: So lernt man reiten. >>>

Neočekávejte, prosím, od vašeho trenéra tuto větu: „Zítra začneme s cviky stupně L, přijďte tedy s uzdou a ostřejšími špornami!“

Stejně jako se ježdění na hudbu nestane kvadrilou, když si jezdci nasadí cylindr, tak ani se z jezdce nestane jezdec „elkový“, když koni strčí do huby páku a na boty se nasadí ostruhy. Vlastně jde všechno i nadále tak, jak šlo dosud, neobjevuje se žádný do oka bijící zvrat.

Jak tedy poznám „eLkového“ jezdce? Podle sedu a schopnosti cítit svého koně!

Takže – pracovat na sobě znamená pracovat na zlepšení svého sedu a svých pocitů. A zde je jejich stručné shrnutí:

V následující fázi výcviku hrají působení i pomůcky významnou roli. Pokročilým jezdcem se stanete, až jednoho dne zjistíte, že dávání pomůcek musí přicházet v první řadě ze sedu. Už dříve jste svého koně pomoci namáhavým „řemeslných“ pomůcek sotva nacválali; neustále jste se dokola učili nazpaměť: lehce přistavit k vnitřní ruce, přenést hmotnost dovnitř, vnější holeň dozadu… A jako „pokročilý“ jezdec se pouze sedem trochu pohne nahoru – dozadu – dovnitř, zatlačíte vnitřní sedací kostí trochu dopředu – a kůň lehce a prostorně nacválá.

V kdejaké knize si přečtete, jak se má na koni správně sedět. Ale jedno je velmi důležité: uvolněnost kloubů - ramenních kloubů, kloubů paží, rukou, prstů, kyčelních, kolenních a kotníků. Uvolnit se a současně se napnout, to patří k nejtěžším věcem při ježdění. Všichni víme, že fyzicky uvolněný kůň může být pouze ten, který je uvolněný psychicky. U jezdce je to úplně stejné. 

Tajemství úspěchu je spokojený a uvolněný kůň! Tato věta platí ve stejné míře i pro lidi.

Už nebudu zetkařem 2: Zádrže

Jezdec, který chce dobře jezdit na úrovni L, má umět dávat zádrže. Podíváme-li se však na drezurní obdélníky, zjistíme, že je opak pravou.

Pokud nějaký jezdec, majitel jezdecké licence, vůbec něco tuší o zádržích, pak je popíše asi takto: „Při zádrži krátce přitáhnu jednu nebo obě otěže – nebo to provedu víckrát za sebou.“ A na dodatečnou otázku: „A na co je třeba přitom ještě myslet?“ možná i odpoví: „Ach ano, a musím také pobídnout holení.“

Je zajímavé, že o tom základním – o svém sedu, o těžišti či o zadních nohách koně nemluví snad nikdo. Je pravda, že české slovo „zádrž“ přímo nabízí spojení pouze s rukama (na rozdíl od jiného výrazu – „paráda“). Přesto však tato neznalost poukazuje na vážné mezery ve výcviku. A to nejen jezdců! Mnoho trenérů a cvičitelů – pokud vůbec někdy na zádrž pomyslí – volá na své žáky „Dej poloviční zádrž vnější otěží!“. A dojde k tomu, že koně budeme jezdit převážně rukama. Samozřejmě – i tak to jde, ale to už se nemusíme bavit o drezúře.

Neznalost zádrží je totiž hlavním důvodem toho, proč se většina jezdců nedokáže svým jezdeckým uměním vymanit z moci stupně Z, přestože se tolik snaží.

A navíc - zádrž je téma, okolo kterého panuje snad nejvíce nedorozumění a neznalostí. Co je na těch zádržích tak důležitého a přitom záhadného? Vlastně – všechno a nic...

Zádrž je shromažďující lekce – a navíc jedna z nejdůležitějších. A protože začátečník a částečně ani pokročilý jezdec ještě není schopen koně shromáždit svým sedem a svým působením, není ani možné, aby byl schopen jezdit zádrže – nebo, jak nesprávně, ale běžně říkáme: „dát zádrže“.

Teorie i praktické provedení zádrže musí nyní patřit do našeho studijního plánu, pokud vzhlížíme k drezúrám stupně L. Podívejme se nejdříve, co říkají jezdecké směrnice a učebnice. Ve směrnicích FN "Grundausbildung für Reiter und Pferde", část 1, vydání 1994 (u nás tato kniha vyšla pod názvem Učebnice jezdectví a vozatajství, díl 1: Základní výcvik jezdce a koně), čteme o „celé“ a „poloviční“ zádrži následující: 

Při této definici poloviční zádrže však může dojít velmi snadno k nedorozumění a jistě vás napadne spousta dalších otázek.

Příklad: drezurní hodina pod vedením cvičitele nebo trenéra, vy sedíte na koni a právě jedete ve středním cvalu. Váš trenér vám řekne: „Dej poloviční zádrž!“ Pokud máte dostatečné znalosti o polovičních zádržích, musíte se svého trenéra zeptat: „Myslíte tím do pracovního cvalu, do shromážděného cvalu, do klusu, do kroku nebo kvůli zlepšení držení těla koně ve středním cvalu?“

Trenér se totiž nevyjádřil dobře, svůj požadavek měl formulovat takto: „U písmene A pracovní cval“ nebo podobně. Je jezdecky naprosto samozřejmé, že každou změnu provedete pomoci poloviční zádrže. Takže pokud trenér nechce svojí hláškou „Dejte poloviční zádrž!“ korigovat žádnou chybu, musí přesně říct, čeho má jezdec poloviční zádrží dosáhnout - například „Vnější otěží zlepšit přilnutí“, nebo: „Vnitřní holeň! Kůň necválá prostupně“, nebo: „Zkrátit koně, příliš utíká!“ Povel „poloviční zádrž“ nic neřekne jezdci, který neví čeho má pomoci ní dosáhnout.

Podívejme se trochu na historii zádrží. V klasickém jezdectví měly dříve zádrže samy o sobě význam pro gymnastiku a ohnutí pánevních končetin, tedy pro dosažení shromáždění koně. Nejdříve se na kruhu gymnasticky procvičovala pouze jedna pánevní končetina (vnitřní) a ta přebírala více hmotnosti. Tato práce se nazývala „poloviční zádrž (paráda)“. Když byly takto jednotlivě dostatečně procvičené obě pánevní končetiny, pak se přiměly nést více hmotnosti obě najednou, čímž se dosáhlo shromáždění koně na obou pánevních končetinách. Tento proces se nazýval „celá zádrž (paráda)“.

Tak to popisuje kniha „Gymnázium koně“. Následující citace nám ozřejmí, co znamená poloviční a celá zádrž dnes: „… je nutné uvědomit si pojmy a uvést na správnou míru dnešní chápání rozdílu mezi poloviční a celou zádrží, které vychází z toho, že celá zádrž přiměje koně zastavit a poloviční zádrž ho přiměje pouze zkrátit chod nebo ho shromáždí.“ (Steinbrecht, G., Gymnasium des Pferdes)

Jak je možné, že jeden pojem mohl za poměrně krátkou dobu tak změnit svůj význam? Odpověď hledejme v kavalerijním ježdění, z něhož dnešní či „moderní“ drezúra v podstatné míře vychází. Protože vojáci se v jízdě na koni cvičili v celých lotech (celé mužstvo najednou tak provádělo na povel například traverzály nebo letmé přeskoky), je pochopitelné, že bylo nutné zavést pro tato jezdecká a pořadová cvičení jednoduchá pravidla. Tak vzniklo trochu stupidní sjednocení různých požadavků pod všezahrnující pojem „poloviční zádrž“.

V novější literatuře můžeme číst o dalších pojmech, jako jsou celé, poloviční, čtvrteční a osminové nebo „mnohem menší“ zádrže. Nás bude především zajímat to, že poloviční zádrž má mnohem více významů, než jen provést s koněm přechod do nejbližšího nižšího chodu.

Zádrž je tedy lekce, která – podle požadovaného cíle – může být prováděná velmi rozdílnými pomůckami. Řekněme si o nich něco bližšího:
    

Pomůcky pro zádrž

Obr. 1: Jezdec vjel do obdélníku v písmenu A a míří pracovním klusem k X, kde má zastavit k pozdravu.

Obr. 2: Snaží se udržovat stále stejně aktivní klus.

Obr. 3: Blíží se k písmenu X, hlubším a aktivnějším sedem koně "napobízí" do pružné, ale nepovolující ruky, aby si ho před zastavením lépe shromáždil.

Obr. 4: Nyní napne "kříž", "vyroste v sedle", sedem a stisknutými holeněmi koně zastaví. Ruce v žádném případě netáhnout zpět, naopak koni umožní trochu snížit hlavu, musí být ale schopné "gumově odrazit" případné silnější přilnutí. Kůň zastavuje od zádě - podsazuje se, předek zůstává vzpřímený, ale na stálém přilnutí, hlava před kolmicí. 

Tyto pomůcky jsou pouze základ zádrže. Samozřejmě, že poloviční zádrž ze středního cvalu do shromážděného klusu vyžaduje ještě jiné detaily než do shromážděného cvalu. Proto se k tomuto základu podle potřeby a podle právě prováděného cviku přidávají ještě další jemné nuance.

Pomůcky sedem a holeněmi jsou u všech zádrží prvotní, zatímco pomůcky rukama stojí až na druhém místě a vždy se musí podřídit pomůckám sedem a holeněmi!

Pokud bychom se drželi detailů – a to je u drezurních trenérů nanejvýš vhodné – je třeba si uvědomit, že zádrž se nedává, ale jezdí se!

Jak už zde bylo psáno, zádrže mají velký význam pro celou shromažďující práci. Zkusme si tedy ve stručnosti zopakovat pár důležitých postřehů na toto téma:

• Zádrž působí na koně, který může být ježděn na jedné otěži a je prostupný.
• Před každým působením ruky musí být nejdříve sedem a holeněmi aktivovány pánevní končetiny koně.

• Ruka působí jen jako lehké návěstí, tedy pohybem vycházejícím ze špiček prstů a probíhajícím v rytmu pohybu koně. Chceme-li působení ruky zvýraznit, otevřeme a zavřeme pěst; nejvyšší intenzitou je krátké, ale výrazné návěstí vycházející ze zápěstního kloubu. Nikdy nesmí být použitá síla celé paže, nikdy nelze místo zádrže pouze cuknout rukou – tak se vyrábějí koně s necitlivou hubou a dokonce to „znehybní“ pánevní končetiny, což je pravý opak toho, čeho chceme zádrží dosáhnout.

• Pokud kůň špatně pochopí naše pomůcky, zopakujeme je v zesílené formě.

• Jakmile kůň na pomůcky zareaguje, je třeba ruce ihned povolit.

• Totéž platí pro celé zádrže, vedoucí k zastavení; i ty se udávají jemným návěstím.

• Když kůň stojí, je třeba mu rukama nabídnout mírné natažení, aby nebyl příliš napjatý, protože se může začít kroutit.

• Také v zastavení má kůň zůstat na pomůckách, tedy i na lehce dopředu působících holeních. Většinou stačí klidně přiložená holeň.

• Po zádrži k zastavení musí jezdec sedět naprosto klidně, protože pro dobře přiježděného koně znamená jakákoli změna – také ta nejmenší – pomůcku.
  

  A na závěr tohoto pojednání o zádržích by bylo dobré připomenout si dva důležité body:

• Korektní poloviční zádrže může jezdit pouze jezdec, který je schopen svého koně shromáždit, tedy přimět ho nést svými pánevními končetinami více „váhy“.

• Mladý kůň nebo obecně kůň v prvním roce (či na základním stupni) výcviku ještě není schopen přijmout pomůcky pro poloviční zádrž. Jeho pánevní končetiny nejsou ještě k tomu připravené a není ještě dostatečně prostupný. Do té doby nezbývá jezdci nic jiného, než veškeré změny opatrně oznamovat koni hlasem a rukama.
  

Už nebudu zetkařem 3: Ohnutí a narovnání koně

Obr. 1: Kůň podle stěny jízdárny: a - narovnaný, b - křivý. >>>

Pro pochopení následujících odstavců je třeba připomenout význam některých pojmů:

Kůň je narovnaný tehdy, když jeho hrudní a pánevní končetiny jdou ve stejné stopě (obr. 1a, 2a).

Kůň je správně <b>ohnutý</b> tehdy, když celá páteř – od týlu až po ocas – je rovnoměrně ohnutá podle oblouku, na kterém kůň jede. To znamená, že krk nesmí být více ohnutý, než zbytek páteře. Také přitom musí být hrudní a pánevní končetiny v jedné stopě. Jezdecky potom říkáme, že kůň je narovnaný v oblouku (obr. 3b, 4a).

<<< Obr. 2: Kůň podle stěny jízdárny: a - narovnaný, b - křivý.

Většina mladých a nepřiježděných koní však chodí nakřivo. Mají, podobně jako lidé, jednu dobrou a jednu horší stranu. Tomu se říká přirozená křivost.

Obr. 3: Ohnutí a sestavení koně. a - sestavení k pravé ruce, kůň má pouze pootočenou hlavu; b - ohnutí na pravou ruku, celé tělo koně je rovnoměrně ohnuté; c - ohnutí pouze krku neboli zalomení před kohoutkem; d - zborcení v týlu.

Vedle přirozené křivosti existuje další druh křivosti. Je známo, že koně jsou v hrudníku užší než v zádi. Pokud jde kůň po obvodu jízdárny, udržuje instinktivně vnější kyčlí stejný odstup od stěny, jako vnější lopatkou. Následkem toho jde zádí více dovnitř a vnitřní zadní noha došlapuje vedle stopy přední vnitřní nohy. Kůň tedy není narovnaný (obr. 1).

Obr. 4: Ohnutí koně na kruhu. a - rovnoměrně ohnutý kůň; b - nadměrné ohnutí krku.

Možná se divíte, proč se o ohýbání a narovnání mluví společně v jedné kapitole. Ono totiž z jezdeckého hlediska nejsou tyto dvě věci až tak odlišné, jak se to na první pohled zdá. 

Práce na zlepšení narovnání koně

V první řadě si vyjmenujeme několik důvodů, proč tuto práci dělat.

Podívejme se tedy, jak koně narovnat na stěně jízdárny:

Tímto způsobem koně dobře narovnáte, je však k tomu potřeba trochu jezdeckých zkušeností a citu. Počítejte také s tím, že je to práce na týdny, měsíce, někdy i roky.

Kůň se má narovnávat tak, že se jeho hrudní končetiny dostávají do stop končetin pánevních – ne naopak!

Ohýbání

Nyní se dostane ke zdánlivému paradoxu: koně budeme narovnávat tím, že ho budeme ohýbat. Ohýbací práce patří, stejně jako narovnání, už k lekcím základního výcviku. Protože kůň, který se účastní drezurních závodů, má být proježděn rovnoměrně na obě ruce, má být v rovnováze a narovnaný a má být naprosto poslušný.

Velký nedostatek mnoha jezdců (nejen) na nižších stupních drezúr je ten, že nejsou schopni předvést správně projetý kruh. O rovnoměrném podélném ohnutí koně nemůže být ani řeč. Někdy je to kvůli jezdci, který neprošel dostatečným základním jezdeckým výcvikem, jindy se jedná o koně, kterému chybí základy jakékoli ohýbací práce. Je chybou, když si takový jezdec myslí, že je se svým koněm zralý pro cviky stupně L.

Podívejme se na to, jak lze zlepšit a procvičovat ohýbání koně.

1. Ustupování na holeň

• Jedná se o první ohýbací práci.
• Kůň není ohnutý, je pouze přistavěný tak, že je dovnitř mírně ohnutá pouze jeho hlava vůči krku. Jinak je páteř koně rovná. Při rovném sedu má jezdec vidět pouze záblesk vnitřního oka a vnitřního okraje nozdry. 

• Velkou chybou je ohýbání krku. Tomu zabráníme tím, že postavíme vnější otěž a přiložíme ji na krk. Pokud je zde vidět mírné ohnutí páteře, nejedná se o velkou chybu.

• Tento cvik je vhodný k tomu, aby jezdec pochopil působení vnější postavené a vydržující otěže.
  

Obr. 5: Ustupování na holeň. a - sestavení hlavy a vnitřní otěž; b - vnitřní holeň; c - vnější otěž; d - vnější holeň

2. Práce na velkém kruhu

Práce na velkém kruhu bez ohraničení stěn, kdy se ohýbá celé tělo koně, patří k základům celé ohýbací práce. Je třeba si však uvědomit prostou fyzikální skutečnost: kruh je kulatá linie, nemá rohy ani rovná místa. Tuto skutečnost nedokážou někteří jezdci pochopit. Projděte pohledem přesně celou trasu, kterou má kůň na kruhu ujít. Pokud máte přitom stále potíže, měli byste si celou trasu velkého kruhu projít pěšky bez koně – a to ne jednou dokola. Tato věta zní možná legračně, ale taková procházka vám ve výsledném efektu velmi pomůže.

Cviky pro práci na velkém kruhu

Pokud budeme stále jezdit dokola na kruhu, jistě se brzy kůň i jezdec začne nudit. Proto můžeme tuto práci obměňovat:

Obr. 6: Přestavování koně při cviku kruhy změnit.

Po jakémkoli cviku na velkém kruhu vyvedeme koně za odměnu na celou jízdárnu. Necháme ho trochu natáhnout a tím mu dopřejeme menší odpočinek. Přitom se kůň nesmí „rozpadnout“, stačí mírné protažení jeho rámce v kroku.

Obr. 7: Zmenšování kruhu spirálou. >>>

Přestat ve správné chvíli je umění, které ovládají pouze někteří.

3. Malý kruh

Pro ježdění na malém kruhu platí stejné požadavky, jako pro velký kruh - dodržovat přesný obvod kruhu, tedy patřičné ohnutí, přední i zadní kopyta došlapují na jedné stopě.

Obr. 8: Malý kruh. a - správně projetý malý kruh; b - červená linie = nejčastější chyby při projíždění malého kruhu.

Zde je několik poznámek k ježdění na malém kruhu:

Cviky s malými kruhy

I malé kruhy lze různě obměňovat, není třeba je jezdit pouze ze stěny. Zde jsou další cviky:

Další cviky lze provádět až tehdy, když kůň jezdí spolehlivě malé kruhy na jedné stopě:

Díky 3. a 4. cviku se jezdec i kůň učí, že holeně ovládají a vedou pánevní končetiny koně.

4. Vlnovky

Při ježdění vlnovek platí stejné požadavky a pomůcky, jako pro malý kruh. Je třeba dodržovat zřetelný rozdíl mezi ohnutím koně na vlnovce a mezi narovnáním koně na stěně jízdárny.

Obr. 9: Správné projetí cviku od stěny ke stěně s jednoduchou a dvojitou vlnovkou. Červená - kůň ohnutý nebo přistvěný k pravé ruce, modrá - kůň ohnutý nebo přistavěný k levé ruce. a, b - body, ve kterých se kůň přestavuje. Podle Učebnice jezdectví a vozatajství, díl. 1: Základní výcvik jezdce a koně. >>>

Rozlišujeme dva typy vlnovek:

1. Vlnovky o x obloucích

2. Vlnovka „od stěny ke stěně“

• Tento cvik začíná přesně v bodě změny a v dalším bodě změny končí, nikoli hned po projetí rohu (obr. 9).
• U cviku od stěny ke stěně s dvojitou vlnovkou je třeba koně přestavovat pružně, aby se pohyboval „jako tanečník“: jezdec posune vždy vnitřní lopatku trochu dolů a dozadu, zatímco vnitřní sedací kost tlačí lehce dopředu. Je dobré si představovat, že s koněm tančíte: raz-dva-tři doprava, á-dva-tři doleva.
  

5. Další cviky ke zlepšení ohnutí

Kromě výše popsaných existují i další cviky, i když trochu zanedbávané, které zlepšují ohebnost a jezditelnost koně: ježdění v sestavení, kontrasestavení a dopředu plec, která je předstupněm cviku dovnitř plec.

Ježdění v sestavení

Je to vlastně podobný cvik jako ustupování na holeň: kůň je mírně ohnutý v žuchvách, páteř zůstává rovná. Při ježdění v sestavení jde kůň podél stěny a má pouze mírně sestavenou hlavu a přední část krku dovnitř. Přední nohy zůstávají ve stopě zadních kopyt.

Kontrasestavení

O ježdění v kontrasestavení nebo v sestavení ven mluvíme tehdy, když je hlava mírně sestavená ven. Je to první přípravný cvik pro kontracval, neboli cval na vnější nohu – kůň se přitom naučí projíždět v kontrasestavení rohy (více zakulacené), později také kruh. Také v kontrasestavení na kruhu musí jít kůň v jedné stopě.

Zde už musí být jezdec poněkud zkušenějším, je k tomu potřeba jezdecký cit i dovednost. Tento cvik se nejdříve učí v kroku a později se přejde do zkráceného klusu.

Střídání ježdění v sestavení a kontrasestavení

Tento cvik se provádí po celé jízdárně. Kůň se při něm uvolní v žuchvách. Kůň však musí být sestaven jen mírně. V žádném případě nesmí jezdec příliš ohnout krk - ten musí sedět pevně mezi lopatkami! Znakem správného střídání v sestavení koně je „přeskakování“ hřebene krku z jedné strany na druhou.

Dopředu plec

Jedná se o poněkud starší cvik, který se dnes příliš nejezdí. Je to především předstupeň cviku dovnitř plec.

Pro provedení dopředu plec i dovnitř plec je potřeba koně nejdříve narovnat. Hrudní a pánevní končetiny musí být ve stejné stopě. Koně mírně ohneme dovnitř (tedy ne pouze sestavení v žuchvách jako u předešlých cviků), tedy tak, aby při pohledu zepředu došlapovala vnitřní zadní končetina mezi obě přední. Vnitřní zadní noha má došlapovat pod těžiště.

Dovnitř plec

Je to nepostradatelná základní lekce, která slouží především pro rozvoj pozdějšího shromáždění a drezurního držení koně (obr. 10).

Pro provedení cviku dovnitř plec je nutné ještě více zvýraznit podélné ohnutí koně, čímž se jeho lopatky dostanou více dovnitř. Pánevní končetiny přitom musí kráčet stále ve stopě, kůň tedy v žádném případě nesmí být, jako při ustupování na holeň, sestaven našikmo. Kůň se korektně podélně ohnutý tehdy, když vnitřní pánevní končetina jde ve stopě vnější hrudní končetiny.

Obr. 10: Dovnitř plec. 

Vnitřní holeň jezdce, okolo které je kůň ohnutý, leží na podbřišníku a stará se o energické vyšlapování vnitřní pánevní končetiny pod těžiště koně. Vnější otěž reguluje shromážděný chod a ohraničuje současně ohnutí krku. Kůň v žádném případě nesmí přijít hlavou za kolmici, naopak se musí na vnější otěži vzpřímit. Dozadu posunutá vnější holeň vede vnější pánevní končetinu a brání tlačení se proti stěně.

A opět – jako pochvala a odpočinek zde slouží krok po celé jízdárně s nataženým krkem.

Už nebudu zetkařem 4: Shromáždění

Než si řekneme, co je to vlastně shromáždění a jak ho dosáhnout, vysvětlíme si v krátkosti několik pojmů, které s ním úzce souvisí. 

Úzká stopa

Shromážděný kůň došlapuje zadníma nohama blízko sebe. U lidí je to stejné. Chůze zeširoka působí neohrabaně, chůze „úzká“ naopak vypadá elegantně. Podívejte se na baletky nebo manekýny. Kráčejí vzpřímeně, elegantně a lehce na úzké stopě.

Jak už bylo řečeno, půjde i narovnaný kůň bez působení jezdce podél stěny jízdárny tak, že vnější pár končetin bude došlapovat do jedné stopy, zatímco vnitřní pánevní končetina bude došlapovat kousek vedle stopy vnitřní hrudní končetiny. Proto je úkolem holení jezdce, aby přiměly pánevní končetiny koně došlapovat blíže k sobě, tedy na úzké stopě. Pouze z této úzké stopy mohou pánevní končetiny vyvinout potřebnou sílu. Kůň tak bude „zarámován“ oběma holeněmi – ne hrubou silou, ale citlivými a „živými“ lýtky.

Horní klouby pánevních končetin

Pánevní končetina má čtyři důležité klouby: kyčelní, kolenní, hleznový a spěnkový (obr. 1). První tři z nich jsou díky svému zaúhlování vlastně základem celé síly pánevní končetiny. Čím je jezdec ve shromažďovací práci pokročilejší, tím více musejí tyto tři klouby pérovat – ať už při práci na ruce nebo pod sedlem. 

Obr. 1: Horní klouby pánevních končetin, důležité pro shromáždění: a – kyčelní kloub, b- kolenní kloub, c – hlezenní kloub. Podle: Storl, Die Ausbildung des jungen Pferdes.

Vzpřímení

Vzpřímení koně je třeba dávat do bezprostřední souvislosti s ohnutím horních kloubů pánevních končetin. Čím více jsou tyto klouby ohnuté, tím je kůň vzadu nižší. Hrudní končetiny se odlehčí, lopatky jsou volnější, kůň jako by šel do kopce, krk a hlavu „sám od sebe“ nese trochu výše. Tomu se říká relativní vzpřímení (obr. 2). Proto u koně, který nejde shromážděně, je relativní vzpřímení malé.

Obr. 2: Relativní a absolutní vzpřímení. a – relativní vzpřímení: nejvyšší bod koně je týl (modrá čára), nos je mírně před kolmicí (červené čára), kůň jde „do kopce“, pánevní končetiny aktivně došlapují pod tělo; b – absolutní vzpřímení: nejvyšší bod je 2. krční obratel, nos je kolmicí, hřbet koně je prohnutý a kůň „tahá“ pánevní končetiny za sebou.

Pod pojmem absolutní vzpřímení rozumíme uměle vyvolané vzpřímení krku a hlavy, kterého jezdec docílí rukou. Je obvykle vyšší než relativní vzpřímení. Absolutní vzpřímení je nebezpečné a falešné, protože kůň se sám nenese a obvykle se pohybuje s prohnutým hřbetem. Absolutní vzpřímení může být také výsledkem používání průvleček. 

Obr. 3: Relativní vzpřímení.

Posun koně, vycházející z pánevních končetin (také se říká ze zádě), je předstupněm kmihu. Proto klademe při výcviku mladého koně velký důraz na rozvoj posunu, přestože kůň v tomto stádiu došlapuje ještě zeširoka. Pokud je tento přirozený posun zjemněný působením jezdce, provází ho ohnutí horních kloubů pánevních končetin a kůň došlapuje po užší stopě; pak tomu říkáme kmih. A z kmihu se vyvíjí vzpřímení. Ke kmihu patří také elasticky pružící hřbet koně.

Obr. 4: Absolutní vzpřímení.

Raději se vzdát vzpřímeného držení koně než kmihu!

Kadence

V souvislosti s ježděním mluvíme o kadenci především ve shromážděném klusu, zvláště však při piafě a pasáži. Když kůň dobře vykračuje pánevními končetinami dopředu, může být prodloužená popřípadě zvýrazněná jeho fáze vznosu. Výsledkem je hrdý výraz pohybu – takzvaná kadence.

Waldemar Seunig k tomu říká: „Kadenci, vznosný takt klusových kroků, může jezdec u dobře přiježděného koně dosáhnout v piafě a také v pasáži. Nepozorovatelným otevíráním a zavíráním prstů je doslova v rukou jezdce zpomalování nebo zrychlování klusových kroků.“

Pokud pánevní končetiny nedošlapují pružně a nepohybují se energicky dopředu, kůň je ztuhlý ve hřbetě a vzniká nežádoucí „kadencovaný klus“. Stejně jako u všeho v jezdectví, i u kadence leží pozitiva a negativa blízko sebe.

Takže konečně se dostaneme k tématu:

Co je to vlastně shromáždění?

Jedná se o jakési „přesouvání hmotnosti“ koně na jeho zadní nohy. Společné těžiště jezdce a koně se jakoby přibližuje zádi, kůň více zatěžuje pánevní končetiny a jeho předek se odlehčuje a zvedá (= vzpřimuje se). Kroky koně jsou vznosnější, ale také kratší. V žádném případě však kůň nesmí přešlapovat „na místě“ a nesmí se pohybovat bez kmihu!

Jak shromáždění dosáhnout?

Průběh shromažďování nelze – ani při všech současných teoretických vědomostech – popsat fyzikálně-matematickými vzorci. Nejdůležitější jsou zkušenosti a pocity!

Do shromáždění přivede jezdec koně gymnastickými cviky, při nichž pánevní končetiny přebírají více váhy. Zároveň díky nim sílí svaly zádě a pánevních končetin a procvičují se potřebné klouby. Říkáme tomu rozvoj nosné síly koně. Předpokladem je samozřejmě „lepší“ - pokročilejší sed jezdce, o němž jsme psali v prvním díle.

Než budeme s koněm pracovat na zlepšení shromáždění, musíme splnit následující podmínky:

• kůň musí být uvolněný a na pomůckách,
• kůň musí být naprosto narovnaný a 
• musí dosáhnout patřičného stupně prostupnosti.
  

A kromě toho budeme potřebovat ještě další důležitý faktor: posuvnou sílu. To je to, co nosnou sílu „zprovozní“, pokud má během shromáždění zůstat zachován i kmih.

Jak už jsme se zmínili, během výcviku se postupně mění přirozený posun koně přes kmih ve vzpřímení podpořené sebenesením. Předpokladem jsou gymnasticky procvičené a zesílené pánevní končetiny. Nosnou sílu lze rozvíjet a upevňovat dvěma způsoby:

1. Gymnastickým procvičováním pouze jedné pánevní končetiny, většinou vnitřní:

• dovnitř plec,
• kontra-dovnitř plec,
• kruh zmenšit v klusu a ve cvalu a
• práce na malých kruzích.
  

2. Gymnastickým procvičováním obou pánevních končetin současně:

Při jakékoli shromažďující práci je třeba klást velký důraz na to, aby zůstala zachována čistota chodů!

Pro jakoukoli shromažďující práci platí, že se kůň musí shromažďovat zezadu dopředu, přes možná trochu výše postavenou ruku, která však nikdy nesmí působit dozadu.

Posloupnost udílení pomůcek je následující:

Jinými slovy kmih, vytvořený pánevními končetinami došlapujícími v úzké stopě, přeformují klidné ruce v ohnutí horních kloubů pánevních končetin (podsazení) a vzpřímení. Kůň se shromažďuje.

Je shromažďující práce pro koně škodlivá?

Názor, že shromažďující práce je nepřirozená, a proto koně poškozuje, propagují především někteří rekreační jezdci. Mýlí se. Naopak koně, kteří jsou ježdění výhradně „po předku“, mají mnohem dříve opotřebované hrudní končetiny, než korektně ježděni koně drezurní. Takové opotřebování nacházíme převážně v jezdeckých školách a v tzv. turistických stájích, kde se koně půjčují zákazníkům.

Důvodem tohoto předčasného opotřebování je tělesná stavba koně. Jeho hrudní končetiny nesou více hmotnosti (asi tři pětiny). Tento poměr je ještě nevýhodnější, když si koni za lopatky sedne jezdec, takže opotřebování hrudních končetin je vlastně jen otázka času.

Proto bychom měli každému koni, také koni rekreačnímu, posilovat pánevní končetiny gymnastickými lekcemi – a to je to, co nazýváme shromažďující prací. Shromáždění nám pomůže i při vyjížďkách; může na nich dojít k situaci, že se v klusu nebo cvalu dostaneme na hlubší půdu. Kůň klopýtne a my, abychom se vyhnuli pádu, se můžeme v sedle narovnat a „posadit“ koně na zadek.

Poznámka: Také rekreační kůň potřebuje ze zdravotního hlediska určitý stupeň shromáždění.

Už nebudu zetkařem 5: Shromažďující cviky

1. Zastavení a stání

Jak jsme si říkali už ve druhém díle seriálu, kůň se zastavuje celou zádrží. Je přitom důležité, aby se jeho pánevní končetiny dobře zvedly a kůň stál tak, že se zatížení rozdělí rovnoměrně na všechny čtyři končetiny (obr. 1). V drezurních úlohách stupně Z a L se ještě toleruje mírné stání nakřivo.

Obr. 1: Kůň v korektním zastavení s váhou rovnoměrně rozloženou na všechny čtyři končetiny. Ještě lepší by bylo, kdyby jezdec  koni nabídl více otěže a ten mohl stát s nosem před kolmicí. >>>

Pamatujte si správné provedení celé zádrže:

Při stání nesmí mít jezdec příliš velké napětí v rukou – kůň může být kvůli tomu neklidný, může couvat nebo uhýbat do strany. Jakmile kůň zastaví, musí mu jezdec ihned nabídnou otěž. Je vhodné nacvičovat zastavení na střední linii, protože kůň musí korektně stát také bez opory stěny, především musí stát rovně. Rozumí se samo sebou, že musí stát pozorně a přežvykovat na ruce.

Správně ježděný a dobře vyvážený kůň se sám postaví korektně, pokud má k tomu příležitost. Abychom toho dosáhli, musí i jezdec dodržovat stejnou zásadu: musí po zastavení sedět klidně a dívat se před sebe. Pouze když je těžiště jezdce klidné, může klidně stát také kůň. Stání je regulérním drezurním cvikem, proto ani mimo obdélník nesmíme provádět podobné nesmysly:

• Po každém zastavení se podíváme dolů, abychom zjistili, zda kůň stojí rovně.
• Příliš častým korigováním v zastavení docílíme toho, že kůň nebude téměř nikdy stát klidně.
• Také příliš časté provádění různých lekcí ze zastavení, jako je obrat okolo předku, obrat okolo zádě a couvání, vychová neklidně stojícího koně.

• Existují ještě další nesmysly při zastavení, například smrkání, spravování sedu v sedle a bavení se s jinými jezdci.
  

2. Couvání

Couváním lze koně dobře naučit, jak má ohnout horní klouby pánevních končetin a jak se vzadu snížit. Kůň má couvat pravidelnými a zřetelnými diagonálními kroky; jedná se vlastně o klusové kroky. Jedné koňské délce většinou odpovídají tři kroky. Protože třetí krok má být jen poloviční, jde kůň při couvání o jednu koňskou délku vlastně pouze dva a půl kroku dozadu. Po ukončení couvání musí kůň stát opět „uzavřeně“, to znamená, oba páry končetin mají být vedle sebe.

Obr. 2: Couvání. a – korektní couvání se správným nohosledem, které podporuje shromáždění koně; b – jezdec je předkloněný a kůň couvá „po předku“, má nulový shromažďující efekt; c – jezdec táhne koně do couvání rukama, kůň je nad otěží, má prohnutý hřbet a nemá správný nohosled.

Motto couvání: žádná hrubost a žádné násilí!

Podívejme se, jak správně s koněm couvat podél stěny, abychom zlepšili jeho shromáždění:

Při ní plynule přechází couvání v pohyb dopředu, aniž by se kůň mezitím zastavil. Dalším výborným cvikem pro zlepšení ohnutí horních kloubů pánevních končetin je vyklusání shromážděným klusem z couvání, aniž bychom koně mezitím zastavili. Využíváme přitom diagonálního nohosledu obou chodů.

Při couvání provádějí jezdci – i jejich trenéři – několik častých chyb (obr. 2):

3. Obrat okolo zádě a krátce čelem vzad

Obrat okolo zádě a krátce čelem vzad (jinými slovy poloviční pirueta) jsou jakýmsi ukazatelem stavu výcviku koně a především dovedností jezdce.

Je třeba upozornit, že účelem obratu okolo zádě není otočit koně o 180°, ale je to velmi náročná shromažďovací lekce, která vyžaduje výraznou činnost horních kloubů pánevních končetin a dobré vzpřímení koně. Němčina používá pro tento cvik dva různé výrazy: „obrat okolo zádě“ a „obrat na zádi“. Jaký je v tom rozdíl? Pokud vidíme obrat okolo zádě pouze ve smyslu změny směru, který je „nějak“ zajetý nebo je kůň do něho „vtažený“, pak je formulace „okolo zádě“ naprosto správná. Pokud tento obrat bereme jako drezurní shromažďující lekci, při níž je kůň posazen na pánevní končetiny, potom je vhodná formulace „obrat na zádi“.

Obr. 3: Korektní obrat okolo zádě. a – zádrž k zastavení (celá zádrž); b – úvod do obratu; c – živé vykročení vnitřní pánevní končetiny; d – ukončení obratu: zastavení, vykročení. Podle: Knopfhart, Dressur von A - S. >>>

Při obratu okolo zádě se kůň točí okolo pomyslné osy, která je blízko vnitřní pánevní končetiny. I tato končetina se musí zvedat ze země v rytmu kroků. Hrudní končetiny kráčí krok za krokem po půlkruhu okolo pánevních končetin. Přitom nesmí kůň v žádném případě udělat krok dozadu.

Obrat okolo zádě se provádí takto (obr. 3):

• Před započetím tohoto cviku musí kůň stát korektně a klidně;
• Mírně ho sestavíme dovnitř, později (až získáme určitou zručnost) ho budeme ohýbat dovnitř;
• Jezdec si sedne na vnitřní sedací kost dovnitř a dozadu. Představte si, že sedíte na vnitřní pánevní končetině koně. V žádném případě se jezdec nesmí zalomit v kyčlích!

• Vnitřní holeň zůstane na podbřišníku,

• vnější holeň jde asi na dlaň dozadu,

• vnitřní otěž vede, působí lehce do strany;

• Vnější otěž musí být obzvláště citlivá: protože kůň nepotřebuje žádné zvláštní přilnutí z vnější strany, nesmí tato otěž nikdy působit dozadu.

• Jezdec musí mít koně neustále před holeněmi a před vnitřní sedací kostí, aby mu zabránil udělat krok dozadu. Svým sedem působí nahoru-dozadu-dovnitř až do ukončení obratu.

• Po obratu bude kůň stát trochu vedle původní stopy, proto ho – ještě během pohybu – jezdec přivede několika krátkými kroky dopředu-do strany na původní stopu.

• Po celou dobu obratu má kůň zůstat v původním lehkém sestavení nebo ohnutí dovnitř.

• Obrat okolo zádě končí korektním zastavením a klidným stání.

Obrat okolo zádě začíná a končí dvěma polovičními kroky dopředu.

Nejčastější chyby při obratu okolo zádě:

• Nikdy nesmíme couvat! Během celého obratu musíme myslet na pohyb „dopředu“. Pokud má kůň na začátku obratu okolo zádě tendenci couvat, provedeme nejdříve dva až tři poloviční kroky dopředu a z tohoto pohybu začneme obrat.
• Vypadávání vnější pánevní končetiny (úkroky do strany). Tomu musí zabránit vnější holeň, která je více vzadu a která musí být v tomto případě aktivní. Pokud však tato holeň bude pobízet příliš, může se stát, že
• se pánevní končetiny budou křížit.
  

Krátce čelem vzad

Velmi často se při vysvětlování obratu okolo zádě říká, že krátce čelem vzad má stejné pomůcky a stejně se provádí, jako obrat okolo zádě, pouze s tím rozdílem, že před a po obratu se kůň nezastaví (obr. 4). To je v principu zcela správné, nepostihuje to ale smysl a účel této lekce. Krátce čelem vzad je výborné ke zlepšení kvalitního shromáždění pro takové koně, jejichž pánevní končetiny už jsou náležitě gymnasticky procvičené a silné. Z toho jasně vyplývá, že na naší cestě od Z k L nebudeme provádět krátce čelem vzad na začátku, ale na konci shromažďující práce. Cílem lekce krátce čelem vzad je zjemnit shromáždění a podpořit eleganci pohybu. Obrat sám tedy nemá jen udržet činnost obou pánevních končetin, ale má ji ještě zlepšovat. V budoucnosti se krátce čelem vzad vyvine v krokovou piruetu.

Obr. 4: Krátce čelem vzad. a – stopa; b – úvod do obratu bez zastavení; c – obrat okolo zádě v rytmu krokového nohosledu; d – konec obratu s vykročením bez zastavení. >>>

Obvykle se jezdí v kroku, ale velký význam má, pokud se provede z klusu:

Už nebudu zetkařem 6: Shromážděný klus a cval, kontracval

4. Zádrže

Zádrž je nejdůležitější shromažďující lekcí. O zádržích jsme psali ve druhém díle, na tomto místě si uvedeme pouze několik důležitých bodů:

5. Shromážděný klus

Předpokladem pro korektní shromážděný klus je

• úzká stopa,
• ohnutí horních kloubů pánevních končetin a 
• kmih.
  

Nácvik shromážděného klusu

Po uvolnění koně nejdříve procvičujeme přechody mezi krokem a klusem (první fáze), důležité je především vyklusání. Nejlépe je pracovat podle vzorce: nádech, napřímit se, vyklusat, výdech. Už první klusový krok musí být výrazný, kůň tedy nesmí vyklusat lenivě nebo nadskočit. Pokud je kůň nepozorný, můžete mu trochu pomoct špičkou bičíku.

Kromě pěkného vyklusání „skrze krk“ musíme dávat pozor na další tři věci:

• kůň musí být pozorný,
• jeho záď musí produkovat energický posun a
• musí klusat v taktu.
  

<<< Obr. 1: Držení těla jezdce. a – shromáždění, b – prodloužení.

Poté přejdeme pomoci poloviční zádrže zpět do kroku. Pokud je krok v pořádku, opět naklušeme. Kůň má pochopit, že holeně znamenají naklusat, sed znamená krok. Že zkoušíme zádrží posunout více hmotnosti na záď, pochopí zcela sám. Samozřejmě nesmíme zapomenout pravidelně měnit ruce.

Ve druhé fázi jezdíme změny mezi pracovním klusem a středním klusem pouze s malým počtem prodloužených kroků. „Holeň“ nyní znamená prodloužení a „sed“ znamená zkrácení. Pokud kůň tento rozdíl pochopil, stojíme na začátku vlastní shromažďující práce.

I ve třetí fáze budeme prodlužovat klus, nyní však dáme občas zádrže do kroku. Přitom zkoušíme mezi pracovní klus a krok vložit několik shromážděných klusových kroků – stačí tři nebo čtyři. Když kůň provede své první shromážděné klusové kroky k naší spokojenosti, ihned je třeba ho pochválit a pro tento den práci ukončit. Při zádrži ze středního klusu přes pracovní klus a shromážděné klusové kroky do kroku se jezdec učí používat jiný druh zádrže, která začíná velmi měkce a téměř plynule se vyvíjí a zesiluje ze sedu. Brzy také zjistí – poté, co jeho kůň několikrát nechtěně přejde do kroku – že se zvyšujícím se shromážděním musí také aktivněji používat holeně. Při této práci nyní ze slova „shromáždění“ vzniká nový jezdecký pocit: první shromážděné klusové kroky na pružícím hřbetě koně.

Později zkoušíme zvyšovat počet shromážděných klusových kroků, než koně zadržíme do kroku. Sedíme tak, jako bychom chtěli přejít do kroku, přesuneme na pánevní končetiny více hmotnosti a holeněmi se pokusíme ještě z koně „vymáčknout“ pár klusových kroků, popřípadě si vezmeme na pomoc ostruhy.

<<< Obr. 2: Shromážděný klus na úrovni L.

Ve čtvrté fázi nezadržíme koně ze shromážděných klusových kroků do kroku, ale vrátíme se do pracovního klusu, a pokud je vše v pořádku, i do středního klusu. V této čtvrté a poslední fázi potom měníme jednotlivé ruchy v klusu, dáváme však pozor na přesné odlišení středního klusu, pracovního klusu a shromážděného klusu.

Ještě pár poznámek:

Obr. 3: Sed jezdce ve středním klusu. Jeho trup je správně narovnaný s náznakem lehounkého předklonění. >>>

Sed jezdce při změně ruchu (obr. 1)

Často lze vidět jezdce, kteří mají ve středním klusu trup zakloněný a vynakládají velkou sílu na to, aby koně posunuli před sebe. Tato pomůcka váhou je nelogická a špatná. Když se sedem přenese na pánevní končetiny více hmotnosti k tomu, aby nesly a aby se kůň shromáždil, pak stejná pomůcka nemůže být použitá pro posun a prodloužení. Při přechodech ze shromáždění do prodloužení jdeme páteří pomalu dopředu do normálního sedu a použijeme více holeně k tomu, aby pánevní končetiny energicky sunuly tělo koně dopředu. Společné těžiště jezdce a koně, které je při shromáždění přesunuto dozadu, musí proto při prodloužení zase přijít více dopředu (páteř kolmo k zemi). Při takové práci bude dobře přiježděný kůň brzy reagovat na tyto různé pomůcky váhou. Holeně a otěže nebudou hlavní, ale až druhotné pomůcky.

Obr. 4: Ve středním klusu je jezdec nadměrně zakloněný. >>>

6. Shromážděný cval

Shromážděný cval vyžaduje ještě výraznější ohnutí horních kloubů pánevních končetin, než je tomu při shromážděném klusu. Proto nemůžeme od každého průměrného koně očekávat dokonalý shromážděný cval.

Než bude možné začít s vlastním shromážděným cvalem, je třeba:

• dokonale zvládnout změny ruchu mezi středním a pracovním cvalem;
• kůň se musí ve středním cvalu pohybovat s dobrým držením těla;
• při zkrácení musí nadále cválat pravidelným třítaktem na vnitřní holeni;
• ve cvalu nesmí v žádném případě vybočovat pánevními končetinami dovnitř.

Nácvik shromážděného cvalu:

<<< Obr. 5: Shromážděný cval na úrovni L.

Je velkou chybou chtít po koni shromážděný cval příliš brzy. Časté problémy pak jsou cvalové skoky bez kmihu, ztuhlý hřbet, zalomení v týlu a především cválání na dvou stopách.

Cvalový rytmus

Cval je třídobý chod, nemá však důraz na první době jako valčík: 1, 2, 3 / 1, 2, 3 / 1, 2, 3 atd. Na asfaltu lze u cválajícího koně slyšet buď: 1, 2, 3 / 1, 2, 3  / 1, 2, 3 – tedy důraz na třetím úderu; tento kůň cválá uspěchaně. Nebo je důraz na druhém úderu: 1, 2, 3 / 1, 2, 3 / 1, 2, 3, kdy výrazněji došlápne vnitřní – nosná - pánevní končetina; tento cval je pro nás žádoucí, je shromážděný, „do kopce“.

Pár poznámek na konec

7. Kontracval

Ve svém výcviku bychom neměli zanedbávat cviky, kdy se jezdí v sestavení a kontrasestavení (= sestavení ven). Z nich se vychází při nácviku kontracvalu.

<<< Obr. 6: Kontracval na úrovni L.

Příprava na kontracval

Vyzkoušejte si, zda jste vy i váš kůň zralí pro kontracval: nejdříve jezděte ve shromážděném cvalu půl jízdárny, například A – B – E – A a dobře projíždějte rohy. Potom pracujte pouze na čtvrtině jízdárny, tedy A – B – X – A. Nyní se ukáže, zda jste schopni v normálním cvalu správně projíždět na střídačku rohy a rovné linie. Přitom se musí skutečně jednat o rohy a nikoli o poloviční malé kruhy. Nakonec pomoci jednoduchých změn cvalu jezděte na všech čtyřech čtvrtinách jízdárny.

Pokud vše probíhá bez vážných problémů, lze začít s vlastním nácvikem kontracvalu.

Cvik 1: Úvod do problematiky:

Obr. 7: Cvik od stěny ke stěně ve shromážděném cvalu. >>>

Cvik 2: Stupňování nároků:

Obr. 8: Cvik ve shromážděném svalu po diagonále změnit směr.

Cviky 3 a 4: Pro pokročilejší:

• Z rohu ve cvalu velkým obloukem změnit směr (obr. 9a).
• Kruhy změnit bez změny cvalu (obr. 9b).

Obr. 9: Cvik ve shromážděném svalu obloukem změnit směr (a) a kruhy změnit (b).

Cvik 5: Pro pokročilé:

• Nacválání do kontracvalu z klusu a z kroku.
• Už v klusu nebo kroku je třeba koně připravit v kontrasestavení.
• Po projetí druhého rohu krátké stěny – asi v bodu, kde se dlouhé stěny dotýká velký kruh – nacváláme do kontracvalu. Dobře opracovaný a připravený kůň bez problému naskočí správně.
• Nyní je důležité zůstat sedět klidně a korektně, našlápnout do třmenu na duté straně a následující roh zakulatit. Potom přejdeme do klusu nebo kroku a koně pochválíme.

• Napoprvé stačí pracovat pouze na jednu ruku a na druhou procvičujeme až další dny.

Během ježdění je nutné do nácviku kontracvalu neustále vkládat reprízy v normálním cvalu po celé jízdárně s prodloužením ruchu i s přechodem do klusu. Nezapomínejte koně chválit! Vkládejte krokové přestávky, kdy se kůň protáhne a uvolní.

V kontracvalu koně nerušit, nebojovat s ním – pouze vnímat jeho pohyb a sedět.

• 
  

Už nebudu zetkařem 7: Bičík a ostruhy

Drezurní bičík má být dlouhý asi 110 cm a má být pružný, ale ne příliš měkký. Držíme ho v jeho těžišti nebo trochu nad těžištěm. Už za použití minimálního úsilí tak působí na principu páky. Při práci má být bičík vždy v té ruce, ve které ho budeme potřebovat.

Pokud jezdec drží pěst korektně, tedy kolmo k zemi, bičík leží na jeho stehně a špička směřuje trochu šikmo dozadu. Konec bičíku má být těsně za lýtkem. Při použití šlehne jezdec rychlým otočením ruky na svoje stehno. Pružnost bičíku se postará o to, že ten se koně dotkne přesně za lýtkem jezdce. Otočením zápěstního kloubu nevzniká žádný zpětný tah na hubu koně. Většinou stačí krátké upozornění bičíkem nebo, například při prodloužení ruchu, pouhé přiložení na bok koně.

Chceme-li bičík přemístit do druhé ruky, uchopíme nejdříve otěže do ruky, v níž bičík nyní držíme, a volnou rukou ho vytáhneme směrem nahoru.

<<< Obr. 1: Ježdění s drezurním bičíkem (tušírkou).

Bičík podporuje odpovídající holeň, ale nenahrazuje ji!

Mnoha jezdcům není zcela jasný rozdíl mezi bičíkem a ostruhami. Bičík, použitý bezprostředně za holení, zesiluje její působení dopředu nebo do strany. Způsobí tedy, že stejnostranná pánevní končetina koně vykročí dopředu nebo do strany. Naopak ostruha zvedá stejnostrannou pánevní končetinu koně nahoru, tedy ze země. Je to proto pomůcka pro shromažďující práci.

Obr. 2: Prošlápnutá pata, špička u koně, ostruha od koně, pobízení holení - správné používání ostruh. >>>

Ostruhy smí nosit pouze ti jezdci, kteří sedí s prošlápnutými patami a mají klidnou holeň. Jinak platí pro ostruhy to stejné, co pro bičík: použijeme je pouze tehdy, když kůň neposlechne na holeň. Ale i potom se musí použít současně s holení. Dobrý a citlivý jezdec přitom rozlišuje přiložení ostruhy, čili „nechá koně, aby ji ucítil“, a její přitlačení nebo píchnutí.

Největší chybou při použití ostruh je to, že je jezdec používá při pobízení a ještě s vytaženou patou. Na úrovni lekcí L by měl kůň na pobízející působení holeně (představujeme si, že kůň jde před holení) vykročit prostorně dopředu. Použití ostruhy se naopak postará o to, že se kůň nadzvedne, shromáždí a jde vznosněji. Může to znít paradoxně, používat ostruhy jako zadržující pomůcku, ale například při přechodu z pasáže do středního klusu je pasáž ježděna střídavými pomůckami ostruh a přechod do středního klusu se provádí pomoci holení.

Obr. 3: Ostruha nesprávně používaná coby "píchací" nástroj pro zrychlení pohybu koně. >>>

Zacházení s ostruhami vyžaduje hodně citlivosti a jezdec se to učí dlouho. Nikdy nelze použít obě ostruhy najednou.

Celý princip výcviku spočívá v tom, že se použití ostruh a bičíku stále zjemňuje.

Holeň pobízí dopředu – ostruha shromažďuje.

Čím méně pomoci od ostruh jezdec potřebuje, tím je lepším jezdcem.

Už nebudu zetkařem 8: Práce na dvou stopách

Než se dostaneme k několika pokročilejším cvikům tohoto stupně obtížnosti, podívejme se na několik zásad, které je třeba dodržovat při každé drezurní hodině:

• Výcviková hodina musí vždy začít uvolňovacími lekcemi. Přitom nesmíme zapomenout například na poloviční překroky na otevřené straně velkého kruhu.
• Výbornou prací ke zlepšení pozornosti a prostupnosti je nacválání z malého kruhu v klusu, přechod do klusu a znovu nacválání z malého kruhu.
• Ke shromažďující práci se propracováváme postupně a „nenápadně“ – neustále je přitom třeba měnit ruce a nesmíme dovolit, aby se kůň nudil.
• Do shromažďovací práce se vkládají cviky „přejet koni po hřívě“ (v klusu a cvalu) i krokové fáze s výraznějším natažením. Při nich se však kůň nesmí úplně rozpadnout nebo přijít na předek; pokud se tak stane, trochu si oddechneme a začneme pracovat nanovo.
• Když už kůň jde v pěkném shromáždění, nesmíme po něm chtít ani jeden obrat okolo předku! Je to uvolňující lekce a dostává koně na předek.

• Pokud ztuhne jezdec nebo kůň, je třeba ihned přejít k uvolňující práci.
  

Je samozřejmé, že veškerou práci je třeba přizpůsobit individualitě koně, jeho věku, stupni výcviku a kondici. Mladý kůň se nevydrží pohybovat ve vysokém shromáždění déle, než 10 minut. Pokud mu nechceme vzít radost ze spolupráce, je třeba opakovaně vkládat přestávky, kdy má možnost se protáhnout.

Na úrovni L se už objevují i další shromažďující cviky a lekce, které se pak zdokonalují v drezúrách vyšších stupňů: jedná se o práci na dvou stopách, jinými slovy laterální či stranové pohyby.

U všech chodů do stran, tak jako obecně při ohýbání, musí být lopatky jezdce vždy rovnoběžně s lopatkami koně. Stejné pravidlo platí pro kyčle koně a jezdce (obr. 1).

Obr. 1: Podélné ohnutí (vpravo): a - narovnaný kůň; b - ohnutý doprava; Lk - lopatky koně; Lj - lopatky jezdce; Kk - kyčle koně; Kj - kyčle jezdce. >>>

1. Dovnitř plec

<<< Obr. 3: Dovnitř plec v klusu ježděná s trochu větším odstupen, než na 3 stopách (vnitřní zadní a vnější přední kopyto nejsou v zákrytu).

Jak pracovat s cvikem dovnitř plec

Možností, jak provádět dovnitř plec, je mnoho. Pro zpestření si uveďme jednu z nich: Při zkrácení klusu koně sestavíme do dovnitř plec, nejlépe z rohu. Potom ho opět narovnáme hluboce vedenou vnější otěží a necháme vyšlápnout. Po několika prodlouženějších krocích ho opět zkrátíme a cvikem dovnitř plec ho přivedeme do shromáždění. Především u koní, kteří spěchají, je dobré vložit malý kruh.

Obr. 4: Nekorektní dovnitř plec v kroku. Přestože vnitřní zadní a vnější přední kopyto jsou v zákrytu, místo vyvedení předku koně do jízdárny jezdec vytlačil záď ke stěně. >>>

Při této práci jsou důležité pocity jezdce: shromáždění = pánevní končetiny nesou, prodloužení = pánevní končetiny sunou. Tak provedeme několika přechodů mezi nesením a posunem, nejdříve na dlouhé stěně, později na diagonále a také na krátké stěně. Důležitější než samotný střední klus je přechod do něho.

2. Kontra-dovnitř plec

Kontra-dovnitř plec je lekce, která je velmi často opomíjená, ale pro jezdce i koně je velmi prospěšná. Jak říká její název, jedná se o dovnitř plec v kontrasestavení, tedy správně „ven plec“. Pánevní končetiny musí kráčet po rovné linii, která jde rovnoběžně se stopou podél stěny, asi 50 cm od ní do jízdárny. Hlava koně je otočená ke stěně, hrudní končetiny kráčejí a mírně se kříží po vnější stopě (obr. 5). Je důležité, aby pánevní končetiny měly stále stejný odstup od stěny, tedy aby kůň zádí neuhýbal od přímého směru. Vnější holeň (která je nyní uvnitř jízdárny) má za úkol kromě ohýbání udržet pánevní končetiny na rovné linii. Vnitřní holeň musí pobízet vnitřní pánevní končetinu koně, aby došlapovala pod těžiště. 

<<< Obr. 5: Kontra-dovnitř plec.

Další obměna kontra-dovnitř plec

V pokročilejším stádiu lze takto projíždět rohy a jezdit na velkém kruhu. To vyžaduje od jezdce hodně citu a bezchybnou koordinaci pomůcek. Protože hrudní končetiny musí ujít delší dráhu, podporuje to výraznější shromáždění koně – proto je tento cvik výborný pro zlepšení jeho pozornosti, prostupnosti a výrazně gymnasticky procvičuje jeho tělo.

Obr. 6: Pro srovnání: a - kontracval; b - kontra-dovnitř plec. >>>>>>

3. Travers

Travers (dovnitř záď) patří stejně jako dovnitř plec ke stranovým pohybům čili práci na dvou stopách, kdy je kůň ohnutý po celé délce těla. Do jízdárny se však nestaví hrudní, ale pánevní končetiny koně a hrudní končetiny jdou rovně na stopě. To nové a těžké na této lekci je především to, že kůň kráčí pánevními končetiny uvnitř v podélném uhnutí. Vnitřní pánevní končetina je tedy při došlapování pod těžiště více ohnutá a zatížená. 

<<< Obr. 7: Travers čili dovnitř záď.

Travers zlepšuje jezditelnost koně a jeho poslušnost na holeně a má se učit až po zvládnutí dovnitř plece.

Jak učit travers:

Obr. 8: Travers na pravou ruku na dlouhé stěně po projetí rohu. >>>

Ukončení traversu:

Je třeba si uvědomit starou pravdu, že hrudní končetiny se srovnávají podle zádě, nikoli naopak! To je třeba dodržet i při ukončení traversu. Hrudní končetiny se zavedou dovnitř a srovnají se do jedné stopy s pánevními. Kůň jde stále v mírném sestavení dovnitř, vnější otěží a vnitřní holení se pobízí dopředu a současně do strany, aby se dostal zpět na stopu podél stěny. 

4. Renvers

Jednoduše řečeno je renvers traversem v kontrasestavení: hrudní končetiny jdou jako při traversu rovně, ale na přímé linii, která je asi 50 cm od stopy na stěně jízdárny. Pánevní končetiny neuhýbají dovnitř jízdárny, ale ven ke stěně (obr. 9). 

Obr. 9: Renvers vpravo v klusu. 1 - vnější stopa; 2 - vnitřní stopa. >>>

Postup procvičování renversu:

Dovnitř plec, potom krátce čelem vzad v bodě změny před krátkou stěnou (K nebo M) a bez změny sestavení renversem pokračovat zpátky po dlouhé stěně; je třeba si pohlídat dodržení trochu většího odstupu hrudních končetin od stěny jízdárny.

Obr. 10: Dovnitř plec, krátce čelem vzad a renvers.

Pár slov o letmé změně cvalu

Letmá změna cvalu (přeskok) je často pro jezdce nižších drezurních stupňů „vrcholem“ celé drezurní práce; proto se mnozí slabí jezdci rádi před laickými diváky předvádějí „letmým přeskokem“. Přitom ho ve skutečnosti vůbec neovládají.

Letmá změna cvalu patří ke cvikům na úrovni S a výše. Dříve, než s tím můžeme začít, je třeba splnit tyto předpoklady:

Už nebudu zetkařem 9: Ježdění s uzdou

Mnozí neznalí a nezkušení lidé trvají na svém mylném názoru, že uzda je mučící nástroj a slouží k tomu, aby koně lámala, brzdila či krotila. Jenže - koním můžeme ublížit jakýmkoli nevhodným nebo špatně nasazeným užděním – i bezudidlovým!

Uzda je, ve srovnání s uzdečkou, jemnější a citlivější. Proto vyžaduje od jezdce už pokročilejší jezdecké umění a citlivou a klidnou ruku. Uzda bude později sloužit pouze ke zjemnění pomůcek. Ve svém konečném výsledku není ježdění s uzdou aktem síly, ale jemnou hrou mezi špičkami prstů a hubou koně… Tak by to aspoň mělo být! 

Uzda slouží ke zjemnění komunikace mezi jezdcem a koněm. Nikdy nemá sloužit jako „vznešená“ náhrada průvleček.

Obr. 1: Koně nauždění plnými drezurními uzdami.

Jak vypadá uzda

Každý ví, že uzda má dvě udidla (obr. 2, 3): stihlo a páku; jezdec tedy drží dva páry otěží, otěže k páce jsou tenčí. Stihlo ohýbá, páka přiužďuje.

Stihlo může být jednou nebo dvakrát lomené; vždy však musí být tenčí, než stihlo samostatně používané uzdečky. Páka je nelomená a pevná, její ramena mají dvě části, nad udítkem je horní část a pod udítkem dolní část. Udítko páky má většinou vyklenutí, kterému se říká ohbí pro jazyk. Bez něho by ležela páka přímo na jazyku. Ohbí omezuje jazyk a udítko páky tak leží více na dásních. Je třeba zkusit, s jak výrazným vyklenutím se bude kůň cítit nejpohodlněji.

Obr. 2: Uzda. 1 - lícnice k páce; 2 - anglický nánosník; 3 - lícnice ke stihlu; 4 - páka; 5 - stihlo; 6 - podbradní řetízek; 7 - pákové otěže; 8 - stihlové otěže. >>>

Tah za pákové otěže působí díky ramenům páky na hubu koně několikanásobnou silou. „Síla“ působení páky roste s délkou jejích ramen. Prvotním předpokladem pro použití uzdy jsou klidné a na sedu zcela nezávislé ruce, pouze tak je jezdec „zralý pro uzdu“.

Obr. 3: Poloha udidel uzdy v hubě. Červené – stihlo; modré - páka. >>>

Aby mohla páka působit, potřebuje opačně působící „protipáku“, kterou je podbradní řetízek. Ten musí ležet na hraně dolní čelisti koně naplocho a nesmí se přetáčet. Řetízek se pověsí do pravého háčku seshora dovnitř, potom se vytočí doprava, dokud nezačne klást mírný odpor, a pověsí se shora do levého háčku. Pokud nejsou pákové otěže napnuté, má být řetízek natolik volný, že lze mezi něho a hranu dolní čelisti koně vsunout dva prsty. 

Pokud jsou pákové otěže prověšené, ramena páky jdou rovnoběžně se štěrbinou huby. Napneme-li pákové otěže tak, že ucítíme první mírný odpor, mají ramena páky svírat se štěrbinou huby koně úhel 45°.

Obr. 4: Nesprávně utažený podbradní řetízek. A - páka propadá; B - páka se vzpírá. >>>

Pokud je řetízek příliš napjatý, k čemuž nesmí nikdy dojít, říkáme, že páka „se vzpírá“. Pokud je řetízek příliš dlouhý, pak říkáme, že se páka „propadá“ (obr. 4). Do malého kroužku uprostřed podbradního řetízku se může připnout příčný řemínek, který má zabránit tomu, aby kůň svými pysky chňapal po dolních ramenech páky, a kterým lze regulovat výšku podbradního řetízku.

Čtyři otěže, dvě ruce… Co s tím?

Otěže lze držet několika způsoby. Dnes je nejběžnější jezdit s dělenými otěžemi (2:2). Dokonce i zde máme dvě možnosti: První je ta, že stihlová otěž jde do ruky pod malíčkem a páková otěž mezi malíčkem a prsteníčkem (obr. 5, A1). V druhém případě jde stihlová otěž do ruky mezi malíčkem a prsteníčkem, zatímco páková otěž mezi prsteníčkem a prostředníčkem (obr. 5, A2). V obou případech jezdec drží stihlové otěže dole, takže tyto více působí, když při pomůcce otěží vtočí ruku dovnitř.

Klasické vedení otěží se nazývá uchopená uzdečka, otěže se drží v poměru 3:1 (obr. 5, D). Pravá ruka uchopí mezi prsteník a malíček shora pravou stihlovou otěž. Levá ruka drží pákové otěže a levou stihlovou otěž jako při vedení otěží v jedné ruce (viz dále). Levou ruku drží jezdec před středem svého trupu, pravou ruku má asi na dva nebo tři prsty vedle ní.

Mistři klasického ježdění jezdí také s protaženou uzdečkou, kdy všechny čtyři otěže drží v jedné ruce, převážně v levé: levá stihlová otěž pod malíčkem, levá páková otěž mezi malíčkem a prsteníčkem, pravá páková otěž mezi prsteníčkem a prostředníčkem, pravá stihlová otěž mezi prostředníčkem a ukazováčkem (obr. 4, C). Všechny čtyři otěže pak z ruky vystupují mezi ukazováčkem a palcem. Při ježdění je levá pěst uzavřená a vzpřímená nad kohoutkem před středem trupu.

Obr. 5: Různé způsoby držení otěží. A1 - dělené držení otěží 2:2 (stihlové otěže pod malíčkem): nejběžnější způsob vedení otěží); A2 - dělené držení otěží 2:2 (stihlové otěže mezi malíčkem a prsteníčkem); B - dělené držení otěží 2:2 (pákové otěže dole); C - protažená uzdečka (otěže v jedné ruce); D - držení otěží 3:1 (uchopená uzdečka). >>>

Existují další dva způsoby držení otěží, které jsou už méně časté. V obou případech jsou pákové otěže dole, tedy pod malíčkem, a stihlové otěže mezi malíčkem a prsteníčkem (obr. 5, B), nebo dokonce mezi ukazovákem a palcem (Fillisovo vedení otěží). Nevýhodou je, že pákové otěže během ježdění stále převládají. Tyto způsoby vedení otěží je třeba přenechat mistrům drezúry, na naší cestě od Z k L nemají pákové otěže „dole“ žádné opodstatnění.

Začínáme jezdit s uzdou

Každá nová lekce, cvik či úloha se nejdříve procvičí a „zažije“ na uzdečce, pak ji lze jezdit na uzdě. To stejné platí i pro shromažďování koně.

Navykání na páku

• Kůň si musí na neznámou páku zvyknout. Podbradní řetízek má být zpočátku volnější a jezdec pákové otěže vůbec nebere do rukou. S koněm se jezdí pouze na rovných liniích.
• Teprve po této navykací fázi zapneme podbradní řetízek správně. Začíná se vlastně s tím, že se na uzdě „projde“ celý dosavadní výcvik koně – samozřejmě v jakési „zkrácené verzi“. V této době se nesmí jezdit žádné shromažďující lekce. Kůň má nejdříve získat důvěru v pružící páku a má si na ní najít přilnutí. Přitom je třeba dbát o to, aby se kůň pohyboval s kmihem.

• Až se kůň naučí s pákou pohybovat energicky a s posunem ze zádě, lze začít s vlastním zjemňováním shromažďovací práce.
  

Při práci na uzdě je třeba mít na paměti, že ohýbání či sestavování je poněkud složitější. Ohýbá vnitřní stihlová otěž. Vnější páková otěž musí přitom povolit; jejím úkolem je ohraničovat a vést, nesmí být příliš krátká. I s koňmi, kteří jsou ježděni na uzdě, je třeba čas od času pracovat na uzdečce, především tehdy, když tuhnou v žuchvách. Pouze na uzdečce lze totiž zlepšit ohýbání v žuchvách, protože páka příliš omezuje jednostranné ohnutí.

Především je však třeba při práci na uzdě dávat pozor na to, aby pánevní končetiny došlapovaly na „úzké stopě“ energicky pod těžiště koně. Pokud kůň chodí zeširoka nebo se dokonce potácí, je to známkou toho, že jeho dosavadní výcvik nebyl správný či dostatečný.

Důležitá pravidla ve zkratce:

• Ruka jezdce musí být naprosto klidná a nezávislá na sedu.
• Pobízející pomůcky musí vždy převažovat nad vydržujícími.
• Při ohýbání nesmí vnější páková otěž svírat krk koně.
• Především na začátku výcviku s uzdou je třeba koně jezdit převážně na stihlových otěžích. Příliš silné používání páky způsobí, že se hlava koně dostane za kolmici.
• Ruka jezdce nesmí v žádném případě použít sílu; s uzdou lze i skákat, pákové otěže však musí být naprosto prověšené.
  

Už nebudu zetkařem 10: Pár rad a postřehů na téma drezurních závodů

V Německu každoročně startuje na drezurních závodech asi 300 000 jezdců – a tento počet stále stoupá. Je pravda, že se to nedá srovnat se situací v České republice, ale v posledních letech se i zde zvyšuje zájem o drezurní ježdění. To je dobře, protože díky tomu se rozvíjí i klasický základní výcvik podle platných pravidel. A přestože naše jezdecké umění za Němci silně pokulhává, i tamní odborníci neustále upozorňují, že drezurní výcvik na základní, ale i na středí úrovni je často nedostatečný. Přes vzrůstající počet startujících se kvalita jejich výkonů snižuje. Jaké jsou podle rozhodčích nejčastější problémy na drezurních obdélnících?

Stupeň Z:

• Velká část koní vůbec není na pomůckách, jsou nepřiježdění a neposlušní.
• Přestože se na tomto stupni hledí především na korektní sed a působení jezdce, základní chody a korektně projeté jízdárenské figury, pouze ojediněle lze na závodech vidět přesné kruhy a vlnovky. Kruhy často nejsou kulaté a při vlnovkách není kůň zřetelně ohnutý a sestavený. Je to výsledek nedostatečného základního výcviku.

Stupeň L:

Je obecně známo, že při drezurních soutěžích se neposuzují dovednosti jezdce (ty se hodnotí na ZZVJ), ale úroveň výcviku a výkon koně. Přesto na soutěžích stupně Z hraje velkou roli také sed a působení jezdce, protože uvolněný balanční sed v nejhlubším bodě sedla patří k nejzákladnějším předpokladům drezurního ježdění. Od úrovně L se rozhodčí dívá především na pánevní končetiny koně. Není důležité to, že jezdec s koněm dané cviky zajede, ale jak je zajede. Jednotlivé cviky v drezurních úlohách slouží pouze k přezkoušení kvality výcviku koně, nejsou jeho konečným cílem. Od L se po koni požaduje činnost hřbetu, uvolněnost, kmih a „prvotní“ shromáždění.

Podívejme se na rozdíly mezi Z a L, jak je popsal jeden z nejlepších jezdců a rozhodčích 20. století, Felix Bürkner:

Úlohy Z

• Čistý, zřetelný nohosled ve všech třech základních chodech, uvolněnost, projevující se nesením ocasu.
• Hřbet koně se pružně pohupuje, sed jezdce je hluboký, stálý, v sedle pevný, jeho ruka klidná, pasivní, na správném místě a schopná vést koně.

• Chody koně jsou prostorné, pravidelné, kůň se pohybuje s „přirozeně dlouhým“ krkem, s důvěrou se natahuje do obou otěží.

• „Prvotní“ prostupnost koně se projevuje ochotným došlapováním pánevních končetin při polovičních i celých zádržích a mírným povolením týlu.

• Krk koně sedí pevně na kohoutku, kůň je mírně ohnutý v obratech, jeho krk a týl se však neohýbají více než trup. Je vidět, že se s koněm začíná pracovat na narovnání.

• Kůň správně reaguje na jednostranně působící holeň.

• Střední krok se vyznačuje zřetelným, prostorným čtyřtaktem na lehce nabídnutých otěžích.

• Při zastavení kůň nehnutě stojí na všech čtyřech končetinách, klidně drží krk a hlavu – ale ještě není úplně na otěžích.

Úlohy L

• Zkušebním kamenem dosavadního výcviku je kmihuplný, uzavřený střední klus. Prostornost, píle, kmih, rovnováha a sebenesení musí být zřetelné. Pánevní končetiny musí zůstat blízko sebe. Nesmí být vidět křečovité klusové kroky, kymácení nebo dokonce nepravidelnost pohybu.
• Zkrácený pracovní klus, který ještě není skutečným shromážděným klusem, má být trochu prostornější, s výraznějšími kroky, pravidelný, kmihuplný, bez napětí. Kůň má být zřetelně ohnutý při projíždění rohů, malých kruhů a jiných jízdárenských figur.

• Přechody musí být zřetelné, při vyklusání ze zastavení musí být už první krok klusový.

• Prodloužený klus nesmí nikdy překračovat hranice schopností koně, nohosled musí být čistý, kůň nesmí být zaháčkovaný.

• Střední cval je výrazný, prostorný, „do kopce“.

• Shromážděný cval je zatím spíš pilnější, uzavřený a zkrácený pracovní cval; tímto způsobem se kůň pohybuje i v kontracvalu. Kůň ještě není tak výrazně podsazený, jako ve shromážděném cvalu ve vyšších stupních drezúry, ale musí cválat zřetelným třítaktem a být vzpřímený. Je lepší cválat svižnějším tempem, než koně příliš zkracovat a mít ho na předku nebo předvádět rozložený (čtyřdobý) cval.

• Obrat okolo zádě je základem shromáždění, tedy ovládání zádě. Rozhodčí pozná cit jezdce podle jeho správného provedení i podle používání vnějších pomůcek.

Soutěžit lze i v küru

V posledních letech se na drezurních závodech jezdí kür (čili volná sestava) s hudbou už od stupně L. Mnoho jezdců jde do těchto úloh s radostí a odvahou, ale první vážný zádrhel přijde už s výběrem hudby. Výsledek může být i takový: hudba začne – vjezd – pozdrav a „odvrkání“ jednotlivých cviků – pozdrav na konci – hudba skončí. Toto však není kür s hudbou, ale drezurní ježdění s hudební kulisou, která může být někdy dokonce velmi rušivá.

Aby tomu tak nebylo, je třeba k sestavení küru přistupovat úplně jinak. V Německu se ježdění podle hudby řídí od roku 1989 pravidly FN a některé zdejší požadavky, doporučení a rady jistě pomohou i českým drezurním týmům.

Až budete vjíždět do obdélníku při své první elkové drezurní úloze, neseďte na koni, jako byste říkali: „Omluvte mě, prosím, že jsem se odvážil…“ – ale buďte sebevědomí, jak dobře jste se připravili, jeďte s pohledem, který hlásá: „Chce tu ještě někdo jiný zvítězit?“