Koňský domácí lékař 1: Podlom

Koňský domácí lékař

Mnoho majitelů koní nemá za sebou začátky v různých jezdeckých oddílech, kde své bohaté zkušenosti předávali mladé generaci starší členové a trenéři. Nejednalo se pouze o zkušenosti jezdecké, ale i chovatelské a v neposlední řadě i zdravotní. Omladina mohla pomáhat při běžných i výjimečných veterinárních zákrocích, například ošetřování rány, léčba koliky či péče o kulhajícího koně; tak se učila, co lze u koní použít a jaký má která léčba či postup v konkrétním případě efekt. Mnoho současných majitelů nemá dostatečnou – a někdo dokonce žádnou – praxi u většího počtu cizích koní, takže ve chvíli, kdy jejich kůň onemocní, nejenže nevědí, co mají dělat, ale vlastně nemají často ani potuchu, že „taková nemoc vůbec existuje“.

Nový seriál se proto pokusí podat všem majitelům a spolumajitelům koní, ale i provozovatelům stájí, ošetřovatelům, jezdcům, prostě komukoli, kdo přijde s koňmi do styku, jasné a přehledné informace, co dělat v různých „veterinárních“ případech, jak řešit různé nehody, poškození, nemoci nebo příznaky. Je samozřejmé – přesto to musím zdůraznit – že rozhodně zdejší informace nemohou nahradit odbornou veterinární péči, proto je potřeba, aby si každý uvědomil, že v případě nejasností, nerozhodnosti nebo v závažnějších situacích je nutné vždy veterináře zavolat a řídit se jeho radami. Zdejší rady lze brát pouze jako doporučení, rozhodně se nejedná o jedinou pravdu a jediný a/nebo zaručený způsob vyřešení daného zdravotního problému. Nakonec to bude vždy pouze a jen osobní zkušenost, která udělá z „neználka“ člověka skutečně věci znalého.

Podlom

S pojmem „podlom“ se jistě mnozí setkali a věřím, že většina také ví, že se jedná o kožní problém na zadní straně spěnky (ohbí spěnky). Většinou se projevuje vznikem drobných ranek, které mohou mít různý vzhled: někdy to jsou drobné stroupky slepené srsti, jako by postříkané od bláta, jindy se objeví větší mokvající plochy se srstí slepenou žlutou lepkavou tekutinou, která časem uschne a vytvoří silnější krustu. V některých případech lze vidět i hnis nebo dojde k popraskání kůže a do žluté tekutiny se přimíchá i krev. Někdy lze chlupy na postižených místech velmi snadno vytrhnout (spíš jen vytáhnout), často i s malým stroupkem, jindy jsou naopak pevně zalité do tvrdé krusty a je vůbec problém postižené místo vyčistit.

Podlom se sice většinou objevuje na zadní straně spěnky, ale může zasahovat i na patky kopyta, po stranách spěnky směrem dopředu nebo se šíří nahoru, na spěnkový kloub až holeň.

Klasický vzhled podlomu: mokvající, popraskané kožní léze s tvorbou strupů a silným zánětem kůže, který se už šíří po končetině nahoru. Vidět je výrazný otok nad spěnkovým kloubem.

Samotné změny na kůži (léze) mohou být zcela nebolestivé, ale někdy koně svědí, což se často projevuje podupáváním a snahou si je drbat zuby (na předních spěnkách) nebo otírat druhou končetinou. Někdy jsou dokonce bolestivé a kůň se může velmi prudce bránit dotyku (kope ve chvíli, kdy na jeho končetinu někdo sáhne nebo se k ní jen přiblíží). Může ho bolet i pohyb, takže začne na postiženou končetinu kulhat, v klidu si ji odlehčovat.

Přestože se podlom většinou omezuje skutečně jen na kožní změny spěnky, stává se, že je pouhou součástí jiného onemocnění a pozorný člověk si pak může všimnout podobných nebo i jiných změn jinde po těle (například kožní změny na hlavě, hřbetě, bílých odznacích apod.). V jiných případech může být právě podlom začátkem dalších komplikací: zánět kůže se rozšíří do hlubších vrstev, čili do podkoží, nebo dokonce do šlachových pochev, mízních a krevních cév, korunky či jiných tkání. Způsobí pak otok celé spěnky, nálevky, růst změněné kopytní rohoviny, ale může se objevit i flegmóna (sloní noha), provázená dokonce horečkou, apatií (skleslost) a nechutenstvím koně.

Často si lidé podlomy spojují s pobytem koní v blátě. Není tomu ale tak vždy. Samotné bláto totiž zdravou kůži na končetinách nijak neohrozí; naopak podlomy se mohou objevovat i v létě či v období sucha, dokonce i u koní, kteří pobývají převážně v čistém boxu.

Jak je vidět, není podlom jako podlom, a je proto velmi těžké poradit jednu spolehlivou a účinnou léčbu. Někdy je totiž zjištění skutečné příčiny podlomu a tím pádem i výběr vhodné léčby doslova detektivní prací i pro odborníky.

Podlom může být způsobený:

• různými bakteriemi, z nichž jsou nejčastější některé druhy stafylokoků, streptokoky nebo například dermatophilus; tyto podlomy mohou být dokonce infekční a koně se mohou mezi sebou nakazit nebo se kožní změny objevují i na jiných částech těla;

• kožními plísněmi a kvasinkami;

• parazity, nejčastěji končetinovým svrabem, který podobně jako kožní plísně a kvasinky postihuje rád končetiny kryté rousy;

• zraněním, například tzv. řezítková rána, kdy si kůň odře jemnou kůži spěnky o řetěz, provaz, lano apod.;

• fotodynamickými látkami, které se nacházejí v krvi a s ultrafialovým zářením uvolňují volné radikály poškozující krevní cévy nepigmentované kůže;

• alergickými a autoimunitními reakcemi;

• nádory

• a mnoha dalšími příčinami.

Z tohoto důvodu je vhodné, když si majitel dokáže odpovědět na následující otázky; je možné, že pravdivé odpovědi pomohou při případném rozhovoru s veterinářem v případech, že se jedná o komplikovanější situaci a domácí léčba ji nezvládne.

• Je postižena jen jedna spěnka nebo více spěnek nebo jsou podobné příznaky i na jiných částech těla? Může se jednat o onemocnění postihující i jiné části těla a je možné, že bude třeba ho řešit celkovou léčbou.

• Je postiženo více koní ve stáji? Může se jednat o infekci a bude třeba ji řešit v širším měřítku.

• Je postižená bílá spěnka? Může se jednat o fotodermatitidu a v tom případě bude jednak třeba koně nedávat na slunce, na pastvině vyhledat a odstranit rostliny obsahující fotodynamické látky, popřípadě řešit s veterinářem možné jaterní problémy koně.

• Je kromě ranek také oteklá končetina? Mohlo dojít k zánětu podkoží, šlachových pochev, či dokonce vznikla flegmóna a bude třeba podat celkové léky, aby se nemoc nešířila dál.

• Chová se kůň jinak (apatický, nežere, kulhá apod.)? Je dost možné, že příčina podlomu bude závažnější a bude potřeba rozsáhlejší léčby.

• Nenechá si kůň na spěnku sáhnout? Pravděpodobně nebudete schopni podlom ošetřit a bude třeba, aby veterinář koně sedoval, v těžkých případech mu dokonce dal celkovou narkózu.

• Objevil se podlom v mokru/bahně nebo v době, kdy naopak svítí sluníčko, nebo se jedná o koně, který je v daném prostředí nový? Odpověď na tyto otázky může veterináři hodně napovědět o léčbě a také o možném postižení jiných orgánů.

Z hlediska úspěšného vyléčení a nulových komplikací je nejlepší léčebně zasáhnout hned, jakmile se podlom objeví.

Ošetření podlomu spočívá v několika krocích:

1. Očistit končetinu od nečistot, především bláta, čili umýt čistou vodou, aby bylo vidět, co se vlastně na noze děje.

2. Často velmi pomůže, pokud ostříháte srst v okolí podlomu; jednak nebude dráždit ránu, jednak lépe uvidíte změny na kůži.

3. Pokud jsou již na noze stroupky, je třeba je změkčit vodou (nebo dezinfekčním roztokem) a opatrně sloupnout tak, aby nedošlo ke krvácení.

4. Po odstranění stroupků nebo v případě, že podlom mokvá, je krvavý či jsou vidět praskliny kůže, je dobré opláchnout postižené místo dezinfekčním roztokem. Vhodná je naředěná Betadina či jiný výrobek obsahující povidon jodid, protože je velmi účinná proti mnoha patogenům a přitom v ředěném stavu nepoškozuje kůži. Možné je použít i roztok chlorhexidinu nebo velmi slaboučký roztok hypermanganu. Toto ošetření lze provádět i několik dní, dokud se stále objevuje mokvání. Dezinfekční roztoky zneškodní případné patogeny v ráně, zároveň nepoškodí kůži, ani „nezavře“ ránu, jako například pudry, masti, pasty apod.

5. Po dezinfekci mohou pomoct i odvary z některých léčivých rostlin, například heřmánku, měsíčku, řapíku, jitrocele. Pomáhají vysušit mokvavou ránu a tlumí zánět.

6. Dezinfekční účinky má i genciánová violeť nebo tzv. Novikov. Především v letních měsících mohou tyto přípravky účinně chránit otevřené rány na spěnce před dotěrnými mouchami – samozřejmě po odstranění stroupků a opláchnutí výše zmíněným dezinfekčním roztokem.

Někdy mohou dobře pomoct i přípravky obsahující dezinfekční barviva (např. genciánová violeť nebo brilantová zeleň) prodávané formou roztoků nebo sprejů. Aplikují se na vyčištěnou ránu s ostříhanými chlupy v okolí a zbavenou strupů.

7. Pokud je okolo rány kůže suchá či popraskaná, lze ji opatrně namazat například zinkovou pastou, nebo mastí obsahující měsíček, peruánský balzám, heřmánek. Na samotnou ránu není však dobré nic takového mazat, dokud nevyschne, nepřestane se tvořit strup a rána se nestáhne. Stejně tak není vhodné podlom obvazovat nebo chránit kamašemi; často ho svou přítomností ještě zhorší.

8. Kůň by měl po dobu léčby pobývat v čistém prostředí, mimo bahno, v létě pak i mimo přímé sluneční světlo. Tento bod je v některých případech velmi důležitý a jeho vynechání může změnit léčbu podlomu v nekonečnou noční můru.

9. Během pár dní by se měla kůže zlepšit. Pokud už podlom nemokvá, lze ještě chvíli pokračovat v aplikaci zinkové pasty do úplného zhojení.

Pokud však

• dosavadní léčba nepomůže do několika dní nebo se podlom vrací či dokonce zhoršuje,

• podlom hnisá,

• rána je příliš velká, otevřená, hluboká,

• koně podlom bolí a/nebo se nenechá ošetřit,

• otekla končetina nebo její část,

• kůň má horečku, je skleslý, kulhá, nebo má jiné problémy,

• jsou vidět kožní změny i jinde na jeho těle,

je třeba volat veterináře, aby udělal potřebná vyšetření a nasadil léky, které nejsou pro laiky volně dostupné (například antibiotika, protizánětlivé léky, kortikoidy, antiparazitika apod.).

Většinu podlomů lze zvládnout poměrně snadno i domácími prostředky, přesto není radno tento problém podceňovat a vždy, kdy si laik není jistý svým postupem, nebo se mu na koni cokoli nezdá či vývoj situace nabírá špatný směr, je třeba přestat s dalšími pokusy a omyly a nechat veterinářem provést řádnou diagnostiku a podle jejího výsledku i specifickou léčbu.

Koňský domácí lékař 2: Oteklá noha

Poměrně často se mě majitelé ptají, co mají dělat s koněm, který má „oteklou nohu“. Zajímavá otázka, ale bohužel velmi nepřesná a není na ni ani trochu jednoznačná odpověď. Protože pojem oteklá noha je tak obšírný a zahrnuje tolik možných problémů, jako například ono známé „bolí mě hlava“. Může mít spoustu různých příčin, spoustu možný následků a podle toho se také musí léčit spoustou různých metod, postupů či léků. Samozřejmě mnohdy velmi pomůže, když včas a správně zasáhne majitel a udělá první ošetření nebo třeba jen opatření, které pomůže odstranit problém a někdy i koně doslova vyléčí.

Než začnete jednat, tedy koně ošetřovat či volat veterináři, je dobré si ujasnit několik důležitých informací, které mohou mít velký význam ve volbě následné léčby i péče:

• Otekla jen jedna noha nebo dvě či dokonce všechny?

• Kulhá kůň? Odlehčuje oteklou nohu? Nebo si na ni nechce nechat sáhnout? (Pravděpodobně proto, že ho to bolí.)

• Nemá náhodou na té noze zranění, byť i maličké? (Podlom, ranku, něco zapíchnutého, škrábanec, ale třeba i otlak kopyta apod.)

• Je oteklá dolní část nohy, tedy spěnka a/nebo spěnkový kloub, nebo se nachází otok výše? (Holeň, karpus či hlezno, nebo třeba otekla doslova celá noha.)

Neohraničený otok může znamenat zánět kloubu, přítonost ranky, ale i stagnaci krve v žilách nedostatkem pohybu.

• Je otok jasně ohraničený, čili vypadá jako boule, nebo je oteklá postižená část nohy „kolem dokola“, zvětšená, jako papuče?

• Je otok tvrdý nebo spíš měkký, těstovitý, chladný nebo hřeje?

• Pokud kůň chodí, má otok tendenci se zmenšit, nebo zůstává stejný?

Odpovědi na tyto otázky skutečně mohou mít velký vliv na to, jak budete dále postupovat. Například v situaci, kdy otekla pouze jedna končetina, otok je tvrdý, obvykle i teplý, a obepíná končetinu kolem dokola, lze předpokládat zánět. Odkud tento zánět pochází, je pak další otázka. Může mít za příčinu ránu, nebo malou ranku, mnohdy dokonale ukrytou v srsti. Velmi často tak otékají koním spěnky, spěnkové klouby a otok pak zasahuje i trochu výš, protože tato oblast je náchylná na různé odřeniny, píchnutí či třeba podlomy. Je známo, že koňské končetiny reagují na poranění zvýšenou sekrecí krevní plazmy, kdy se rána plní žlutavou lepivou tekutinou a kolem dokola otéká. Pokud se do ranky dostanou bakterie z prostředí, což není zase tak vzácné, mohou proniknout do podkoží, tam se množit, dráždit a poškozovat tkáně – a vzniká obvykle hnisavý zánět, flegmóna. Při ní končetina oteče výrazně, hřeje a koně bolí na dotyk, bakterie se mohou dostat i do krevního oběhu a vyvolat horečku a celkově skleslost a otupělost koně včetně nechutenství.

Ale zanítit se mohou i jiné struktury a není nutné, aby k tomu byla na kůži otevřená rána. Například zánět kloubu, často spěnkového, se projeví tvrdým a hřejícím otokem této oblasti a někdy i kulháním. Tento zánět samozřejmě může postihnout i jiné klouby, které si kůň například přetížil či zvrtnul, na rozdíl od zánětu podkoží se však většinou už nezvětšuje a omezuje se na okolí postiženého kloubu. Existuje jeden velmi zvláštní zánět, zvaný nálevky. Je to otok, který vypadá doslova jako boule. Při něm je poškozená výstelka kloubu nebo šlachové pochvy, vnitřní prostor je pak doslova napěchovaný synoviální (kloubní, tihovou) tekutinou, což se projeví ostře ohraničeným různě měkkým nebo tvrdým vyboulením. Kůň nekulhá a nálevka ho ani jinak nebolí.

Nálevka spěnkové pochvy: to je ta boule na zadní straně nad spěnkovým kloubem.

Otoky spěnky až spěnkového kloubu mohou být následek problému v kopytě, především zánětu škáry v oblasti patky nebo přímo kopytního abscesu. Většinou je otok větší na jedné straně – kde je postižená patka – a projevuje se prosáklým podkožím táhnoucím se až na spěnkový kloub, často neochotou koně postavit se na patky kopyta a opírání se převážně o jeho špičku. V pohybu kůň samozřejmě často výrazně kulhá.

Oteklá končetina následkem vyvíjejícího se kopytního abscesu v patce.

Ale máme tu i celou řadu dalších otoků nohou, které nemusejí mít se zánětem nic společného. Příkladem mohou být známé stagnační otoky. Objevují se u koní, kteří byli zvyklí se hodně pohybovat, například po pastvině, a nyní trávili velkou část dne v boxu. Postižené bývají především zadní nohy, vzácněji všechny čtyři. Princip těchto otoků lze vysvětlit takto: krev v žilách končetin proudí k srdci proti působení gravitačního pole Země. Aby tekla nahoru, musí žíly udržovat určité napětí stěn, zároveň jsou ve svých horních částech masírovány stahujícími se svaly končetin při pohybu. U některých koní, kteří mají dostatek pohybu a s tím i dobré masírování krevních cév, jsou žilní stěny ochablejší, takže ve chvíli, kdy tito koně zůstanou zavřeni v boxu, krev není schopná tak dobře téct nahoru, hromadí se v dolních částech končetin a prosakuje mezi tkáně. Koním otečou nohy. Jakmile se takový kůň začne hýbat, svaly začnou žíly masírovat, otok zmizí. Stagnační otoky bývají chladné a koně nebolí, stejně jako otoky způsobené špatnou drenáží tkání, které vznikají následkem zhoršené průchodnosti lymfatických cév. K té dochází při poranění, ale i v případě jizvy či jinak poškozené tkáně kůže a podkoží, které představují pro mízu nepřekonatelnou překážku. Tyto otoky nemusejí být ve spodních částech končetin, ale i kdekoli jinde po těle. I ony se většinou stáhnou při pohybu, spolehnout se však na to nelze.

Někdy se ale stane, že koni znenadání otečou všechny končetiny, a rozhodně to s nedostatkem pohybu nebo nějakou „překážkou“ nemá nic společného. Může se jednat o jednu z několika infekcí, například virovou arteritidu, ale někdy i herpesvirovou infekci či chřipku. Většinou jsou pak tyto otoky provázené horečkou, apatií, nechutenstvím, někdy i jinými příznaky, jako je kašel, zčervenání sliznic apod. Někdy je příčinou zase změna krmení, pravděpodobně následovaná změnou střevní rovnováhy. Jistě mnozí z vás už slyšeli o koních, kterým otékaly nohy po vojtěšce nebo třeba ječmeni. Závažnější jsou situace, kdy za otoky stojí onemocnění srdce, jater nebo ledvin. V takových případech se obvykle neomezí pouze na končetiny, ale objeví se na spodině hrudníku, v mezinoží či mezi žuchvami.

Samozřejmě existují mnohé další příčiny otoků nohou koní, dá se však říct, že většina majitelů koní se setká s některou z výše zmíněných. Co ale dělat, když pak stojí tváří v „tvář“ oteklé koňské noze?

Flegmóna neboli hnisavý zánět podkoží končetiny vznikla bakteriální infekcí hluboké rány na kloubu.

1. Oteklou končetinu – a celého koně – je třeba prohlédnout a vyšetřit. Pokud je špinavá, umyje se, usuší a důkladně se prohlédne, zda na ní není nějaké poranění. V případě, že ano, je nutné ránu důkladně vyčistit například čistou vodou, dezinfikovat, například roztokem povidon jodidu. Pokud proniká celou vrstvou kůže až do podkoží, je dobré končetinu chránit obvazem a k důkladnému ošetření zavolat veterináře. Pokud však je rána povrchová, stačí ji udržovat v čistotě a v případě potřeby opakovaně dezinfikovat, popřípadě opatrně odstraňovat strup (viz podlomy).

2. V případě, že kůň kulhá nebo ho otok bolí na dotyk či tlak, má zůstat v klidu, a to v boxu nebo aspoň v omezeném prostoru malého výběhu. Je-li problém málo závažný, za dva dny kulhání ustoupí. Nestane-li se tak nebo je bolest silná, například na dotyk, je lepší zavolat veterináře, protože situace bude vyžadovat odborné řešení. Příkladem může být zánět kloubu nebo třeba flegmóna.

3. Pokud se otok zmenší po provedení koně, doporučuje se koni zajistit co nejvíce pomalého, ale stálého pohybu.

4. Otoky, které hřejí (a často bývají spojené s bolestí či kulháním), jsou pravděpodobně známkou zánětu. Ten se tlumí intenzivním chlazením studenou vodou či obkladem, a to po dobu asi 20 minut. Toto chlazení se zpočátku má opakovat v asi půlhodinových intervalech několikrát za sebou. Oteklou končetinu lze také zpevnit několikavrstevným obvazem, pokud ho majitel či ošetřovatel umí přiložit. Postižené místo může promazat některým z volně dostupných protizánětlivých gelů používaných například u lidí v případě bolesti kloubů či svalů.

5. Pokud je kůň „nemastný neslaný“, má horečku, objevují se otoky i jinde po těle či je na něm vidět i jiný příznak onemocnění (kašel, výtok z nosu, načervenalé spojivky, průjem apod.), je třeba situaci řešit od začátku s veterinářem, který provede ještě další vyšetření, například krve, aby našel skutečnou příčinu otoku.

Samozřejmě jedna věc je situaci řešit – ale druhá je zcela jí předejít. Lepší prostě je, když koni nic neoteče … Vyhnout se většinou dá zánětům kloubů či nálevkám, pokud se kůň nebude pohybovat příliš mnoho po tvrdém, hrbolatém nebo hlubokém povrchu. Velmi důležité je i korektní podkování či udržování vyváženého tvaru kopyt. Vyvážená krmná dávka a pozvolné změny krmiva jsou také praktika, kterou lze bez problémů dodržet. Pravidelné preventivní prohlídky pomohou předejít jaterním či ledvinovým problémům, stejně jako kontrola pastviny a odstraňování jedovatých rostlin, které mohou tyto orgány poškodit. Dostatek pohybu zajistí dobré fungování krevního oběhu a pravidelná kontrola končetin koní objeví ranky a oděrky dřív, než se v nich rozvine infekce.

Koňský domácí lékař 3: Hniloba střelu

Mokro a bahno, bahno a mokro. Ideální prostředí pro rozmáčení kopytní rohoviny, která je následně měkká, tmavá, někdy i páchnoucí. Většina majitelů koní se bojí, že kopyta jejich koní onemocní takzvanou hnilobou. Je tomu skutečně tak? A co s tím dělat, když se to nakonec opravdu stane?

Dříve, než však budeme řešit tento nepříjemný problém, bylo by dobré si ujasnit, co je a co není hniloba střelu. Ke hnilobě dochází tehdy, když se sejdou dva důležité předpoklady:

1. následkem působení vnějších faktorů dojde k poškození celistvosti kopytní rohoviny, čili ta často měkne nebo praská, ztrácí schopnost nepropouštět do sebe různé chemické sloučeniny, dochází k rozkladu rohoviny (keratinu) a vzniku rozkladných produktů;

2. do takto připravené „živné půdy“ se dostávají z prostředí bakterie, které zde pak mohou velmi dobře žít, množit se a celou situaci ještě zhoršovat. Pokud by rohovina nebyla poškozená, ale zůstala odolná, tyto bakterie by jí nijak neublížily; protože však poškozená je a ony v ní žijí, „rozežírají“ rozpadlou rohovinu a vylučují samozřejmě ze svého těla různé odpadní látky, které mohou narušit sousedící molekuly keratinu a proces rozkladu šířit dál.

Mokré kopyto s rozpadající se rohovinou střelu - ideální podmínky pro život hnilobných bakterií. Protože však má toto kopyto mělký a široký střel, hnilobou netrpí.

Tady jsme proto u jednoho velmi důležitého bodu: ne každá měkká střelka je postižená hnilobou! Mnohdy se stane, že dojde pouze k rozměknutí rohoviny následkem dlouhodobého pobytu ve vlhkém prostředí – a následkem chození po měkkém (protože vlhko je často spojené s měkkým – blátem) povrchu nedojde k ošoupání této změněné, „přerostlé“ rohoviny, která tak zůstává a nadále se rozkládá přímo na kopytě. Mnoho majitelů tak předpokládá, že jejich kůň právě v tomto blátivém počasí onemocněl hnilobou, a snaží se blátu vyhnout například tím, že koně zavírají do boxu.

Jenže hniloba může velmi dobře propuknout i v naprosto suchých podmínkách! Ať už v létě nebo třeba u koní pobývajících na suché podestýlce. A střelka, přestože je hnilobou postižená, vůbec nemusí být na první pohled mokrá, měkká, přerostlá, naopak, na povrchu může být suchá a tvrdá. Jenže – a jsme u dalšího důležitého faktoru, který podporuje vznik této nemoci:

3. Neschopnost střelu se „samočistit“ a nahrazovat odumřelou tkáň tkání novou a zdravou v potřebné rychlosti. Z tohoto hlediska záleží méně na vlhkosti prostředí (mokrý sníh, bláto…) nebo na přítomnosti agresivních chemických látek (k nimž patří koňská moč obsahující vysoké množství alkalického čpavku!), ale více na tvaru a vyvinutosti střelu a vůbec zadní části kopyta.

Klasický příklad kopyta, které bude trpět na hnilobu střelu i v sušších podmínkách: těsné patky, úzký střel s hlubokými střelovými rýhami.

Toto je přerostlé kopyto, ale díky širokým patkám a dobře vyvinutému střelu mu hnoloba nehrozí.

Pokud se kopyto v zadní části pomyslně rozřízne ve svislé pravolevé rovině, je vidět, jak se rohovina „vlní“ či „krabatí“ podle toho, jak opisuje tvar vnitřních tkání, které obaluje. Nejdříve je to boční stěna, která jde shora dolů až na zem, pak se rohovina trochu zvedne, jak tvoří klenbu chodidla a postranní střelkovou rýhu, potom se opět dostane dolů na zem, když v podobě střelu pokrývá jedno rameno střelkového polštáře, nato se zvedne nahoru jako střední střelová rýha a pak se vše opakuje: dolů jako druhé rameno střelu, nahoru jako druhá postranní střelová rýha a klenba chodidla, dolů jako nosný okraj stěny a pak úplně nahoru jako stěna. Střel tak ve svém průběhu připomíná na řezu písmeno W. Pokud je zadní část kopyta a tedy i střelu dobře vyvinutá, W je široké a logicky jeho ramena sahající nahoru nejdou příliš vysoko, čili do hloubky kopyta. Pokud ale dojde k zúžení patek a úzká je i střel, tedy W, dosahují postranní i střední střelové rýhy hodně nahoru, jsou vytlačené do hloubi kopyta. Tím, že jsou tak hluboké, snadno se do nich zachytí různé nečistoty, včetně dráždivých látek, udržuje se tam vlhkost a špatně se tam dostane kyslík; to jsou ideální podmínky pro život hnilobných bakterií.

Adept na hnilobu: těsné taky, hluboká a těsná střední střelová rýha.

Naopak toto kopyto se širokou a plochou střelkou bude hnilobě odolávat.

Při pohybu dochází s každým položením kopyta na zem ke stlačení onoho W a tím i k jeho roztažení do stran a oploštění. Samozřejmě pokud střel dosáhne na zem! Čím je střel již sama o sobě širší, se širšími rýhami, tím více se oploští a tím snáze se obrousí přerostlá rohovina o zem a „vypadnou“ nečistoty. Zároveň se touto masáží udržuje v hlubších tkáních krevní oběh a buňky vytvářející rohovinu jsou dobře vyživovány; mohou tvořit hodně, rychle a kvalitní rohovinu. U úzkého – nebo zakrnělého – střelu nedochází k výraznému rozšiřování a oplošťování rýh, odumřelá rohovina se neobrušuje, takže je výbornou živnou půdou pro bakterie, uvízlé nečistoty se v hlubokých rýhách zadržují a prokrvení je minimální; u takového střelu roste rohovina pomalu a nedostatečně. Střel se velmi špatně regeneruje, je málo odolné rohoviny, což vše hraje hnilobným bakteriím do not.

Silně přerostlé kopyto s velmi těsnými patkami, téměř neznatelným střelem a hlubokou střelovou rýhou. Toto kopyto zcela ztratilo svoji "samočistící" funkci.

A jsme u dalšího faktoru, který může velmi významně ovlivnit případný vznik hniloby:

4. Pohyb. Pokud se kůň dostatečně pohybuje po povrchu, který umožní dobrou masáž střelu (tedy povrch mírně měkčí, aby se do něho kopyto otisklo, což je například klasický travní drn či běžná hlína apod.), šance na vznik hniloby jsou menší, než když kůň většinu dne prostojí, ať už v blátě, nebo třeba i v nastlaném boxu.

Jak tedy poznat hnilobu střelu a odlišit ji od jiných, nehnilobných stavů?

– ve střelových rýhách, především té prostřední, najdeme – často až po vydloubnutí kopytním háčkem – černou mazlavou a nepříjemně páchnoucí hmotu;

– ono dloubnutí kopytním háčkem může být pro postiženého koně bolestivé;

– při pohledu na střední střelovou rýhu si všimneme, že zasahuje hodně vysoko mezi patky, které jsou díky tomu od sebe oddělené „čárkou“, často končící kulatým rozšířením vyplněným černou hmotou.

Pokud je kopyto pouze měkké, pokud se rohovina střelu jen drolí nebo olupuje, pokud v rýhách vzniká jen černá hmota bez výrazného zápachu, většinou se o hnilobu nejedná. Ale samozřejmě už k ní může být našlápnuto.

Někteří majitelé koní mají v této souvislosti strach z mokra a bláta. Další velkou obavou bývá i nedostatečná hygiena podestýlky ve stáji, čili styk kopyt s trusem a močí. Jedno i druhé může – a nemusí – spustit hnilobu střelu, rozhodně to ale není vše. Je třeba dávat pozor na více faktorů, hniloba střelu se totiž spojuje s těmito podmínkami:

– kopyto těsné v patkách, úzká, špatně vyvinutá střel, hluboké střelové rýhy (za každých podmínek bude náchylnější na hnilobu);

– nedostatek pohybu, dlouhodobé stání v boxu či omezeném výběhu;

– působení agresivních chemikálií, například čpavek z moči, ale i některé „přípravky na kopyta“;

– nadměrné a/nebo dlouhodobé vlhko, například bahnitý výběh (spojuje se s nedostatkem pohybu);

– nadměrné a/nebo dlouhodobé sucho, například pilinami nastlaný box (spojuje se s nedostatkem pohybu i působením moči).

Pokud chce člověk úspěšně bojovat s hnilobou, musí udělat vše pro to, aby nebyl střel utlačován přerostlými rozpěrkami a aby patková stěna byla co nejnižší. Tak se bude střel při zatížení masírovat o zem, rozšířovat se a oplošťovat.

Ale dobře, předpokládejme, že kůň má v kopytě hnilobu – nebo aspoň její náznak. Určitě je třeba provést několik opatření, jak se této nepříjemné, někdy i vleklé a občas dokonce nebezpečné nemoci zbavit. Nestačí totiž jen namazat střel „něčím na hnilobu“, je nutné odstranit nebo aspoň omezit i ostatní faktory. Proto:

– V první řadě kopyto pořádně vyčistěte, a to i vodou, aby bylo vidět, v jakém stavu je střel.

– Odumřelou, zvětralou, poškozenou rohovinu je třeba odstavit kopytním nožem. Tím se odstraní i živná půda pro bakterie. Pokud se jedná o začínající hnilobu nebo pouze o nedostatečné obrušování rohoviny, už jen toto může situaci zlepšit. Pokud je hniloba skutečně už v hlubších vrstvách, seříznutím změněné rohoviny se mohou odhalit různé dutinky a jiná „vykousaná“ místa v rohovině, které je dobré takto vystavit vzduchu.

– Po této úpravě střelu je třeba všechnu odhalenou tkáň, včetně nových dutinek a rýh, důkladně vyčistit, pořádně do hloubky. Poslouží kartáčky, třeba na zuby, kousky gázy (protahovat gázu střelovou rýhou, dokud nebude čistá).

– V případě, že je střelová rýha v hloubce skutečně hodně mokvavá a rozbředlá, mohou pomoct některé přípravky, které by ji vysušily. Například modrá skalice, genciána, chlumského roztok apod. Je však třeba dát pozor na to, že se jedná o poměrně hodně agresivní látky, které když se budou podávat víckrát, mohou stav rohoviny ještě zhoršit – byť ji vysuší. Velmi opatrně bych pak doporučovala pracovat s dřevitým dehtem. Ten sice rohovinu vysuší a zpevní, ale pokud se dostane k živé tkáni, může mít za následek rakovinné bujení. Určitě jím proto nevytírat hluboké rány a rýhy, nemazat ho až ke korunce, ale pouze aspoň 1 cm od ní.

– Vyčištěnou rohovinu pak lze dezinfikovat, čili zabít přítomné bakterie. Vhodná je běžná Betadyna, ale i hypermangan, jodová tinktura (ta navíc vysušuje) nebo například jód-éter (ten dokáže proniknout i do těch nejmenších prasklinek). Kdo má k dispozici lokálně působící antibiotika (většinou ve formě spreje nebo roztoku), může je použít také, ale musí si uvědomit, na jaké typy bakterií mají působit a jak často je nutné je na postižené místo aplikovat. Dnes už existují i speciální komerční přípravky proti hnilobě střelu, které lze samozřejmě také použít. Často se však stává, že už samotné vyříznutí odumřelé tkáně způsobí, že bakterie se dostanou na vzduch, a to je zahubí.

– Po tomto ošetření by se měl kůň hodně pohybovat po vhodném povrchu (pružný, pokud možno suchý, i když to úplně tak nutné není). Pohybem se kopyta lépe prokrví. Kromě toho je třeba, aby byla střel masírovaná zeminou. To zmiňuji především proto, že se často stává, že střel je tak zakrnělá a/nebo patky vysoké, že to jednoduše není možné. Pak je třeba zvážit kompletní úpravu kopyta, jeho navrácení do vyváženého tvaru. Díky tomu se bude střel moct znovu vyvíjet a rozšiřovat a kopyto nebude v budoucnu na hnilobu tolik náchylné. Jinými slovy: raději, než aby kůň stál celý den kromě krátké procházky v čistém boxu, by měl pobývat venku v tak uzpůsobeném výběhu, který ho bude motivovat k pohybu, a který sice může být rozšlapaný, ale raději ne úplně bahnitý. Pokud je nutné, lze na nějakou dobu sundat podkovy, protože ty také oddalují střel od země.

– Zvýšená péče o střel by pak měla trvat podle závažnosti hniloby několik dní až týdnů. Poté je třeba myslet především na vhodné úpravy kopyt, aby se podporovalo rozšiřování patek a střelu, zkracovaly přerostlé rozpěrky a odstraňovaly průběžně změněné a rozpadlé kusy rohoviny. Kůň by měl trávit co nejvíce času venku, výběhy, kterým hrozí rozšlapání, je vhodné dobře upravit – drénovat a zpevnit – aby nepředstavovaly pro končetiny koní takové nebezpečí.

Hniloba střelu je sice „banální“ onemocnění, ale existují případy, kdy koně přišli doslova o celou střel, nebo kdy byli dlouhodobě nevyužitelní, protože je kopyta při každém kroku bolela. Proto je dobré tuto nemoc nepodceňovat a ideálně ji správným managementem a péčí o kopyta předcházet.

Koňský domácí lékař 4: Živé maso

Kůň se zranil na noze. Není to sice nic velkého, dokonce ani ho to nebolí, rána se však nechce zhojit, zavřít. Je stále hodně prokrvená, živá, dokonce se zdá, jako by v ní něco vyrůstalo. Živé maso …

Nadměrný růst granulační káně na přední tsraně karpálního kloubu. Tmavě růžové živé maso už přečnívá nad svěle růžovým epitelizačním lemem.

„Živé maso“ je obvyklý výraz pro nadměrnou tvorbu granulační tkáně v hojící se ráně. Dochází k tomu především v dolních částech končetin koní (tedy hlezenní a karpální kloub a končetiny od těchto kloubů dolů), pokud poranění proniklo skrze kůži – jedná se tedy o hlubokou ránu. U normálně se hojící rány vyplňuje granulační tkáň vnitřek, z okrajů přes ni roste epitel – pokožka. Rychlost tvorby granulační tkáně a epitelu je v rovnováze, takže nakonec se rána zacelí tak, že v jejím místě nevzniká ani prohlubeň, ani vyvýšenina. Jenže v dolních částech končetin koní je tomu mnohdy jinak – epitel se zatahuje často příliš pomalu, protože

– právě zde je kůže silně napnutá a okraje rány se od sebe odtahují,

– kůň se neustále pohybuje a pohybuje se i kůže a okraje ran,

– tkáně končetiny jsou hůř prokrvené,

– snadno se rána znečistí a infikuje,

– zánět i vzdálenost od srdce vytvářejí otoky.

Nehojící se stará rána na přední sraně hlezna, což je způsobeno přítomností a neustálým bujením granulační tkáně.

Následkem toho granulační tkáň roste rychleji a nekontrolovaně, začne z rány vyčnívat a znemožní další pokrytí epitelem, takže se rána „přestane hojit“. V mnoha případech to naštěstí není definitivní řešení a nakonec se situace sama uklidní a rána se zacelí. Někdy se však stane, že živé maso hyzdí nohu koně dlouho, a jsou bohužel i situace, kdy se rozroste tak, že se ho nelze nijak zbavit, či dokonce z něho vzniká nádor.

V těchto místech, tedy nad karpálním kloubem, sice taky může vzniknout živé maso, často se ale samo zhojí. Kůže je zde již volnější a tkáně lépe prokrvené.

V každém případě je lepší vzniku hypergranulace předcházet než ji řešit. Pro takové případy platí jednoduché pravidlo: Jakoukoli ránu nacházející se na končetině koně, především od karpu / hlezna dolů, je třeba co nejdříve prohlédnout a ošetřit, popřípadě nechat ošetřit:

1. Je třeba ránu umýt, nejlépe vystříkat čistou vodou. Zbavíte ji špíny, patogenních zárodků a případné krve. Díky tomu ji budete moct prohlédnout a vyhodnotit její závažnost.

2. Pokud je rána povrchová, tedy nejde skrze celou vrstvu kůže, stačí ji zdezinfikovat a nechat být; zhojí se sama, od toho tady totiž kůže je. Pokud však je rána hluboká, tedy kůží zcela pronikla, nebo si nejste o její závažnosti jisti, bude třeba kromě dezinfekce další opatření:

3. ostříháte chlupy v okolí rány a přiložíte na končetinu obvaz. Úkolem obvazu je zabránit vysychání rány, jejímu znečištění, oddalování okrajů ran, otékání a popřípadě i trochu znehybnit končetinu.

4. Samozřejmě s obvazem kůň bude uveden do klidu – bude stát v boxu nebo mu zajistíte skutečně minimální výběh, aby se co nejméně pohyboval. Musí být v čistém a suchém prostředí.

5. V těchto případech by měl přijet co nejdříve veterinář. Jednak může zjistit, jak je rána skutečně hluboká a zda nepoškozuje některé citlivé struktury (kloub, šlacha, …), jednak zajistí případné podání antibiotik a udělá pořádný obvaz, který bude ránu „držet pod pokličkou“. Ve výjimečných případech ji může sešít – ale i tak by měla být končetina zavázaná, protože obrovské pnutí kůže na končetinách často stehy potrhá, jakmile se kůň trochu pohne.

Krycí obvaz – jeho úkolem je zakrýt ránu a chránit ji před znečištěním. Skládá se z čistého krytu rány, vrstvy obvazové vaty a pružného obinadla. Vata (ale v případě nouze i molitan, utěrka, jiná látka) brání zaškrcení končetiny obinadlem, protože je měkká. Obinadlo je pak bez obav dostatečně utažené, aby ránu zpevnilo a bránilo vzniku otoku.

Fixační obvaz – má za úkol také znehybnit končetinu a tím ji chránit ještě více než krycí obvaz. Skládá se z několika vrstev vaty a pevně utaženého pružného obinadla. Musí být dostatečně vysoký, pevný a kvalitně vypodložený, aby nedošlo k otlačení či zaškrcení. Fixační obvaz obvykle přikládá veterinář a nechává ho na noze koně několik dní, poté by měl opět přijet veterinář, obvaz odstranit, ránu zkontrolovat a podle potřeby ošetřit a většinou opět přiloží na několik dní další fixační obvaz. Tento proces se opakuje tak dlouho, až je na ráně vidět zdravé hojení. Většinou se jedná o minimálně 2 až 3 týdny podle velikosti a umístění rány.

Fixační obvaz je nutné dobře a měkce vypodložit a pak pevně utáhnout pružným obinadlem. Věšinou se takových vrstev dělá několik, aby se zajistilo kvalitní zpevnění zraněné končetiny.

Pokud už se na končetině objevilo v ráně živé maso, je nejlepší řešení ho nechat seříznout. Okraje rány se vystříhají a mohou se promazávat hojivou mastí, například obsahující měsíček. Někdy se přerůstající hypergranulace leptá například hypermanganem, jindy se používají kortikoidové masti, které brání růstu tkáně. V extrémních případech může být nesmírně složité se hypergranulace zbavit a dovolit ráně se zcela zhojit. Vyžaduje to opakované chirurgické zákroky, dlouhodobé omezení pohybu koně, podpora hojení pokrajů rány bylinkami nebo například léčebným laserem, přesto se často poškozené tkáně hojí v podobě jizvy a bývají náchylnější na další poškození. Proto je nejlepší předcházet vzniku živého masa tím, že okamžitě a správně ošetříte / necháte ošetřit hluboké rány a umožníte jim hojení pod fixačním obvazem, za absolutního klidu koně a pravidelné odborné kontroly.

Koňský domácí lékař 5: Kopytní absces

Několik dní pokulhával … a pak to přišlo! Najednou se nemohl postavit na nohu, opíral ji o špičku, a když byl přinucen se pohnout, skoro skákal o třech. Zlomil si ji? Pravděpodobně ne, ale bolí ho kopyto, protože se mu v něm vytvořil absces. Co s tím?

Kopytní absces je velmi bolestivá situace. Jedná se o nahromadění hnisu mezi dvěma tvrdými tkáněmi kopyta: kopytní kostí a rohovým kopytním pouzdrem. Protože je zde velmi těsný – vlastně žádný – prostor, hnis se nemá kam rozpínat a je velmi napěchován. Tlačí tak na citlivou tkáň nacházející se ve stejném prostoru: kopytní škáru. Obrovský tlak hnisu, který se neustále množí, tak vyvolává velmi silnou bolest, skutečně podobnou zlomenině. Podle toho, ve které části kopyta se absces nachází, rozlišujeme absces chodidlový, stěnový nebo patkový. Toto umístění má také velký vliv na vývoj a případné uvolnění hnisu i na průběh léčby a hojení.

Takže budeme vycházet z toho, že kopytní absces se projevuje silným kulháním, které může nastoupit náhle (takže to vypadá, že kůň si skutečně zlomil například kopytní kost), nebo se postupně vyvíjí několik dní. Ale často si majitel může všimnout i dalších příznaků, které mu napoví, že se jedná o absces:

– kopyto nebo jeho část hřeje,

– může být oteklá korunka nebo její část,

– někdy je možné nahmatat puls na prstních tepnách (to jsou příznaky jakéhokoli zánětu nebo infekce v kopytě, tedy i abscesu).

– Pokud kůň přece jen na kopyto stoupne, má snahu tu část, která je abscesem postižená, zatížit méně; pokud je rána v chodidle v oblasti špičky kopyta, kůň má tendenci našlapovat výrazně na patky, je-li na vnitřní straně, kůň více zatěžuje vnější stranu apod.

– Pokud se absces nachází v zadní části kopyta, může zánět přejít do šlachových pochev, které se v tomto místě nacházejí, a postupuje směrem nahoru, na spěnku i nad spěnkový kloub. Vidíme pak otoky spěnky či nálevku nebo oteklé, jakoby „nalité“ šlachy.

Oteklá končetina, na kterou se kůň odmítá postavit. U levé patky je vidět zbytek po staré ráně. U tohoto koně byl zjištěn kopytní absces právě v této patce.

– Někdy se může celá situace komplikovat vznikem flegmóny a kůň má horečku, je apatický, nežere a celkově vypadá velmi „špatně“.

Vždy v takovém případě je třeba kopyto promačkat; zjistit bolestivé místo. Patky lze promačkat prsty, zbytek kopyta, tedy chodidlo, střel a stěnu je však nutné promačkat diagnostickými kopytními kleštěmi. Jakmile se zmáčkne bolestivé místo, kůň ucukne a je velmi pravděpodobné, že právě zde je příčina kulhání.

Platí, že většina silných kulhání koní má příčinu v kopytním abscesu, než mnohem méně často ve skutečné zlomenině nebo jiném vážném poranění. Přesto je ale dobré zjistit, zda se skutečně o absces jedná. Většinou se osvědčil následující postup:

• Vezmete kopytní nůž a očistíte jím část chodidla/patky/střelky, kde kůň vykazoval na tlak bolestivou reakci. Především na bílé rohovině (ale často i na pigmentované) je pak dobře vidět malou dírku nebo prasklinku, tečku či čárku, kudy pravděpodobně pronikl do kopyta původce abscesu. Mohou být také patrné různé otlaky – krvavé nebo tmavé skvrny pod rohovinou.

Po snesení rohoviny je vidět červená skvrnka pod jednou z rozpěrek (červené šipky). Přerostlé kopyto a rozpěrky způsobují tlak na chodidlo a popraskání rohoviny, kudy vnikne do kopytní škáry infekce a vzniká absces.

• Jakmile tuto dírku či prasklinku uvidíte, je dobré ji prohloubit špičkou kopytního nože. Obvykle se proříznete do větší dutinky, z níž náhle vyteče – někdy dokonce pod tlakem vystříkne – zánětlivá tekutina, která má většinou našedlou, či dokonce černou barvu. Pokud je proříznutý otvor hlubší, může začít krvácet, protože už došlo k porušení krevních cév kopytní škáry.

Diagnostiku kopytními kleštěmi, vyhledání a otevření dutinky v kopytě může provést podkovář nebo veterinář, ale při troše zkušeností s manipulací s kopytním nožem to jistě zvládne i majitel. Veterinář navíc může do otevřené dutinky vsunout sondu a zjistit, jak velkého rozsahu absces byl, čili kam až zasahuje a které tkáně do jaké míry mohl poškodit. Může kopyto zrentgenovat, ale to mu většinou moc neřekne; jedině, že by do dutinky vstříknul kontrastní látku.

Otevření dutinky a vypuštění abscesu představuje zároveň první krok jeho léčby. Je dobré, když je otvor relativně malý, ale od povrchu chodidla se zužuje trychtýřovitě; příliš velké otvory hrozí výhřezem škáry, příliš malé se mohou „zatáhnout“.

Poté je třeba ránu vyčistit a zdezinfikovat; ideální je roztok povidon jodidu. Pokud je to možné, je nejlepší stříknout dezinfekci stříkačkou nebo sondičkou přímo do otevřené dutinky, aby se pořádně propláchla.

Vzniklý otvor se pak vyplní tampónem namočeným do dezinfekce a na kopyto se přiloží kvalitní a pevný obvaz, který ho bude chránit před vlhkostí a nečistotou. Místo obvazu lze použít řádně čistou a zdezinfikovanou „botu“.

Kůň by měl být ideálně na čistém a suchém místě a měl by se dostatečně pohybovat; tím se bude dutinka po abscesu dobře drénovat. To je důležité – pokud v ní zůstanou nečistoty a sekret, který se v ní první dny po otevření tvoří, absces se může vytvořit znovu.

Pouze v případě, že kůň má flegmónu nebo je nějak narušený jeho celkový stav, se podávají antibiotika; jinak nemají smysl, do ohraničené dutinky se stejně nedostanou, jejich úlohu převezme dezinfekce.

Převazování kopyta a výměnu drénu je třeba provádět denně, dokud není rána suchá. Pak je jen třeba chránit oslabené místo kopyta před nášlapem, než se vytvoří odolná rohovina, ale drén již není nutný.

Někdy se bohužel stane, že i přes jasnou bolestivost konkrétního místa není možné buď najít místo vstupu zánětu, nebo ještě není vytvořená dutinka s hnisavým obsahem. V tom případě je dobré působit na kopyto teplem a vlhkem a tím tvorbu abscesu uspíšit. Použít lze takzvané zapařováky či jiné vlhké a teplé obvazy (lněné semínko, Epsomova sůl, ovocný ocet, vařené brambory apod.), které změkčí rohovinu a podpoří prokrvení. Jakmile se poté zjistí místo vstupu infekce na chodidle, střelce či v bílé čáře, je třeba ho ihned otevřít, jinak hrozí, že se absces provalí korunkou. To rozhodně není nic pozitivního, naopak; kůň zbytečně trpí velkou bolestí a zároveň přitom dochází k příliš velkému poškození lístkové škáry.

Provalené patkové abscesy (červené šipky). Zapříčinily je pravděpodobně příliš velké síly přerostlých patek, které způsobily prasklinu a vzniklo místo, kudy vnikla infekce do kopytní škáry. To je vidět po snesení rohoviny (modrá šipka).

I v případě, že už se absces provalil korunkou, je dobré najít původní místo vniknutí infekce, které bude poblíž bílé čáry pod provalenou korunkou (ve směru růstu rohových rourek), vyřízne se v něm otvor a postupuje se, jak bylo popsáno výše.

Na pořádném vypuštění, vyčištění a drénování dutinky abscesu spočívá většinou rychlost a úspěšnost jeho léčby. Pokud se absces vrací, pravděpodobně bylo něco z toho zanedbáno nebo nedotaženo do konce.

Ale ani přes dobrou léčbu nemusí být stále vyhráno. Otázkou zůstává, proč vlastně absces vznikl – a je třeba odstranit skutečnou příčinu, pokud se na ni přijde.

• Absces může být následkem proniknutí bakterií z prostředí, například po nášlapu (šlápnutí na něco ostrého, co pronikne až do škáry kopyta), nebo skrze drobnou prasklinku v rohovině či otvor po podkováku.

• Může se ale jednat o zhnisání již vzniklého otlaku či jiného poškození kopytní škáry.

V každém případě trpívají abscesy především kopyta přerostlá, neudržovaná nebo nevyvážená, čili taková, kde na jejich jednotlivé části působí příliš velké nebo nesprávné síly. Odstraněním prvotní příčiny abscesu je v tomto případě řádná úprava kopyt. Abscesy ale také mohou vzniknout po nadměrném vystrouhání kopyta. Provázejí některé koně, kterým byly sundány podkovy a začali chodit naboso. I zde platí, že je třeba upravovat kopyta s rozmyslem a opatrně, koně nechávat na takovém podkladu, který mu nebude nepohodlný. Pamatujte, že každý absces s sebou nese riziko poškození kopytní škáry, které může mít trvalé následky v podobě nedostatečného růstu kvalitní rohoviny.

Koňský domácí lékař 6: Chřipka, rýma, kašel

Prudké změny počasí; vlhko, vítr a teploty kousek nad nulou střídají mráz a sníh … Je tady zima a s ní už nějakou dobu řádí chřipka. U lidí … ale i u koní, protože i oni mohou trpět touto nemocí. Na rozdíl od lidí jim však hrozí mnohem větší nebezpečí komplikací a případných trvalých následků v podobě dušnosti; tato onemocnění proto není radno podceňovat, i když kůň na první pohled příliš nestrádá.

Dobře, nemusíme mluvit přímo o chřipce. Existuje celá řada podobných onemocnění, která se podobně projevují i podobně léčí, ale přesto se nejdříve seznámíme s chřipkou. Je to totiž celosvětově velice nakažlivé onemocnění dýchacích cest způsobené viry, které se nazývají influenzaviry. Postihuje koně bez rozdílu věku, pohlaví a plemene. Přestože se nejedná (až na výjimky) o smrtelnou nemoc, ve velkém se proti ní bojuje, protože představuje hned dvojí nebezpečí; v první řadě zdravotní, kdy se k ní rády přidruží vážné komplikace, které mohou natrvalo ohrozit zdraví dýchacího aparátu koně, a za druhé finanční a tréninkové, protože koně, kteří chřipkou onemocní, jsou na několik týdnů vyřazeni z tréninku, závodění i přemisťování.

Chřipkový virus se mezi koňmi velice rychle šíří. Přenáší se vzduchem kapénkovou infekcí i nepřímo předměty potřísněnými nosním sekretem a vykašlávanými kapkami, jako jsou nádoby na vodu, píce, stelivo nebo i oblečení a ruce ošetřovatelů. Je třeba myslet na to, že nakažený kůň může vykašlat drobné kapénky nesoucí virus do vzdáleností více než 30 metrů! Velmi rychle tak nemoc šíří mezi vnímavými koňmi, tedy těmi, kteří nemají proti chřipce dostatečnou imunitu.

Chřipka může koně postihnout kdykoli v roce, přestože nejčastější je to během sportovní sezóny, kdy se setkává hodně různých koní z různých koutů země či dokonce světa. Nejrizikovější skupinou jsou proto koně účastnící se pravidelně různých hromadných akcí, zatímco nejvnímavější jsou mladí jedinci, u nichž se ještě nevyvinula potřebná imunita. Ale nebezpečné je ještě jedno období: právě sychravá zima se střídavým, vlhkým počasím. Samotné počasí oslabuje imunitu, odolnost dýchacích cest také podporuje běžná praxe zavírání koní do stájí a omezení jejich větrání ve snaze udržet uvnitř teplo. Tato praxe zateplování stájí a ucpávání škvír je pro zdraví dýchacího aparátu koní mnohem zhoubnější než jejich pobyt v mrazivém venkovním vzduchu!

Pokud kůň kašle, je to známka poškození dýchacích cest, které není dobré brát na lehkou váhu.

Jak poznat koně s chřipkou

Virus obsažený v kapénkách sekretu je zachycen v horních cestách dýchacích, zvláště v nosohltanu a průdušnici. Tam se dostává do kontaktu s hlenem, který normálně pokrývá sliznici dýchacích cest, a mění jeho vlastnosti. Poté pronikne do epitelových buněk, kde se pomnoží a přitom je poškozuje. Výsledkem je zvýšená tvorba hlenu, do něhož se mísí odloučené poškozené buňky obsahující virus, a dochází i k zástavě pohybu řasinek – to vše je ideální prostředí pro pomnožení bakterií, které mohou vyvolat komplikace ve formě sekundární bakteriální infekce. A samozřejmě dochází k dráždění ke kašli a ke vzniku zánětu. Pokud jsou nemocní koně v klidu, chřipka poškodí jen sliznici horních dýchacích cest, pokud jsou nuceni i nadále pracovat, může se rozšířit až do plic.

Nejbouřlivější příznaky mívají koně, kteří se ještě nesetkali s infekcí ani s vakcínou proti ní, tedy nemají dostatečně vytvořenou imunitu. Naopak koně pravidelně očkovaní mohou mít velmi mírný, téměř nepostřehnutelný průběh.

V dnešní době, kdy je většina koní vakcinována nebo se setkala s chřipkovými viry, se toto onemocnění projevuje především

• přechodnou skleslostí a nechutenstvím (kůň nedožere svoji porci jádra, je takový smutnější),

• někdy i svalovou slabostí nebo strnulostí chodů (hůř pracuje pod sedlem),

• často nekašle ani nemá výtok z nosu.

V případě, že však nemá dostatečnou imunitu,

• bývá horečka náhlá a vysoká (až 41 °C) a trvá 2–10 dnů a může být provázená třesem.

• Krom výše uvedených příznaků se objevuje zarudnutí sliznic,

• zánět spojivek,

• zvětšení mízních uzlin,

• kašel, nejprve suchý a později vlhký a provázený

• výtokem z nosu, který je ze začátku vodnatý až hlenový, později může být i hnisavý.

• Mohou být postižené i plíce, nemocný kůň pak hůř dýchá.

V nekomplikovaných případech dochází k vymizení všech klinických příznaků během jednoho až dvou týdnů a kůň se zcela zotaví. Pokud se přidruží sekundární bakteriální infekce, horečka se vrací, výtok z nosu se změní v hnisavý a může dojít až k závažnému zánětu plic a pohrudnice. Tyto komplikace často hrozí i v případě, že kůň nemá dostatečný klid pro zotavení se z prvotní virové infekce a je i nadále fyzicky zatěžován, popřípadě vystaven stresu. Opakované nebo neléčené či špatně léčené infekce chřipkou mohou způsobit poškození řasinkového epitelu dýchacích cest a jejich alergizaci; rozvíjí se dušnost.

Toto pohodlí si vybírá daň na zraví: kůň vdechuje čpavek z moči zachycený v podestýlce a tím si poškozuje dýchací cesty, které jsou následně snazším terčem například pro viry.

Není to jen o chřipce

Příznaky charakteristické pro chřipku však provázejí celou řadu jiných virových infekcí dýchacích cest koně. Mluvíme o tzv. „syndromu chřipka“ a jako původci přicházejí v úvahu také

• herpesviry (vyvolávají rhinopneumonii koní),

• viry arteritidy koní (EVA = equine viral arteritis),

• rhinoviry,

• rheoviry,

• adenoviry,

• parainfluenza myxoviry.

Protože léčba i nákazová opatření jsou ve všech případech téměř stejné, obvykle není nutné pídit se po přesném původci; je třeba prostě jednat, aby nebyly dýchací cesty koně příliš poškozené a neobjevily se komplikace.

Jak na chřipku?

Proti chřipce – stejně jako proti jí podobným virových infekcím – není přímý lék. Snahou je dosáhnout několika vítězství, aby se tělo ubránilo samo:

– zabránit dalšímu poškozování dýchacích cest, například špatným vzduchem,

– podpořit imunitu a tělesnou sílu,

– odstranit hlen,

– utlumit případnou horečku,

– potlačit případné bakterie.

Jinými slovy je třeba v případě koně kašlajícího, s tekoucím nosem, špatně dýchajícího, s horečkou:

• Držet několik dní v klidu. Fyzická zátěž může zhoršit průběh onemocnění a natrvalo ovlivnit zdraví dýchacího a oběhového aparátu koně. Je třeba vysadit v práci a koně nechat pouze s volným, poklidným pohybem.

• Dát na čerstvý vzduch (!). Pouze tak se zabrání dalšímu dráždění dýchacích cest. Kůň má být nejlépe venku v bezprašném výběhu, pokud to není možné, je třeba zajistit velmi dobré větrání stáje. Teplo mu v tu chvíli zajistí deky. Je nutné vyhnout se jakémukoli prachu (omezit zametání uličky, vlhčit seno i podestýlku, popřípadě i jádro) a dráždivým plynům, především čpavku, který je obsažen v koňské moči.

• Podávat mu přípravky ředící hlen a podporující vykašlávání, ať už přímo farmaceutické výrobky nebo v mírnějších případech aspoň čaje.

• Podporovat imunitu omezením stresu, ale i různými přípravky, například vitamínem C.

• Začít koně pomalu pohybovat v případě, že po pár dnech klidu a pobytu na čerstvém vzduchu příznaky ustoupily. Krokové procházky a mírné klusovky podporují vykašlávání hlenu a hojení dýchacích cest.

Platí obecné zásady: pokud měl kůň horečku, pak na 1 den horečky by měl mít 1 týden klidu. Dýchací trakt se hojí poměrně dlouho, kůň by se měl vrátit do tréninku nejdříve za 3 týdny po odeznění příznaků onemocnění, v těžkých případech až za 6 týdnů!

Proti chřipce koní existuje očkování. Podle nařízení Státní veterinární správy ČR musí být všichni koně, účastnící se hromadných akcí, v imunitě proti influenze koní, stejně tak koně přepravovaní do jiného kraje. Z hlediska odolnosti proti této infekci však je dobré očkovat i ostatní koně, protože koňskou chřipku si můžete do své stáje donést třeba na rukou nebo oblečení … Dobré je také naočkovat březí klisny asi 4 až 6 týdnů před očekávaným porodem; do jejího mleziva se tak dostanou ve velké míře protilátky a budou chránit novorozené hříbě. Hříbata a mladí koně totiž patří – stejně jako lidské děti – do kategorie chřipkou velmi ohrožených jedinců. Očkovat koně je tedy jednou z důležitých zásad, jak omezit riziko této infekce. Dále je vhodné:

• Minimalizovat prašnost a alergeny v prostředí koní, protože podrážděná sliznice dýchacího traktu je vnímavější na virovou infekci.

• Nové koně nechat po dobu asi dvou týdnů v karanténě, izolovat nemocné koně od zdravých.

• Pozorovat své koně, všímat si změny chování, výtoku z nosu a charakteru dýchání. Únavu či neochotu pod sedlem nepovažovat za neposlušnost či svévoli koně, ale spíš za známku toho, že mu není z nějakého důvodu dobře.

S chřipkou je třeba vždy počítat, protože pouze tehdy, bude-li mírná, nebude mít kůň na ni po zbytek života nepříjemné „vzpomínky“ v podobě zhoršeného dýchání.

Koňský domácí lékař 7: Problémy s močením

Přestože problémy s močením nejsou u koní tak časté jako například u psů či dokonce koček (kocourů), je doba, kdy stojí za to se o nich zmínit. Možná právě proto, že mnoho z těchto problémů ve skutečnosti problémem ani není, ale jedná se o fyziologické (tedy normální) jevy charakteristické pro tuto roční dobu: mráz, sníh a prodlužující se dny.

Začněme tím, že si řekneme, co je normální:

• zdravý kůň močí 5–7× za den,

• za 24 hodin vyloučí podle své tělesné velikosti, množství vody přijaté v potravě nebo napitím i podle pocení okolo 3–6 litrů moči,

• koňská moč je žlutá, žlutohnědá až světle hnědá podle toho, zda je řídká nebo hustější, což se řídí většinou tím, kolik vody kůň přijal a kolik vyloučil jinými cestami,

• koňská moč je mírně zakalená, je hlenovitá, má svoji specifickou vůni danou vysokým obsahem čpavku,

• když kůň močí, může jeho moč na zemi tvořit pěnu, a když pak moč chvíli stojí například v loužičce na nevsákavém podkladu, vytváří se na jejím povrchu blanka z uhličitanu vápenatého.

Záměr hřebců a valachů se vymočit lze často poznat podle toho, že vysunou penis. Koně pak u vlastního močení zaujímají charakteristický postoj: hřebci a valaši výrazně zakročí zadní nohy za sebe a podsadí pánev, klisny zase široce rozkročí zadní nohy a nahrbí se. Všichni se pak často staví až na špičky zadních kopyt a ocas stočí nahoru a na stranu, někdy jim pomalu mávají do stran, jako by se ovívali. Koně obecně nemají rádi, když jim moč cáká na nohy, proto se tomu snaží vyhnout. Je to taky důvod, proč neradi močí na tvrdou zem, někteří jedinci zadržují močení až do chvíle, kdy vejdou do nastlaného boxu nebo se dostanou na písek či trávu. Než koně zaujmou nejvhodnější polohu k močení, mnohdy se různě točí, hrbí, nakrucují, někdy u toho hekají. To je však většinou normální.

Charakteristický postoj močícího valacha.

Kůň pak vypustí zřetelný proud moči, pouze ke konci může ještě „doždímat“ pár dávek a kapek, jinak je močení hladké a „snadné“.

Růžová moč ve sněhu

Především ve sněhu si mohou mnozí majitelé všimnout, že moč koní má růžovou nebo oranžovou barvu. Skoro to vypadá, jako by byla od krve. Není tomu tak, jedná se o zcela normální jev. V moči koně se totiž nacházejí látky (mluví se o bílkovinách a porfyrinech), které reagují se sněhem a chladem – oxidují a tato chemická změna je provázena i změnou barvy, podobně jako indikátorový papírek. Něco podobného se může stát i s močí v pilinách. Pokud se vám podaří přistihnout koně močícího do sněhu, můžete na vlastní oči sledovat, jak se moč mění z normální žluté na oranžovou či růžovou.

Růžová nebo růžovo-oranžová moč v zimě ve sněhu bývá zcela normálním jevem.

Když není močení zdravé

Někdy se však může jednat skutečně o zdravotní problém, postihující vylučovací soustavu, ale nejen ji! To, že kůň má s močením problémy nebo je složení jeho moči ukazatelem nějakého jiného vnitřního onemocnění, můžete poznat podle následujících příznaků:

• Kůň močí často a po trochách: může se jednat o akutní záněty ledvin, močového měchýře, močové trubice a pochvy, o močové kameny, zvýšený tlak na močový měchýř, který vyvolává například březí děloha nebo přeplněná střeva, ale taky o doprovodný jev při kolikách. Zvláštní postavení tu má říje, při níž se klisna často staví na močení, výrazně blýská (otevírá a zavírá poševní vchod) a močí nebo vypouští menší dávky moči; jedná se o zcela fyziologický stav, který můžete s příchodem stále delších dnů už každou chvíli očekávat!

Klisna v říji stavějící se na močení a nitkující (z pochvy vytéká hlen).

• Kůň má u močení bolesti: bojí se vymočit, močí po trochách, přerušovaně, může u toho hekat apod. Obvykle to provází bolestivé stavy v oblasti pánevní dutiny a vývodných cest močových a pohlavních.

• Kůň močí méně často, než by měl: může být dehydratovaný, ale může trpět většinou dlouhodobějším onemocněním ledvin, může mít horečku či je slabý a vyčerpaný.

• Kůň se nedokáže vymočit: projevuje se to namáhavým tlačením spojeným s aktivním zapojením břišního lisu, které je obvykle spojeno s bolestí a močením po trochách. Příčinou může být obrna měchýře, neschopnost povolit svěrač, mohou překážet močové kameny, nebo došlo k oboustrannému selhání ledvin.

• Kůň močí příliš mnoho nebo často: kromě toho, že kůň třeba příliš mnoho pije (což je častý jev některých hormonálních a metabolických poruch), se může jednat o záněty, dráždění či selhávání ledvin. Někdy ale může kůň močit více jen proto, že má hodně šťavnaté krmení a potřebuje se zbavit nadbytečných tekutin (což ale nebývá v zimě, spíš na jaře na šťavnaté pastvě).

• Tmavá moč: tmavší je moč hustější, kdy kůň méně pije nebo se vody zbavuje jinak (například pocení, trávení sena apod.). Jedná se většinou o žlutohnědou nebo hnědou barvu. Tmavší moč může být i příznakem poškození ledvin (společně se situací, že kůň močí málo a po trochách). Zvláštní postavení pak má moč zbarvená vyloženě tmavě hnědě či do černa („kávová sedlina“), která je většinou známkou poškození svalů (tzv. černé močení, jehož příčinou je těžké poškození velkého množství svalů způsobené nadměrným příjmem jádra a intenzivnější prací po nějaké době nedostatečného pohybu, ale i vrozené metabolické poruchy).

• Světlá moč: obvykle jasně žlutá či dokonce průhledná; znamená to, že je řidší. Běžná je při nadměrném příjmu vody nebo v situacích, kdy kůň močí často, popřípadě při některých hormonálních či metabolických poruchách.

• Žlutozelená moč: je známkou přítomnosti žlučových barviv, což může znamenat poruchy jater.

• Červená, červenohnědá až černá moč: obsahuje krev (záněty a poškození ledvin nebo močových a pohlavních cest), hemoglobin (rozklad krve) nebo svalové barvivo myoglobin (viz „černé močení“, nebo jiné svalové poškození apod.). Je třeba si to neplést s růžovým zbarvením starší moči na sněhu (viz výše).

• Silně zakalená moč: může ukazovat na těžké záněty ledvin a močového měchýře, přítomnost hnisu, fibrinu, různých buněk či vysrážených sloučenin.

Zdravé, nebo nezdravé močení?

Majitel – nebo ošetřovatel – by měl vědět, jak jeho kůň močí, protože včasným rozpoznáním něčeho nenormálního může včas odhalit zdravotní problémy, někdy i velmi závažné. Měl by sledovat především tyto ukazatele:

• jak kůň močí, jak se staví, zda jde vše hladce a bez bolesti,

• ideálně i jak často močí, což je bohužel v praxi těžké zjistit, pokud člověk netráví s koněm 24 hodin …,

• kolik toho vymočí najednou,

• zda je moč hustá (tmavá) nebo řídká (světlá),

• barvu moči,

• případnou zakalenost nebo obsah nenormálních látek (kamínky, písek, hnis, hlen …),

• zápach moči,

• další známky zdravotního stavu koně (jak žere a pije, jak se chová, zda má horečku, výtok …).

Hnědá klisna vpravo se staví na močení.

Pokud máte podezření, že moč nebo způsob močení vašeho koně nejsou zcela v pořádku, především když ještě jeví jiné známky nepohody či zdravotních problémů, je dobré to co nejdříve konzultovat s veterinářem. V případě nejistoty můžete koně přimět, aby se vymočil (stejným způsobem pak lze získat od koně moč k odbornému vyšetření): po delší době strávené venku na pevném povrchu ho zaveďte do bohatě nastlaného boxu, u hřebců či valachů často pomůže přidat pár koblížků cizího koně, a většinou se kůň vymočí. Pokud se to podaří, sledujte koně i jeho moč, případně můžete trochu moči odebrat přímo z proudu do připravené skleničky, kterou hned uzavřete a dáte na chladné místo, aby ji mohl veterinář co nejdříve vyšetřit. Všechny pohyby při odběru provádějte pomalu a klidně, abyste koně nerozrušili a on močit nepřestal. Pokud se i přes velkou trpělivost nepodaří přimět koně k močení, bude muset koně vycévkovat (katetrizovat) veterinář.

Jak vyšetří moč i případně další problémy veterinář:

• použije známé „papírky“ na rychlé vyšetření moči,

• nechá vzorek moči vyšetřit v laboratoři na obsah chemických látek, enzymů, elektrolytů, pH, hustotu,

• může nechat vyšetřit močový sediment, čili zjistí přítomnost důležitých buněk a krystalů,

• může podle situace odebrat vzorek sterilně a nechat vyšetřit na přítomnost mikroorganismů,

• některé ukazatele na onemocnění ledvin a vylučovací soustavy mu může ukázat vyšetření krve,

• může provést i speciální funkční testy ledvin, kdy se zjišťuje, jak ledviny vylučují určité látky, popřípadě je vracejí zpět do krve,

• ledviny může vyšetřit i rektálně pohmatem nebo ultrazvukem.

Co dělat s koněm, u něhož předpokládáte problémy s močením či vylučovací soustavou?

• Zajistěte mu klid v boxu nebo malém výběhu,

• v případě potřeby ho chraňte před chladem dekou; teplo často uleví těmto problémům,

• dopřejte mu hodně pití, popřípadě šťavnatou potravu,

• nechejte ho na dietě složené z kvalitního jemného sena, odeberte všechny krmné doplňky a vitamínově-minerální přípravky,

• podle výsledků vyšetření je třeba po poradě s veterinářem zajistit cílenou léčbu, pohybový management a vhodnou výživu koně (často s omezením příjmu vápníku a dusíku).

Přestože močové a ledvinné problémy jsou u koní spíš vzácné než časté, je třeba na ně myslet a nezanedbat jejich příznaky. Raději volat veterináře zbytečně než pozdě!

Koňský domácí lékař 8: (Růžové) skvrny na kopytech

Zima, mráz, led, sníh, nebo jen holé, ale na kámen ztvrdlé rozdupané bláto. Kdo má koně se světlými kopyty, možná si právě v tuto dobu všiml, že se mu na nich objevily růžové skvrny. Otlaky (?). Ne, že by to postihovalo pouze nepigmentovaná kopyta, ale na těch tmavých není jednoduše nic vidět. O co tedy jde? Proč k tomu dochází? A dá se s tím něco dělat?

Na kopytech se lze setkat s nejrůznější změnou barvy, přestože se zdá, že „bílá“ kopyta bývají postižená častěji, a jsou proto citlivější a méně odolná, není to pravda. Díky nepřítomnosti pigmentu pouze dobře ukazují jakékoli změny „pod povrchem“. Stejné problémy stejně totiž najdeme i na kopytech tmavých; tedy našli bychom, pokud by nám je pigment nemaskoval. A dokonce se dá říct: buďte rádi, když váš kůň má aspoň jedno bílé kopyto, protože to vám nejlépe ukáže, že je něco špatně, a dost pravděpodobně bude něco špatně nejen s ním, ale i s kopytem sousedním, byť díky své tmavé barvě vypadá nepoškozeně.

Výrazná skvrna na stěně kopya a jedna méně výrazná pod korunkou. Příčinou je zřetelné vyklenutí kopytní stěny v místě čtvrtí směrem ven, tvoří zde takzvanou "sukni" (červená čára).

Skvrnek na kopytech může být skutečně mnoho s mnoha různými příčinami, například

– přirozeně proužkovaná a skvrnitá kopyta,

– černé skvrny způsobené odumřelou rohovinou, která může být napadená hnilobnými procesy (viz 3. díl seriálu o hnilobě kopyt),

– tmavé skvrny, kterými se projevují kopytní abscesy (viz 5. díl seriálu o kopytních abscesech),

– červené či černo–červené skvrny prozrazující nahromaděnou a někdy i částečně rozpadlou krev v rohovině, například po zranění či nadměrném ostrouhání,

– načervenalé, růžové či namodralé skvrny, které představují krevní podlitiny, často nazývané otlaky.

Vodorovné růžové proužky na kopytní stěně a jedna kulatější skrvna pod korunkou (červené šipky). Na škáru kopyní stěny zde působí páčivé síly zalomené kopytní stěny (sukně).

U posledního případu se zastavíme, protože to jsou ony skvrny, které člověk najde na kopytech svých koní nejčastěji. Kupodivu se nemusí jednat jen o kopyta bosá, ale objevují se i na kopytech okovaných. Většinou nezpůsobují žádné kulhání, kůň nevypadá, že by mu to nějak vadilo, nereaguje citlivě ani na tlak či poklepání v místě skvrny. Většina lidí říká, že se jedná o otlaky. Že se kůň otlačil chozením po štěrku či zmrzlé zemi. Ale ne vždy se to tak dá vysvětlit! Tyto skvrny se totiž nevyskytují pouze na chodidle, ale i na stěnách (jak se tam asi otlačí – že by ho kopl jiný kůň?), objevují se i u koní, kteří po celé dny neopustí měkký sníh …

Tyto vodorovné růžové proužky jdou napříč celým kopytem (červené šipky) a jsou provázené kroužky na rohovině kopytní stěny. Pravděpodobně zde došlo před několika měsíci k přichvácení (lehká forma schvácení).

Spíš než otlak od tvrdého povrchu se jedná o „otlaky“ vnitřní. Je to zánět kopytní škáry, při němž samozřejmě dojde k jejímu překrvení a tím i k zčervenání, podobně jako když se vám zanítí a zčervená přivřený prst. K tomuto zánětu dost pravděpodobně dochází proto, že je škára sevřená kopytní rohovinou tlačící proti kopytní kosti. Tento tlak ji dráždí, způsobuje její zánět, možná v těžších případech poranění krevních cév a vznik krevní podlitiny. Chladné počasí, omezené prokrvení kopyta v zimě či chození po tvrdém a nerovném povrchu – to vše podporuje poškozování kopytní škáry a je to pravděpodobně důvodem, že se tyto skvrny objevují právě v zimním období.

V lehčích případech, kdy se zanítí jen malá plocha škáry, se vlastně nic hrozného neděje; pokud tlak odezní, škára se zahojí a případné krevní výrony odrostou s rohovinou. Dojde-li však k zánětu větší plochy kopytní škáry, mohou se nabalit vážné komplikace v podobě odumření lístků a odloučení rohoviny od kosti – tedy k mechanickému schvácení kopyta.

Růžové skvrny na patkách (červené šipky). Příčinou bude velký tlak na vniřní struktury kopyta způsobené těsnými patkami. Modrá šipka ukazuje ještě jednu skvrnu, která je pozůstatek zášlapu.

Tyto růžové skvrny, otlaky nebo zdánlivé „otlaky“ nejsou samy o sobě nic závažného, pokud se jedná pouze o malé plochy. Přesto je však nelze brát na lehkou váhu! Jsou velmi důležitou indicií, že v kopytě vznikají v některých místech příliš velké tlaky. Dají se přirovnat k červenému výstražnému světýlku na „přístrojové desce“ kopyta; říkají: tady se kopyto kazí. A může dojít k průšvihu, pokud se však nezajistí oprava.

Kde na kopytě najdeme ony „otlaky“ a proč?

Růžové skvrnky, proužky či čárky můžeme najít skutečně ve všech částech kopyta. A vždy je třeba zjistit, co je zde s kopytem v nepořádku a jak to napravit.

• Skvrny na kopytní stěně. Bývají nejčastějším nálezem a jejich příčina je ve většině případů v zalomení stěny – obvykle si pozorným sledováním kopyta všimnete, že se zde kopytní stěna prohýbá, mění úhel, a to shora dolů (tzv. „sukně“) nebo zepředu dozadu (jako „křidýlka“). Právě ono prohnutí stěny působí jako páka na pevné spojení rohových stěnových lístků a lístků škárových na kopytní kosti. Ty se následně zanítí a dochází často i k poškození drobných cév, které prasknou a vypustí trochu krve.

• Růžové proužky nebo vodorovné čárky na kopytní stěně. Mohou se objevit těsně pod korunkou, a mohou dokonce kopírovat celou korunku kolem dokola. Ale někdy jsou kratší a lze je najít níž. I ony mohou vypovídat o nějaké kopytní nerovnováze, podobně jako skvrny popsané výš. Mohou ale být známkou přichvácení nebo schvácení, ať už mechanického, či dokonce systémového (tedy způsobeného trávicími či metabolickými problémy nebo nějakým jiným vážným zdravotním problémem v těle). Objevují se často i na jaře či v létě, když se koně přichvátili na jarní pastvě. Někdy je lze vidět na kopytech, která byla (třeba i na jiném místě) postižená kopytními abscesy. Obecně mluví o nemocném kopytě, nebo dokonce ukazují na celkově špatný zdravotní stav koně.

• Skvrny na chodidle. Chodidlo je vystavováno velkým silám, protože jeho škára je zatíženou kopytní kostí tlačená proti kopytní kosti. Pouze řádná chodidlová klenba a úměrná vrstva rohoviny (cca 1 cm), která nikde netvoří silnější nánosy, může koni usnadnit pohyb po jakémkoli terénu. Jak kvalitní podrážka bot. Často se dělají otlaky pod přerostlými rozpěrkami nebo pod „nánosy“ staré, ale stále tvrdé rohoviny. Jako když má člověk pokrčenou ponožku či vložku do bot. V případě přerostlých rozpěrek je problém o to horší, že tyto jsou výrazně tvrdší než rohovina chodidla, takže svým tlakem narušují prokrvení její škáry a chodidlo špatně roste; je ještě slabší a tenčí a náchylnější na otlaky.

Růžová bílá čára, zcela odtlačená ze svého místa (červená šipka). Následkem ůpřerostení kopyta zde došlo k separaci kopytní stěny a namačkání kamínků.

• Skvrny na patkách. Většinou jsou známkou toho, že je rohovina patkové stěny přerostlá a tlačí na chodidlo nebo přímo na málo chráněnou škáru patek a kůže nad patkami.

• Skvrny na střelu. Většinou se jedná o hrot střelu, kde lze občas najít růžové skvrny, dokonce i krevní podlitiny. Pravděpodobnou příčinou je příliš přerostlá rohovina v tomto místě, takže je při každém došlápnutí stlačená spolu se svou škárou mezi zem a tvrdou kopytní kost. Hrot střelu totiž ještě není dostatečně podepřen měkkým střelovým polštářem.

Toto kopyto mělo silně přerostlé rozpěrky a chodidlo. Následkem toho vznikly otlaky (obě šipky), dokonce i náběh na kopytní absce (červená šipka).

• Růžová bílá čára. Je to obvykle známka toho, že před nějakou dobou došlo k již zmíněnému mechanickému schvácení kopyta, čili kopytní stěna byla příliš páčená ven, protože se například prohýbala. Ale může to být i známka systémového schvácení kopyt či přichvácení, například právě následkem jarní pastvy. Často se tento nález spojuje s kroužky na kopytní stěně a někdy i s jejími růžovými proužky. Tito koně mohou výrazně častěji pokulhávat nebo chodit přinejmenším na tvrdším povrchu ztuhle, opatrně. Stačí si představit, že páčení kopytní stěny je vlastně páčení vašeho nehtu …

Co dělat, když se skvrny na kopytě objeví – a co dělat, aby se neobjevily

Pokud zjistíte, že na kopytě koně se objevila růžová skvrna či proužek, je v první řadě třeba vyhodnotit jejich další vliv na pohodu koně a ve druhé řadě zapátrat po možné příčině.

1. Zjistěte, zda toto místo koně nebolí, popřípadě zda nekulhá. Předveďte si ho v klusu na rovném a tvrdém povrchu a sledujte pravidelnost jeho pohybu a sílu dopadu kopyt. Poté načervenalé místo proklepejte kladívkem nebo promačkejte diagnostickými kopytními kleštěmi (které lze koupit v celé řadě e–shopů s podkovářskými nebo veterinárními potřebami). Pokud kůň vykazuje bolestivost, tedy kulhá či při poklepání/promačkání cuká, volejte hned veterináře pro další odbornou léčbu a koně zatím umístěte do prostředí s měkkým, rovným a ideálně i hlubším povrchem. Pokud kopyto hřeje, intenzivně ho chlaďte velmi studenou vodou, a to nejen kopyto, ale i celou holeň nad ním. Můžete končetinu zabalit do ledových obkladů, jejich velmi nízkou teplotu musíte stále udržovat.

Přerostlé kopyto a pravděpodobně proto vznikly na sněhu nevinné otlaky na chodidle (červené šipky). Závažnější jsou však přerostlé rozpěrky (modrá kolečky), což způsobuje nevyváženost kopyta.

2. Zjistíte-li bolestivou tmavou skvrnu na chodidle, patkách či střelu, může se jednat o kopytní absces. Ten bude třeba otevřít, vyčistit a drénovat, proto zavolejte veterináře.

3. Pokud se jedná o růžové proužky na kopytní stěně nebo růžovou bílou čáru, je třeba vždy myslet na možné poškození lístků a nejlépe je pak nechat koně prohlédnout veterinářem a/nebo zkušeným podkovářem či kopytářem.

4. V případě nebolestivých růžových skvrn na kopytní stěně, chodidle, střelu či patkách bude třeba vyhodnotit rovnováhu kopyta, tedy zda se někde nepáčí kopytní stěna, nepřerůstají patky či rozpěrky nebo není příliš velká vrstva staré rohoviny na chodidle. To nejlépe zjistí zkušený podkovář nebo kopytář. Ten zároveň může kopyto řádně upravit, odstranit příliš velké síly působící na citlivou kopytní škáru a zbavit ho nejen skvrn, ale i budoucích komplikací.

Samozřejmě není nutné denně důkladně zkoumat každé kopyto svého koně a hledat nejmenší známky narůžovění. Pokud kůň nekulhá nebo není bolavý, není ani nutné zbytečně se strachovat o jeho osud při výskytu růžové skvrny. Přesto je dobré – ba nutné – udržovat jeho kopyta přiměřeně krátká, s rovnými stěnami a korunkou, krátkými patkami, postavenými rozpěrkami a nepřerostlým střelem a chodidlem, ale ani zbytečně nevydlabaná a nezbavená ochranné vrstvy rohoviny; to platí pro koně bosé i okované. Tak zajistíte, že kopyta nebudou uvnitř vystavená působení nadměrných sil a nebude docházet k poškozování kopytní škáry. Zároveň tím zlepšíte jejich funkci a koni pohodlí při každém kroku po jakémkoli povrchu.

Koňský domácí lékař 9: Kolika

Zima a mrazy nekončí a s nimi i nejedno zimní trápení, například nedostatek vody pro koně trávící den ve výbězích. Pokud se k tomu přidá větrné počasí plné srážek, může dojít k problému: kolice.

O kolice určitě každý slyšel mnoho; jistě to však nikdy nebylo nic příjemného. Statistiky říkají, že kolikami trpí každý třetí až desátý kůň na světě, každá jedna kolika z dvou set je smrtelná! Co je to vlastně za nemoc, když koně tak kosí? Problém je, že kolika není jen jedna nemoc, ale spousta různých nemocí. Kolika je totiž pouze a jen náhlé bolení břicha; to může pocházet z ledvin, močového měchýře, zanícené pobřišnice, jater, březí dělohy … a samozřejmě ze střev. Právě střevní kolika, tedy bolest břicha způsobená nějakým střevním problémem, je u koní nejčastější.

Koliku většina lidí pozná pole toho, že kůň začne být nezvykle neklidný. Může hrabat, chodit dokola v boxu, ohlížet se po slabině nebo si po ní kopat zadní nohou. Je to známka toho, že ho bolí břicho a on se snaží té bolesti nějak zbavit. Neklid a snaha vyhnout se bolesti se často projevují i opakovaným leháním a vstáváním, jeho válením, které se v těžších případech může proměnit ve zběsilé zmítání a kopání kolem sebe doslova ohrožující zdraví a život koně i lidí v jeho bezprostředním okolí. Koně trpící kolikou se často velmi silně potí, pot z nich doslova teče proudem. Mohou i flémovat. Dá se říct, že čím jsou projevy neklidu dramatičtější, tím větší bolestí kůň trpí a tím je i celá situace vážnější. Jen výjimečně se kolika projevuje výrazným či naprostým znehybněním koně, který může stát jako „zkamenělý“, například v poloze houpacího koně.

Pokud máte podezření na koliku – třeba právě na základě chování – je dobré provést ještě další jednoduché vyšetření, pokud to kůň dovolí. Velmi důležitý ukazatel stavu koně je jeho tepová frekvence. Čím rychleji mu srdce tluče, tím je bolest větší a zdravotní stav vážněji ohrožen, čili tím je kolika závažnější. Běžná tepová frekvence koně je přibližně 28–42 tepů za minutu. Pokud se zvýší na 50–60, znamená většinou mírnější koliku, pokud jde k 70–80 tepům za minutu, situace je závažná, pokud jde nad 100 tepů za minutu, je skutečně zle!

Střevní peristaltika se poslouchá finendoskopem nebo uchem pod kyčelním hrbolem a ve slabině na pravé i levé straně koně.

Dalším důležitým ukazatelem stavu koně a závažnosti koliky je střevní peristaltika. Normální je slyšet v břiše škrundání, které jako by startuje, pak se rozjede naplno a skončí, následuje ho pauza ticha, než se rozběhne další peristaltický cyklus. Pokud je břicho silně rozbouřené (tzv. na dva křížky), jedná se často o střevní křeče, větší problém může vznikat v případě, že je peristaltika příliš tichá a málo slyšitelná nebo úplně vymizí.

Tip:

Pokud má kůň koliku, proveďte co nejdříve základní vyšetření: zjistěte tepovou frekvenci, střevní peristaltiku a barvu sliznice v dutině ústní. Vše zapište a uveďte i dobu měření. Pak zavolejte veterináře, sdělte mu naměřené hodnoty, a než dojede, každou půlhodinku koně opět měřte a vše zapisujte. Velmi důležitou informací je i to, zda se koni nezhoršuje stav (zvyšuje se tepová frekvence, zhoršuje peristaltika nebo blednou sliznice).

Proč je kolika nebezpečná?

Každou koliku musí vždy řešit veterinář – i pokud přejde sama, měl by koně vyšetřit a preventivně ho přeléčit. Střevní koliky totiž mívají mnoho příčin, mohou se postupně zhoršovat a měnit jedna v druhou. Nejjednodušší typy kolik, které mohou i samy odeznít a které mívají spíš mírnější příznaky, jsou například:

– křečová kolika,

– plynatost,

– lehká zácpa, především tlustého střeva.

Horší je, když se střevo s takto změněnou peristaltikou začne různě točit a přesouvat. Může vzniknout:

– jednoduché otočení,

– přesunutí,

– zasunutí nebo

– velmi nebezpečné zauzlení střeva.

V těchto případech je bolest velká a příznaky koliky dramatické, koni jde o život! Pokud je střevo zauzlené, dochází k poškození jeho stěny a může se stát, že se krev zaplaví toxickými látkami, které do ní skrze narušenou střevní stěnu pronikly. Tyto stavy koňský organismus zvládá jen velmi těžce a většinou hyne.

Nezvyklé ležení či válení se může být prvním příznakem koliky.

Koliku však může mít kůň i v případě, že se mu uskřine kýla, přeplní žaludek, zanítí střevo následkem bakteriální infekce (např. salmonelóza) či parazitů (velký počet malých strongylidů či tasemnic) nebo například kus střeva přestane být prokrvován (střevní infarkty).

Protože některé z těchto příčin vyžadují specifickou léčbu, jiné dokonce náročnou operaci, je vždy třeba, aby veterinář koně vyšetřil a zjistil, co se mu v břiše skutečně děje.

Proč u koní dochází ke střevní kolice

Koně jsou od přírody velmi citliví na jakoukoli změnu krmení; jejich trávicí trakt je uzpůsoben na pravidelný příjem téměř stále stejné vláknité potravy. Protože jejich trávení – a s ním i jejich zdraví a vlastně i život – závisí na bakteriální rovnováze v zadním střevě (slepé a tlusté střevo), každá náhlá změna krmení změní i tuto rovnováhu a způsobí i změnu střevního obsahu, většinou jeho okyselení, a podráždí či naruší střevní stěnu a její peristaltiku. Následkem toho ze střeva uniká i více vody, takže jeho obsah houstne a dochází k zácpě, hromadí se plyn a to vše společně s narušenou peristaltikou může vést ke změně polohy části střeva.

Nutné je proto vyhnout se jasným a častým příčinám kolik, kterými jsou:

– náhlá změna krmení,

– nekvalitní, zkažená či pro koně nevhodná krmiva,

– podávání velkých dávek jádra (více než asi 2 kg najednou),

– nedostatek vlákniny (sena, pastvy …),

– nedostatek vody,

– požírání hlíny či písku,

– dlouhodobé intervaly hladovění (už 4 hodiny bez příjmu potravy mohou způsobit zdravotní problémy žaludku a střev!),

– začervení,

– špatné zuby (nedostatečně rozmělní potravu, která ve střevech může způsobit zácpu),

ale také dalším prohřeškům proti správnému chovu koní, jako je

– stres,

– nedostatek pohybu,

– nepravidelná či nadměrná zátěž.

Zajímavé také je, že kolikami většinou trpí sportovní koně. Jednak je to dáno jejich ne příliš přirozenou výživou, ustájením, které většinou omezuje pohyb a působí stresově, ale i tréninkem, který zvyšuje citlivost koňských střev na jakékoli podráždění. Do jisté míry může na vznik koliky působit i klima či počasí.

Co dělat, když má kůň koliku

Pokud máte dojem, že kůň dostal koliku, můžete mu výrazně pomoci správným jednáním:

• Znemožněte mu žrát a ideálně i pít (většinou koně o krmení ani nejeví zájem).

• Zjistěte aspoň tři základní zdravotní ukazatele (tep, peristaltiku a barvu sliznic) a

Kontrola barvy sliznic: tato je zdravě růžová.

• volejte hned veterináře.

• Než přijede, je dobré koně vodit, nejlépe jeho vlastním tempem, a to asi 30 minut. Pak mu dejte na chvíli klid (mezitím opět změřte základní ukazatele a zapište) a případně ve vodění pokračujte.

• Pokud je kůň zpocený, přikryjte ho dekou a udržujte jeho tělo v teple; teplo uvolňuje břišní křeče a bolest.

• Někdy je dobré koně vytřít slámových víchem; tato masáž zároveň pomáhá uklidnit rozbouřenou peristaltiku. Samozřejmě pokud kůň na sebe nechá sáhnout.

• Pokud si kůň chce lehnout, nechte ho, odpočinek mu může pomoct. Stejně tak ho nechte se vyválet. Zajistěte jen, aby ležel na měkkém a v dostatečně velkém prostoru (výběh, jízdárna, hala nebo hodně velký box), protože pokud by se měla bolest stupňovat a válení zintenzivňovat, kůň se může doslova umlátit o zeď.

• Někdy pomohou i masáže ucha či bylinné kapky; nelze se však na ně spolehnout a vždy je nutné nechat koně vyšetřit a ošetřit veterinářem!

Co dělat, aby koliku nedostal

A jsme u toho: kolika je velmi ošemetná záležitost a lepší je vyhnout se jí! Člověk to skutečně může velmi významně ovlivnit, například:

• Bude koně správně krmit (co nejvíce sena, ideálně nonstop, popřípadě dávkovat víckrát denně v pravidelných intervalech).

• Jádro bude dávat víckrát denně rozdělené do malých dávek.

• Zajistí, aby kůň nebyl nikdy delší dobu (než asi 4 hodiny) bez možnosti si něčeho „kousnout“ (například sena).

Koně mají mít po celý den možnost vzít si trochu sena, nemají hladovět déle než 4 hodiny.

• Kůň se bude co nejvíce pohybovat, a to buď ve výběhu, nebo na pastvině.

• Koně vždy musí mít dostatek čisté pitné vody (i v zimě!) a každou změnu krmení je třeba předem připravit a provádět ji aspoň 14 dní.

Za těchto podmínek mohou i intenzivně pracující koně prožívající stresy například ze závodů, náročných tréninků či časté přepravy mít zdravé trávení bez kolik! Skutečně záleží jen na člověku, do jaké míry umožní koni být koněm.

Koňský domácí lékař 10: Boule na nohách

Končetiny koně mají být suché, rovné, se zřetelně vykreslenými klouby a šlachami, ale jinak bez čehokoli, co by z jejich hladkých linií vyčnívalo. Tedy bez boulí. Co když se však nějaká boule přece jen objeví?

Měkké nálevky u starého koně. Modrá šipka - nálevka spěnkového kloubu, červená šipka - nálevka spěnkové pochvy.

Končí zima a den je už poměrně dlouhý na to, aby se s koněm začalo konečně něco dělat. Začínají první pořádné vyjížďky, klusovky, cval či skokový trénink. Obsedají se tříletci nebo se s jejich o rok staršími kolegy začíná s přípravou na první závodní sezonu. Možná to tak nevypadá, ale nohy koní, zvyklé během zimy pouze a jen na popocházení ve výběhu či – v horším případě – podupávání v boxu dostávají zabrat. Dost možná se proti této změně začnou bouřit.

Právě vznik různých boulí, tvrdých či měkkých, je jednou ze známek toho, že jezdec nebo trenér navyšují pracovní zátěž na koně příliš rychle. Akutní boule, tedy boule, která vznikla náhle („včera nebyla, dnes je“), je totiž ve valné většině případů známkou poškození některé z pojivových tkání a vzniku zánětu. Nemusí se jednat pouze o viditelnou bouli, dalšími průvodními příznaky mohou být:

– kulhání různého stupně,

– hřání boule a jejího okolí,

– bolestivost při dotyku na bouli,

– méně často i změny na kůži v místě boule nebo

– horečka, celková apatie a neochota se pohybovat.

Poměrně důležitá informace, kterou si může „nahmatat“ kdokoli, je to, zda je boule tvrdá, či měkká. Tato vlastnost většinou říká, která tkáň je postižená. Pokud pak k tomu přidáte, jak boule vypadá a kde na končetině se nachází, lze dost přesně odhadnout, co vlastně není na noze v pořádku, a vyvodit, co se asi stalo – a jak situaci dále řešit.

1. Měkké boule jsou většinou následek poškození měkkých tkání, i když vždy to nemusí být pravda. Na pohmat se do nich více či méně snadno zaboří prsty nebo je můžete stlačovat jako měkčí či tužší gumový míček. Někdy vyvolávají dojem pouze „nadýchané“ tkáně, jindy se může zdát, jako by se jednalo o dutinu vyplněnou tekutinou či vzduchem. A je to skutečně tak. Nejčastěji se jedná o:

• Zvýšenou náplň kloubu, šlachové pochvy nebo tihového váčku. Pokud je boule navíc zřetelně ohraničená, většina lidí ji zná pod pojmem nálevka. Jedná se o podráždění či mírný zánět kloubní (obecně synoviální) výstelky v určité části kloubu (či jiného synoviálního útvaru = šlachové pochvy nebo tihového váčku). Tato výstelka propouští do kloubní dutiny více tekutiny, takže ta začne v těchto místech roztahovat kloubní pouzdro. Přestože nálevky koně obvykle nebolí a nejsou zdrojem kulhání, jedná se potenciálně o problém, který není dobré přehlížet, především pokud je postižen kloub. Zvýšené množství kloubní tekutiny, která je navíc „zředěná“ a nezajišťuje dostatečnou výživu kloubní chrupavce, představuje vyšší tlak, který na chrupavku působí. Kromě jiného se v ní nacházejí i tzv. zánětlivé mediátory, které mnoho tkání, včetně chrupavky, dráždí a poškozují. Pokud se nálevky objevují opakovaně nebo jsou dlouhodobě přítomné, mohou být příčinou poškození chrupavky, tedy vzniku obávané a nevyléčitelné artrózy.

Výrazná tužší nálevka na jedné straně spěnkvé pochvy jako následek podlomu.

• Zvláštní formou nálevky, především nad spěnkovým kloubem, je tzv. syndrom anulárního vazu. Je to problém podobný například „karpálnímu tunelu“ u lidí, kdy jsou šlachové pochvy stlačené zbytnělým „poutkem“, otečou a silně bolí. Kůň kromě zřetelné a často i poměrně tužší nálevky také výrazně kulhá.

• Někdy měkčí, někdy tužší, ale neohraničené boule mohou ukazovat na zánět kloubu, kdy oteče jeho velká část a zánět plynule přechází do okolí (tedy se to už moc nedá popsat jako boule v pravém slova smyslu). Na pohmat můžete cítit, že v kloubu je více tekutiny, někdy má tento otok charakter tužší. Tyto stavy jsou často spojené s kulháním a hřáním kloubu.

Nálevka na hlezně poukazuje na zánět v kloubu.

• Měkké, až těstovité boule mohou být známkou některého z méně častých, ale zato nebezpečných zánětů kůže. Mohou být bolestivé, hřát a můžete mít pocit, jako by byly naplněné vzduchovými bublinkami. Takové boule na těle mohou být charakteristickým příznakem kopřivky.

• Bulky, které jako by byly vyplněné tekutinou, mohu být také abscesy čili dutinky naplněné sekretem až hnisem. Většinou jsou následkem zabodnutí nějakého drobného předmětu do kůže či podkoží (trn, osina, větvička, kousek drátu apod.). Podobně ale vypadají i různé „modřiny“, tedy krevní výrony vzniklé většinou po kousnutí nebo pokopání jiným koněm. Obvykle se nacházejí v podkoží, a protože je tam pouze řídké pojivo, v zemské gravitaci putují dolů – do mezinoží, na spodinu krku apod., nenajdeme je tedy často na končetinách, ale na trupu. Bývají hodně bolestivé a mohou v některých případech způsobit i kulhání.

2. Tuhé nebo přímo tvrdé boule vznikají většinou z tvrdých nebo hodně tuhých tkání (kromě kostí se jedná většinou o tuhé vazivo, jizvy nebo tekutinu pod velkým tlakem), i když ani to není stoprocentní pravidlo. Kromě toho, že jsou na omak tvrdé, lze zjistit i to, zda jsou pevně přirostlé ke svému podkladu nebo kůži, nebo jsou vůči nim pohyblivé.

Akutní návní kost u mladého koně. Příčinou je pravděpodobně přetížení při skákání nebo prudkých pohybech.

• Hodně tvrdé boule, které jsou pevně na svém podkladu, ale kůže se po nich může pohybovat, pocházejí například z kostí. Můžeme se setkat například s návními kostmi, tedy se zánětem okostice s následným nadměrným růstem kostní tkáně. Bývají následkem bouchnutí nebo nadměrného tahu vazu či kloubní artrózy. V akutním stadiu nejsou tak zřetelně ohraničené, protože kolem nich je ještě otok měkkých tkání, bolí a jsou příčinou různě silného kulhání. Návní kosti bývají na pohled velmi podobné tzv. svalku, tedy tkáni, která se tvoří okolo zlomeniny kosti. Rozlišit se většinou dají pouze rentgenologicky.

Zlomenina bodcové kosti na pravé končetině vevniř, boule je pominující svalek. Příčinou bude přetížení bodcové kosti na končetině, která má výrazně nepravielný postoj.

• Často se setkáváme s boulemi na šlachách. V tom místě došlo k potrhání šlachových vláken, zánětu a možná i krevnímu výronu. Tyto boule mohou – ale nemusejí – způsobovat kulhání, jsou však bolestivé, když se na ně zatlačí.

• V kůži nebo podkoží se mohou udělat tvrdé bouličky; buď to jsou drobnější jizvy, nádůrky, nebo třeba granulomy, tedy zvláštní typ zánětu podobný třeba pořádné vyrážce akné. Přestože se najdou spíš na hřbetě pod sedlem, někdy se objeví i na končetině. Podobně se může jednat o zapouzdřená cizí tělíska, která nevyhnisala.

• Některé tvrdé boule jsou vlastně jizvy po vážnějším zranění. Obvykle nejsou pohyblivé ani vůči kosti, ani vůči tkáni, nebolí. Ale nejedná se o akutní stavy, je to něco, co koně „hyzdí“ vždy už delší dobu.

To jsou nejčastější příčiny boulí na nohách koní, přestože jich jistě bude mnohem víc. Podívejme se aspoň stručně na to, ve které části končetiny lze očekávat jaké boule:

Korunka:

tvrdé boule – tzv. kroužek (artróza), jizvy, zkostnatělé kopytní chrupavky

měkké boule – provalující se absces, nálevka kopytního kloubu (většinou vepředu)

Spěnka:

tvrdé boule – kroužek (po stranách nebo vepředu), poškození sezamských vazů (zezadu)

měkké boule – nálevky šlachových pochev (většinou zezadu)

Spěnkový kloub:

tvrdé boule – artróza, zvazivovatělá část kloubního pouzdra (zánět kloubu), kostní výrůstky či jizvy (vnitřní strana – následek tzv. strouhání sousedním kopytem)

měkké boule – nálevky spěnkového kloubu nebo spěnkové šlachové pochvy (vzadu nad spěnkovým kloubem)

Holeň:

tvrdé boule – návní kosti („šinbajn“ zepředu, dále po stranách pod karpem/hleznem), kostní svalek následkem zlomeniny bodcové kosti (po stranách), poškození šlach (zezadu na šlachách, výjimečně vepředu)

měkké boule – nálevky šlachových pochev (zezadu)

Karpus / hlezno:

tvrdé boule – návní kosti následkem artrotických změn na kloubu (většinou po stranách těsně pod kloubem, u hlezna někdy i vzadu pod patou), ztuhnutí kloubního pouzdra následkem artrózy (karpus zepředu)

měkké boule – nálevky kloubu, šlachových pochev či tihových váčků (kdekoli na kloubu či těsně nad/pod ním), pipka čili zánět patního tihového váčku (zezadu na patním hrbolu – podobná boule může být i zepředu na karpu či zezadu na lokti)

Co dělat, když se koni na končetině objeví boule?

Bohužel každá z příčin bude chtít trochu jiné řešení, dokonce záleží i na místě boule! Často se pak stává, že až veterinář na základě dalšího vyšetření (například s rentgenem či ultrazvukem) dokáže říct, co se vlastně v těle koně děje. Přesto existují obecná pravidla, která sice nemusí nohu vyléčit, rozhodně ale zabrání jejímu dalšímu poškození. Pokud včera byla noha koně „čistá“ a nyní je na ní boule, jako první pomoc se nabízí následující řešení:

1. Omezit pohyb koně, tedy nechat ho v boxu nebo malém výběhu, zajistit, aby tam byl v klidu (například přivézt kamaráda), neskákal, neběhal.

2. Bouli a její okolí lze intenzivně chladit, a to vždy po 20 minutách několikrát za sebou, opakovaně první dva dny. Vhodný je proud vody nebo studené zábaly.

3. Pokud je to možné, podloženým obvazem končetinu zpevnit a omezit její pohyblivost. Klidně ji lze takto fixovat mezi chlazením.

4. Na bouli lze nanášet nějaký z volně prodejných protizánětlivých gelů – čili gely, které si koupíte bez předpisu v lékárně a jsou určené na různé bolesti zad či kloubů, úrazy apod.

5. Po dvou třech dnech začít koně provádět a končetinu spíš zateplovat. Pokud kůň nekulhá a boule se začíná zmenšovat, zajistit koni stále klid v boxu či malém výběhu, ale začít s kontrolovaným pohybem po rovném povrchu – vodění, později ježdění v kroku, kolotoč na gumovém povrchu či pomalý zátěžový pás. Asi za 14 dní se lze takto postupně vrátit do práce – pokud boule mizí, kůň nekulhá a nemá ani jiné problémy.

6. Pokud boule nezmizí nebo kůň kulhá, popřípadě se boule objevuje opakovaně, je lepší situaci řešit s veterinářem.

Co je ale důležité, je třeba se zamyslet, proč boule vznikla! Většinou je to zánět a je dán přetížením koně, někdy ve spojení s prací na tvrdém nebo nerovném povrchu, na malých kruzích ve větších rychlostech či nepravidelným postojem / nepravidelnými kopyty.

Většina boulí sice na první pohled nevypadá vážně, pokud se ale podcení, mohou mít pro koně celoživotní následky.

Nepodceňujte je proto!

Koňský domácí lékař 11: Vydřený ocas

Zase má kořen ocasu jako dikobraz! Polámané žíně trčí do všech stran a místy jsou už i nějaké odřeniny. Neustálý boj s tímto ne zrovna vzácným jevem může začít … Proč si koně dřou ocas a co se s tím dá dělat?

Vydřený kořen ocasu je esteticky velmi nehezký; polámané a pocuchané žíně koně rozhodně nezkrášlí. Ale není to jen o estetice! Příčinou takto rozcuchaného ocasu je totiž dření, škrábání se – a to kůň dělá většinou proto, že ho tato oblast svědí, pálí, bolí. Využívá proto hrazení, stromy, stěny boxu či různé jiné předměty k tomu, aby se k nim postavil zádí, zapřel se a začal se usilovně dřít ze strany na stranu. Větší problém, než jsou zničené žíně, je pak podrážděná a často i poraněná kůže, která ztrácí srst, hrubne, v horších případech se na ní objevují ranky, které mohou krvácet, či dokonce hnisat, do kůže mohou být zapíchnuté i třísky či jiné drobné předměty. Čím větší a závažnější změny, tím horší, zdlouhavější a dražší je léčba. To není vše; dření ocasu totiž může být spojené i s jinými, závažnějšími zdravotními problémy, které postihují nejen ocas samotný, ale i různé další tělní orgány.

Vydřený konec ocasu s pocuchanými a polámanými žíněmi.

Proč si tedy koně dřou ocas?

1. Asi první příčina, která mnohé napadne, jsou paraziti, konkrétně napadení koňskými roupy (Oxyuris equi). Tato hlístice normálně žije v konečníku koně, ale dospělé samičky většinou v brzkých ranních hodinách vylézají z řitního otvoru ven a kladou na kůži v okolí řitního otvoru vajíčka, které tam přilepí speciálním sekretem. To koně svědí, takže se snaží si tato místa poškrábat. Napadení koní tímto parazitem zase není tak častá věc, zdraví dospělí jedinci jsou poměrně odolní. Na druhou stranu – pokud koně skutečně roupy mají, nelze je diagnostikovat běžným parazitologickým vyšetřením trusu, protože to není spolehlivé. Je třeba koně brzy ráno pravidelně kontrolovat, zda se podél konečníku nenajdou pásy s vajíčky. Někdy si může majitel všimnout v trusu živého roupa; samice je dlouhá až 10 cm a má na jednom konci tenký dlouhý „ocásek“.

2. Dalšími příčinami mohou být alergie, například na hmyz či krmivo. Nejznámější je tzv. letní vyrážka neboli alergie na hmyzí sliny. Při tomto problému jde o příliš silnou imunitní reakci na látky, které ve svých slinách vpraví do těla některé druhy bodavého hmyzu, především pakomárci či muchničky. Tělo na tyto jinak neškodné látky reaguje bouřlivou zánětlivou reakcí, provázenou v první řadě svěděním, dále i otokem. Protože mnohý z těchto hmyzích druhů rád hoduje na horní nebo dolní středové linii těla koně, dření ocasu (a s ním i hřívy či spodiny krku / břicha) je zde velmi častým symptomem.

3. Svědění a následné dření ocasu mohou vyvolat i vnější parazité, například vši nebo svrab. Obojí patří mezi vzácnější nálezy, především i proto, že tito parazité spíš napadají oblast hlavy, v případě svrabu také končetiny, zejména obdařené bohatými rousy.

Samice roupa klade vajíčka v okolí konečníku koně (zdroj: http://equinevetblock.blogspot.cz).

4. Velmi pravděpodobnou příčinou však jsou plísně, které se na kořen ocasu přenesou otřením o stěnu boxu, jež trpí tzv. „stájovou únavou“, tedy nebyla dlouho čištěna a dezinfikována. Jedná se především o kožní plísně, které patří do rodů Trichophyton a Microsporon. Ty se živí zrohovatělými buňkami pokožky a chlupů, a přestože jejich přítomnost nemusí nutně znamenat svědění, může dojít k poranění kůže, vzniku zánětu či bakteriální infekce a to už s sebou dráždění přináší. V případě plísní si můžeme všimnout tvorby „uzlíků“ na žíních, vypadávání srsti, tvorby kulatých, prstenčitých lysých míst a odlupování kožních šupinek, v nichž utkví i chomáček srsti.

5. Může se jednat i o drobná poranění, která při takovém, mnohdy náhodném, otření vzniknou. Může se také stát, že si kůň do kořene ocasu zadřel třísky, které zde zhnisaly.

6. Další příčinou bývá zapaření a nedostatečná hygiena okolí konečníku, kořene ocasu či vnějších pohlavních orgánů klisen. Právě zimní období, kdy se hustá srst špatně čistí a koupání nepřipadá v úvahu, přináší tyto „hygienické“ problémy.

Vydřený kořen ocasu s pocuchanými a polámanými žíněmi.

7. Avšak pozor! I nadměrná péče o tyto partie těla koně, jejich pravidelné šamponování, mydlení, mazání jsou škodlivé. Kůže je tak zbavena přirozené ochrany proti vnějším vlivům i všudypřítomným bakteriím a také se vysušuje a stává citlivější na podráždění.

8. Dření ocasu se uvádí i jako zlozvyk, na to ale příliš nevěřím. Je pravda, že častěji jsou postiženi koně, kteří tráví hodně času ve stáji, myslím si však, že i zde je příčinou zanedbaná hygiena stáje, která odporuje přirozeným podmínkám, na něž si tělo koně zvykalo desítky tisíc let (konkrétně velká koncentrace patogenních mikroorganismů v prostředí stáje a oslabení imunity koní žijících v takovém prostředí).

Ať je příčina jakákoli, scénář bývá stejný: Jakmile se kůň jednou začne škrábat, mechanicky si poraní kůži, do níž se druhotně dostanou bakterie z prostředí, způsobí v ní zánět, který mimo jiné svědí. Začarovaný kruh je uzavřen.

Aby se tento kruh protnul, je třeba nejen uklidnit svědění, potlačit zánět, ale především odstranit příčinu. A právě tady může být kámen úrazu. Někdy je nutné provést důkladná diagnostická opatření, aby se zjistilo, co koni tento diskomfort způsobuje. Od toho se bude odvíjet i cílená léčba, kterou je často nutné konzultovat s ošetřujícím veterinářem. Přesto se dá popsat obecný postup:

1. Kůň, který si dře kořen ocasu, by měl být řádně odčerven. Vhodné je zvolit přípravek podle minulých odčervení, typu ustájení koně i podle případného výsledku parazitologického vyšetření trusu.

2. Odčervení samotné však nestačí. Životní prostředí koně by mělo být důkladně vyčištěno a dezinfikováno. Především v případě roupů se bude kdekoli v okolí koně nacházet velké množství vajíček, kterými se může kůň nakazit krátce po účinném odčervení – a tím přijde celé léčba vniveč. Důkladná očista a dezinfekce prostředí má za cíl zničit také případné spóry plísní či patogenní bakterie nebo vnější parazity.

3. Je třeba samozřejmě ošetřit i koně. Nejlepší je mu důkladně umýt oblast ocasu, konečníku a mezinoží vlažnou čistou vodou, žíně ocasu pod proudem vody vykartáčovat až na kůži.

4. Není dobré používat žádné šampony ani mýdla či léčebné přípravky, pokud chce majitel nechat udělat důkladnější diagnostiku, například stěry či seškraby kůže, popřípadě odběry na bakteriologické či mykologické vyšetření. Přítomnost roupů se kromě běžného parazitologického vyšetření trusu zjišťuje prohlídkou konečníku koně v brzkých ranních hodinách. Pokud se něco z toho prokáže, je třeba zvolit odpovídající léčbu.

5. Mnoho problémů může vyřešit důkladná koupel v kvalitním dezinfekčním prostředku, například v roztoku povidon jodidu či hypermanganu. Je nutné ocas pořádně vydrhnout, aby se dezinfekce dostala mezi žíně i do drobných ranek v kůži. Poté je třeba ocas důkladně vypláchnout čistou tekoucí vodou a koně nechat uschnout na vzduchu, nejlépe ho povodit. Pokud je kůže přesušená, lze do ní vmasírovat dětský olejíček.

6. V těžších případech, kdy došlo k bakteriální infekci kůže, hnisání, krvácení či vzniku otevřených ran, popřípadě se prokázala jasná příčina, bude potřebná odborná léčba, například antibiotika či přípravky proti plísním.

Myslet je třeba především na prevenci – tedy dělat vše pro to, aby kůň neměl kožní problémy. Samozřejmostí má být hygiena ocasu, ale i oblasti okolo konečníku a genitálií. Při každodenním čištění se tato místa omyjí vlhkou houbou, většinou stačí jen čistá voda. Nadměrné používání různých mýdel, šamponů, kosmetických či dezinfekčních prostředků může samo o sobě kůži dráždit a ničit její přirozenou bakteriální rovnováhu a mazovou ochrannou vrstvu. Kůň má být co nejvíce venku, protože sluneční paprsky jsou vynikající prostředek proti plísním a podporují přirozenou imunitu koní i proti celé řadě běžných bakterií. V létě je třeba především citlivé koně chránit před hmyzem, ať už repelenty (pozor ale na to, aby i ony nezpůsobily dráždění), nebo speciálními síťovanými dekami.

Koňský domácí lékař 12: Trus jako kravinec

Úhledné koblížky, které jste každý den poctivě uklízeli z boxu či výběhu, se jednoho dne změní v připláclé lívance a možná to přejde až v naprosto řádný „kravinec“ amorfního tvaru a hustější kašovité konzistence. Průjem je tu. Proč? Co s tím?

Dospělý kůň vyprodukuje za den asi 20–30 g trusu na 1 kg své tělesné hmotnosti, tedy přibližně 2–3 % své váhy. Dospělý velký kůň vážící 500 kg tedy denně vykálí okolo 10–15 kg trusu. Toto množství se bude přirozeně různit podle toho, jak stravitelnou potravu přijímá. Bude-li jeho krmná dávka spočívat především na koncentrátech a kůň dostane jen minimum vlákniny, trusu bude méně; naopak koně žijící ze sena budou mít i více „odpadu“. Běžné je, že kůň vykálí asi 8–10 hromádek denně, jednu o hmotnosti asi 1–1,5 kg. Hmotnost trusu je však kromě množství nestrávených zbytků dána i množstvím vyloučené vody, tedy čím je trus mokřejší, tím více váží.

Zdravý koňský trus - dobře formované koblížky, lesklé, měkké, ale pružné, nerozpadají se ani neplacatí.

Nejdříve je třeba si uvědomit, co to vlastně je „mít řídký trus“ – tedy průjem. Průjem je dle definice:

– zvýšená frekvence defekace, čili kůň kálí častěji,

– zvýšený objem trusu, kdy místo obvyklých 20–30 g trusu na 1 kg hmotnosti koně může kůň vyloučit až 214 g trusu na 1 kg své tělesné hmotnosti a

– řidší konzistence nebo přímo tekutost trusu (trus obsahuje >20 % vody).

Namístě je i otázka: Pokud se v trusu nachází příliš mnoho vody, odkud se tato voda vlastně bere?

Pochází ze dvou hlavních zdrojů: z potravy nebo ze střevní sekrece. Sousto se velice důkladně rozmělní a změkčí slinami už v dutině ústní. Od té doby se vlastně až do tlustého střeva neustále o tekutiny obohacuje, ať už v žaludku, nebo v tenkém střevě. Do slepého střeva pak vtéká zpracovaná potrava v podobě vodnaté kaše. Po bakteriální fermentaci se dostává do tlustého střeva, kde se teprve začíná obsah zahušťovat. Především v zadních částech tračníku dochází k velkému vstřebávání tekutiny, v konečníku se formují charakteristické koblížky normální konzistence. Pokud se z nějakého důvodu nemůže tekutina v tlustém střevě dostatečně vstřebat, nebo se dokonce do střevního obsahu ještě přidává, vzniká průjem.

Proč vzniká průjem

• Asi nejčastější příčinou jsou podráždění a záněty střeva. Následkem toho jednak nedochází dostatečně ke vstřebávání tekutin, ale často se do střevního obsahu ještě dostávají další následkem zvýšené sekrece. Záněty bývají obvykle neinfekční, způsobené především dietetickými chybami (příliš rychlá změna krmení – například vyhnání na jarní pastvu, příliš velká dávka jádra, přísun fruktanů v pastvě, zkažené krmivo apod.). Následkem toho se obvykle naruší střevní bakteriální rovnováha, sníží se pH střevního obsahu, podráždí a zanítí se střevní stěna. Záněty střev mohou být i infekční, například salmonelóza nebo velmi těžké průjmy způsobené klostridiemi. Pokud se zanítí a podráždí jen nejvnitřnější vrstva střevní stěny, sliznice, příznaky i následky bývají příznivější, než když je postižená celá stěna.

Tyto koblížky jsou stále ještě formované, ale mají tendenci se "spékat" alepit dohromady. O průjem se však ještě nejedná.

• Nelze zapomínat ani na parazitární průjmy, vznikající obvykle při větším množství střevních parazitů, například malých strongylidů u všech věkových kategorií, strongyloidů u malých hříbat nebo škrkavek u koní do věku asi 1,5 roku. Průjem se může někdy objevit i po odčervení, především tehdy, když předtím byl kůň odčervován ledabyle. Je to proto, že ve stěně střeva čeká poměrně hodně larviček strongylidů a ve chvíli, kdy antiparazitikum zabije parazity nacházející se volně ve střevním obsahu, larvy se „probudí“, uvolní ze střevní stěny, kterou tím podráždí, a způsobí průjem.

• Někteří koně mohou mít průjem následkem pozření dráždivých chemikálií, ať už se jedná o různé nátěry, postřiky, hnojiva, nebo třeba jen pozření nadměrného množství jedlé soli. Lízání solného lizu může být nebezpečné především pro velmi malá hříbata.

• Další dráždivé látky jsou například písek či zemina. Ty se do koně dostanou v případě, že vypásá velmi krátké zbytky trávy přímo u země, někdy i s kořínky.

• Jakékoli jiné rozhození střevní bakteriální rovnováhy (dysmikrobie) je příčinou průjmu. Kromě dietetických chyb se může jednat například o následek podávání antibiotik. Jsou stavy, kdy se ve střevech následkem nevhodného krmení (obvykle příliš mnoho jádra) přemnoží bakterie, produkty jejichž metabolismu do sebe nasávají vodu a způsobuje to, že trus je řidší, než by měl. Může to být jeden z důvodů, proč někteří koně průjmují opakovaně.

• Klasickým příkladem, kdy kůň najednou začne více trousit řidší trus, je narušení jeho psychiky (když má kůň strach, stresuje se například před závody nebo během cesty v přepravníku).

• Kojená hříbata někdy průjmují proto, že jejich matka je v říji. Tento stav známe jako říjový průjem. Dnes se spíš předpokládá, že tyto průjmy jsou následek infekce střev, začervení strongyloidy nebo budování nové střevní mikroflóry v dosud příliš neosídleném střevě hříběte.

Klasický příklad "kravince" následkem zvýšeného příjmu čerstvé trávy.

Některé průjmy jsou doslova život ohrožující, především ty, které mají velmi dramatické příznaky a jsou následkem těžkého poškození střevní stěny. Většinou jsou provázené těmito varovnými příznaky:

– vodnatý trus,

– nepříjemně páchnoucí trus,

– kolikové bolesti,

– výrazně zeslabená nebo zastavená střevní peristaltika,

– tělesná slabost,

– kůň „zvrací“,

– bledé sliznice,

– příliš rychlý tep,

– může být horečka.

Tyto průjmy často nastupují poměrně rychle a mají dramatický průběh; vyžadují ihned odbornou veterinární pomoc, ideálně přímo na koňské klinice. Během velmi krátké doby totiž může dojít k prostupu toxinů ze střeva do krve a k těžké sepsi (otravě krve). Život koně je ohrožen – a pokud ne přímo život, pak minimálně jeho další zdraví. Je velmi pravděpodobné, že se kůň schvátí.

Častěji se však setkáte s průjmem mírnějším a možná i dlouhodobějším nebo se opakujícím. Kůň má trus kašovitý (například jako onen kravinec), ale chuť do žrádla mu nechybí a chová se zcela normálně. Pokud však průjem trvá déle, kůň ztrácí hodně tekutin a často i živin a minerálů. Snadno pak je

– dehydratovaný,

– začne být méně „pracovitý“ nebo se mu zhorší výkonnost,

– může mít matnou, nekvalitní srst,

– může hubnout,

– změn si můžete všimnout i na jeho kopytech, a to v podobě kroužků, které jsou obvykle známkou tzv. přichvácení, tedy mírného schvácení.

Pokud u svého koně objevíte průjem, zjistěte následující informace:

– jak vypadá jeho trus, jak páchne,

– jakou má kůň tepovou frekvenci, teplotu, barvu sliznic, jaký je stav jeho hydratace.

Je-li vše v pořádku, trus nepáchne a má konzistenci spíš kašovitou než vodnatou, situaci lze zvládnout tím, že se odstraní zdroj podráždění střeva, a s veterinářem pak můžete konzultovat případnou dietu nebo další léčebné prostředky. Platí tyto zásady:

– koni je nezbytné zajistit dostatek tekutin; pokud nepije, je nutné dát mu například infuze;

– důležitá je dieta: první dny bude kůň pouze na kvalitním jemném seně, později je třeba minimalizovat nebo vyloučit jádro i tuky, trávu či senáž;

Náhubek pomáhá zabránit nadměrnému příjmu trávy, ale umožní koní pást se a být se svými kolegy.

– přidat lze také vojtěšku, ideálně ve formě sena, pokud je však kůň na ni zvyklý – vojtěška stahuje vodu;

– do krmné dávky lze postupně přidávat bílkovinná krmiva a stravitelnou vlákninu, např. pšeničné či ovesné otruby, řepné řízky, pivovarské mláto apod.; je nutné myslet na velmi pozvolné změny;

– případná probiotika nebo prebiotika pomohou srovnat bakteriální rovnováhu ve střevě, což může koni výrazně pomoci; stejně tak lze koni podat různé čaje určené na léčbu střevních potíží.

Pokud průjem trvá delší dobu nebo se opakuje, je nutné přemýšlet o změně životního stylu koně, protože pravděpodobně dostává něco, co jeho zažívání nedělá dobře:

– je třeba zvážit, zda je vhodná krmná dávka koně, zda nedostává příliš mnoho jádra a málo vlákniny;

– je nutné zkontrolovat kvalitu sena a jeho složení;

– po konzultaci s veterinářem bude dobré vyšetřit jeho trus na parazity a krev na jaterní ukazatele;

– pomoct mohou vyvazovače mykotoxinů, zlepší jeho imunitu a vyčistí ho od toxinů z plísní;

– je třeba zvážit, zda kůň není v trvalém stresu nebo jestli prostředí jeho stáje není infekční.

Přichází jaro a pomalu je třeba obávat se průjmu způsobeného náhlým přechodem na pastvu. Navykejte na ni koně postupně, zajistěte mu neustálý přístup k senu, klidně i na pastvině, ideálně ho dávejte na pastvinu ještě v době, kdy je málo zelené trávy, ale dostatek stařiny, která koním „naředí“ čerstvou trávu. Když začne pastva, ubírejte koním jádro, ale nikoli vlákninu. Myslete na to, že častým prvním příznakem nastupujícího schvácení kopyt je právě řídký trus!

Koňský domácí lékař 13: Rozpálený kůň

Letní vedra nás sice zatím teprve čekají, přesto je dobré se na ně připravit. Protože koně – přestože přečkají ve zdraví i tropické teploty – jsou od své podstaty stvořeni pro život v chladu a s horkým počasím se vyrovnávají hůř, než si my lidé, stvoření pro život v Africe, dokážeme představit. Rozpálený kůň je proto věc nesmírně závažná a je třeba ihned jednat, neboť život koně může být vážně ohrožen!

Horko a kůň

Na koně může působit několik různých faktorů, které, pokud se sečtou, způsobují vážné problémy:

– vysoká teplota vzduchu – na koně působí teplo a zároveň mu brání v účinném ochlazování,

– přímé slunce – jednak zahřívá vzduch, jednak jeho záření může přímo způsobit zdravotní problémy (úžeh neboli přehřátí hlavy),

– vysoká vlhkost vzduchu – pokud se spojí s vysokou teplotou vzduchu, brání koni se ochlazovat vypařováním potu,

– nehybný vzduch – zhoršuje schopnost koně se ochlazovat,

– vydýchaný vzduch, prach – zvyšuje námahu potřebnou při dýchání a tím koně ještě více zahřívá,

– fyzická aktivita koně – vzniká při ní obrovské množství tepla ucházejícího z pracujících svalů, což koně ještě více přehřívá,

– oslabení organismu, nemoci, špatná výživa apod. – tyto stavy již samy o sobě poškozují organismus a zhoršují jeho termoregulaci, proto má kůň o to větší problémy se chladit,

– nedostatek tekutin – tekutiny jsou důležité pro správné fungování organismu, včetně termoregulace; dehydratace podporuje přehřátí a selhání organismu v horku,

– fyzický stav koně (obezita, hustá srst, teplá deka, špatná fyzická kondička …) může zhoršit jeho ochlazování.

Za nejhorší kombinace se považuje

– horko a vlhko nebo horko a nehybný vzduch (například horko po dešti, uzavřený přehřátý prostor jako venkovní přístřešek či přepravník),

– fyzická práce a horko plus popřípadě vlhko či nehybný vzduch,

– dehydratace (nedostatek tekutin) ve spojení s horkem a fyzickou prací,

– oslabení koně jinou příčinou (nemoc, poúrazový stav, podvýživa …) a působení horka nebo přímého slunce (například nemocný, starý, slabý kůň na pastvině bez možnosti stínu).

V příliš teplém prostředí může kůň trpět tepelným stresem, kdy se jeho tělo přehřeje a ztrácí tekutiny s elektrolyty (dehydratace). Normálně kůň potřebuje přibližně 2–4 litry vody na jedno kilo přijaté suché potravy. Při teplém počasí se z jeho těla vypařují tekutiny a on potřebuje vypít až o 20 % více vody. Pokud navíc pracuje, může se stát, že bude potřebovat až třikrát více vody než v klidu! Běžných 30 litrů tak u půltunového koně stoupne skoro na „stovku“.

Nejlepší je koně chladit stříkáním krku hadicí se zahradní růžicí.

Může však být postižen úpalem, pokud byl delší dobu v tepelném stresu nebo těžce pracoval ve velmi horkém prostředí. Při něm dojde k selhání chladicích mechanismů, a pokud kůň nedostane včas pomoc, může uhynout. K úžehu pak dochází ve chvíli, kdy na koně svítí slunce a dojde tak k přehřátí mozku.

Jak poznat přehřátého koně

Koňský organismus, charakterizován normální rektální teplotou mezi 37–38 °C, zvládá určité navýšení své tělesné teploty. Stoupne-li o 1–2 °C, nevadí mu to (naopak je to potřebné pro dobrou práci pohybové soustavy), ale tělesná teplota převyšující 40–41 °C už začíná tělo poškozovat. Když přesáhne 42 °C, může dojít k úpalu a následně k poškození mozku, ledvin, srdce, jater, svalů; to může končit smrtí.

Ale vysoká tělesná teplota není zdaleka všechno; naopak, mnohdy si člověk všimne jiných příznaků, protože s teploměrem se neoháníme každý den. Například:

• Jakési únavy koně, neochoty, neposlušnosti – může neochotně skákat, shazovat, ale taky opožděně reagovat na pomůcky, zakopávat.

• Obvykle nemá chuť žrát a na běžné podněty (například na zavolání) reaguje zpomaleně, neochotně.

• Může být zpocený, někdy i hodně, ale pozor na situaci, kdy dochází k vyčerpání potních žláz – anhidróze. Kůň je pak naopak zcela suchý. Na dotyk však mívá horkou kůži, při anhidróze velmi horkou.

• Přehřátí koně velmi rychle a povrchně dýchají a mají velmi rychlou tepovou frekvenci (až nad sto tepů za minutu místo obvyklých 28–42).

• Červené sliznice.

• Naběhlé podkožní žíly.

• Obvykle mívají i znaky dehydratace: (sušší sliznice, prodlouženou dobu plnění kapilár, pomalé vyhlazování vytažené kožní řasy).

Na dlouhých letních vyjížďkách se koně rádi zchladí a napijí z potoka.

Čas plnění kapilár se pozná tak, že koni zatlačíte prst na dásně a oddálíte ho. Na dásni se udělá bílý flíček, který má do 2–3 sekund zrůžovět. Pokud to trvá déle, má kůň pravděpodobně málo tekutin v krvi.

Podle kožní řasy poznáte stav hydratace tak, že ji nad lopatkou vytáhnete a hned pustíte. Má se okamžitě vyhladit. Pokud tam chvilku zůstane záhyb, kůň má v sobě málo tekutin.

Pokud měl kůň fyzickou zátěž, tepová frekvence mu taky vzrostla hodně nad stovku. Tady pak třeba zjistit, jak rychle po ukončení práce, tedy zastavení koně, klesne na klidové hodnoty nebo aspoň kousek nad ně: normou je, když se za 15–20 minut dostane na 50–60 tepů/min. Nestane-li se tak a neklesne-li ani dechová frekvence za půl hodiny po práci na asi 60 dechů za minutu, je velká šance, že se kůň přehřál.

A pak je třeba jednat, protože přehřátí je velmi nebezpečný stav. Pokud se kůň včas neochladí, začne mu organismus selhávat: srdíčko nepracuje pravidelně, svaly tuhnou a slábnou, reflexy se zpomalují, později může docházet ke křečím, padání a nakonec až ke smrti.

Jak dát přehřátému koni první pomoc

1. V první řadě je nutné zabránit dalšímu přehřívání.

Je nutné ihned s koněm přestat pracovat, pokud na něm jezdíte, pak i sesednout a odstrojit ho a odvést do stínu. Ideální je postavit ho pod korunu košatého stromu, protože tam pravděpodobně bude proudit vzduch, na rozdíl od stáje či uzavřeného přístřešku. Pokud je to možné, lze na něho pustit větrák.

Mezi soutěžemi je během horkých dní dobré nechat koně odpočinout ve stínu pod stromy a umožnit jim napást se čerstvé trávy.

2. Pak je třeba koně ochladit, aby se jeho životní pochody vrátily do normálu.

Nejlépe koně ochladí omývání chladnou vodou. Nemusí být přímo studená a hlavně nemá smysl ji lít nebo stříkat na hřbet či záď. Můžete využít stříkání hadicí (nejlepší je se zahradní rozprašovací růžicí), polévání lahví či kyblíčkem nebo můžete namáčet do vody houbu či ručník a potírat jím hlavu a krk koně. Je však třeba na koně neustále dostávat novou chladnou vodu, protože na rozpáleném těle se voda rychle zahřeje a chlazení nemá takový účinek. Horkou vodu setřete rychlým pohybem stěrky, bičíku nebo hřbetem ruky a koně znovu přetřete ručníkem namočeným v chladné vodě. Pokud koně stříkáte nebo políváte, otírat ho samozřejmě nemusíte.

Otázka zní, jaké místo chladit. Protože u přehřátého koně je v první řadě třeba ochladit mozek, měli byste zacílit na hlavu. To ale ne vždy koně snesou, proto je dobré chladit jim krk, kudy do hlavy teče horká krev. Pokud máte k dispozici hadici a dalšího pomocníka, společně s krkem lze stříkat vnitřní horní plochy končetin koně, především předních, kde jsou také velké cévy s horkou krví. Stříkat chladnou vodou hřbet a záď nemá smysl – ochladíte pouze povrchové vrstvy svaloviny a „uzamknete“ teplo uvnitř. Mozek se tím vůbec neochladí a kůň stále zůstává v ohrožení života.

Chlazení má být postupné, aby se snížila teplota nejen na povrchu, ale i v hlubších tkáních těla. Tělesná teplota má klesat asi o 0,5 °C za 30 minut. Někdy je dobré během chlazení koně vodit, aby se ještě horká a již ochlazená krev rovnoměrně smísily. Při chlazení kontrolujte tepovou frekvenci (pulz). Dokud neklesne zhruba na hodnotu 50 tepů za minutu, pokračujte v chlazení dále.

Tip:

Chlazení různě zahřátých koní v různých podmínkách prostředí má být různě intenzivní:

• Prostředí < 21 °C, kůň < 39 °C ŕ není třeba chladit

• Prostředí asi 15 °C, kůň > 39 °C ŕ chladit houbou krk a hlavu, koně vodit s dekou přes hřbet a záď

• Prostředí > 26 °C, kůň > 39 °C ŕ chladit houbou hlavu a krk, stříkat končetiny

• Prostředí > 26 °C, kůň > 40 °C ŕ intenzivně chladit hadicí celého koně, pak vodit do sucha

3. Protože však bývá přehřátí spojené s dehydratací, tedy ztrátou tekutin a elektrolytů, je třeba zajistit koni vodu.

Nejjednodušší je koni nabídnout k pití vodu – takovou, na jakou je zvyklý, v takové nádobě, z níž normálně pije. Mnohdy ale přehřátí a dehydratovaní koně pít nechtějí nebo vypijí jen málo. Je to často proto, že ztratili i elektrolyty (rozpuštěné minerály) a kvůli tomu nemají dostatečný pocit žízně. Můžete to vyřešit tím, že vodu ochutíte cukrem, medem nebo naopak posolíte či třeba místo vody uděláte velmi řídkou kaši z otrub nebo řepných řízků. Nechce-li kůň pít, nabídněte mu mrkev, čerstvou trávu nebo jiné šťavnaté krmení. Většina koní se do jednoho z toho ochotně pustí. Někdo koni podá do huby stříkačkou velmi slaný roztok, kůň pak má žízeň a ochotně se napije. Pokud nic nepomůže nebo kůň vypil jen málo, je potřeba, aby mu veterinář dal infuze.

S tekutinami je třeba koni dodat elektrolyty. Obvykle se přidává chlorid sodný a draselný, například v poměru 3 : 1 a množství asi 4 lžíce (dle intenzity pocení). Lze použít i komerční přípravky, protože kůň potem neztrácí pouze tyto prvky, ale také vápník a hořčík.

Tip:

Po namáhavé práci se kůň potřebuje včas napít, protože později už může vodu odmítnout i přes pokročilou dehydrataci. Bez nebezpečí může vypít zhruba 7–10 litrů vody během prvních 15 minut po zátěži.

Aby se kůň nepřehřál

Protože horko dokáže u koní nadělat hodně paseky, mnohem důležitější je prevence. Myslete na to:

• Zajistěte koním v létě na pastvinách vhodný stín, ideálně takový, aby v něm proudil vzduch. Nejvhodnější jsou bohaté koruny stromů nebo vysoké přístřešky otevřené z několika stran (něco na způsob zahradního altánku). „Zimní“ uzavřené boudy, přepravníky či běžné dřevěné venkovní boxy mohou být pro koně doslova „žhavou pastí“!

• Někdy je i lepší zavést koně v horku do chladné kamenné či zděné stáje, samozřejmě také bohatě větrané a prosté zápachu z trusu či moči.

• Dávejte pozor především na hříbata, staré a nemocné koně nebo koně, kteří prošli nedávno narkózou, sedací či léčením.

• Nikdy nenechávejte koně před a po závodech stát v přepravníku, je to to nejhorší místo.

• Vždy koni zajistěte přístup k tekutinám a kontrolujte, zda pije a zda je hydratovaný. Na závodech se může k horku a fyzické práci přidat i stres a kůň již ztracené tekutiny dobrovolně nedoplní.

• Preventivně mějte po ruce šťavnaté krmení, které koni zajistí aspoň to nejnutnější množství tekutin.

• Kontrolujte pečlivě napáječky, zda mají dostatečný průtok a jsou čisté. Zajistěte také čistotu jiných nádob na vodu; především v létě se v nich voda rychle kazí a koně ji mohou odmítat.

• Nepracujte s koňmi v příliš horkém počasí, pokud na to nejsou postupně navykáni. Nejlepší je z tohoto důvodu jezdit časně ráno – je také ještě poměrně málo hmyzu.

• Po práci koni kontrolujte tepy a rychlost jejich klesání na klidové hodnoty.

Koňský domácí lékař 14: Ekzémy a vyrážky

Ekzém či vyrážka jsou kožní změny různého původu, které znepříjemňují život koním i jejich majitelům. Mnohdy je těžké objevit, co je způsobilo, a stejně tak je často nesnadné je vyléčit a zajistit, aby se znovu nevrátily. Pojďme se na tyto kožní problémy podívat blíž a zjistit, jak se jim vyhnout, a když už se ukážou, jak se jich co nejlépe zbavit.

Ekzémy a vyrážky se u koní obvykle poznají takto:

– Jako první vznikají svědivé fleky, jsou červené, což je samozřejmě vidět jen na nepigmentované kůži.

Ekzém na bílých končetinách koně vzniklý pozřením fotodynamické látky a působením ultreafialového slunečního záření.

– Pak začnou tato místa otékat, tvoří se pupínky nebo puchýře.

– Puchýře mohou prasknout, z pupínků může prosakovat sérum – tvoří se nažloutlé strupy na kůži a srsti.

– Pokud ekzém trvá delší dobu, kůže zhrubne a vypadává srst.

– Protože tyto změny svědí, koně se škrábou, mohou si kůži poranit, snadno se do ní dostává bakteriální infekce, tvoří se hnisající ranky, červené stroupky podminované hnisem, boláky.

Pokud vše trvá déle, uzavírá se začarovaný kruh, protože bakteriální infekce kůže také svědí a bolí, koně se škrábou a stále více se zraňují. Čím dál tím větší místa ztrácejí srst, hrubnou, pokrývají se boláky… Kůň se stále úporněji škrábe, začíná být až nesnesitelný, nedá se na něm jezdit ani s ním manipulovat.

– Někdy si majitel všimne pouze úpornějšího škrábání koně nebo pak až polámaných či vypadaných chlupů.

Vyrážka vzniklá po silném poštípání hmyzem. Nejedná se o alergii, kůň se neškrábe.

Tyto změny mohou postihovat skoro celé tělo koně, často se však stává, že se ekzém či vyrážka tvoří na takzvaných predilekčních místech: u hřívy, u kořene ocasu, na prsou, na spodině krku či břicha.

Příčin takových ekzémů a podobných kožních reakcí je celá řada. Než si je vyjmenujeme, je dobré vědět, co to vlastně ekzém je. Jedná se o alergickou reakci, která se projevuje změnami na kůži. Aby k alergické reakci došlo, jsou nutné dvě věci:

– narušený (přecitlivělý) imunitní systém koně a

– alergen čili látka, na kterou pak přecitlivěle reaguje.

Přestože alergen ve skutečnosti není nijak škodlivý, imunitní systém „si myslí“ opak a rozjede proti němu lítý boj. Aby se objevil ekzém, musí se kůň alergenu dotknout nebo ho dostat do těla (většinou pozřít, výjimečně vdechnout, někdy se alergen dostává do těla píchnutím).

Jaké alergické ekzémy jsou u koní nejčastější?

1. Nejčastější ekzémy jsou spojené s létem, nebo spíš s hmyzem. Může se jednat „pouze“ o běžnou svědivou reakci na poštípání například komáry, ovády nebo jiným podobným hmyzem, jako ji zná skoro každý z nás. Někdy jsou koně skutečně obklopeni obrovským množství krvežíznivého hmyzu. Ale může to být i řádná alergie – zde na hmyzí sliny, které se při píchnutí dostávají do krve koně a představují onen alergen, proti kterému začne tělo přecitlivěle reagovat mohutnou zánětlivou reakcí. Této alergii se často říká letní vyrážka. Většinou se tento ekzém objevuje na jaře, když vylétne hmyz, stupňuje se během léta a podzimu a s chladným podzimním obdobím příznaky ustávají, kůň se uklidní, rozedřená lysá místa během zimy zarostou, aby se příští jaro vše zopakovalo. V případě skutečně letní vyrážky, tedy alergie, se ekzém či pupence a otoky většinou neomezují jen na místa poštípání, ale šíří se obvykle po horní a/nebo dolní středové linii těla: hříva, kohoutek, záď a kořen ocasu, spodní strana krku, hruď, spodní linie hrudníku a břicha.

Rozškrábaná a svědící spodní strana hrudníku a břicha - slabší "verze" letní vyrážky.

2. Alergicky může kůň zareagovat i na některé látky, které pozře s krmením (obvykle látky obsažené v nějaké rostlině v seně nebo na pastvině), méně často reaguje na vdechnuté alergeny (různé pyly či stájový prach). Takovému ekzému říkáme kopřivka a při ní dochází ke vzniku pupínků různé velikosti na trupu a krku. Pupeny se zvětšují, mohou se slévat a tvořit otoky. V těžších případech oteče i hlava a sliznice a kůň může mít problémy s dýcháním. Jako u jiných kožních alergií často svědí a postupně se na povrch kůže může vyronit sérum a vytvoří se krusty. Kůň může kopřivkou reagovat i na nějaký lék či na bakteriální produkty, které mu v těle zůstaly po prodělané infekci (např. závažná petechiální horečka jako reakce na antigeny ze streptokoků způsobujících hříběcí).

3. Vzácnější, ale nikoli zanedbatelná může být kontaktní alergie. Tam se většinou ekzém či vyrážka ukážou jen na ohraničené části kůže – té, která se dotýkala alergenu (nos, končetiny, místo pod sedlem, koutky huby …). Příčinou bývá dráždění některými rostlinami, pracími přípravky, saponáty, repelenty či jinými chemikáliemi, ale například i niklem na některých udidlech!

Kožní reakce podobné ekzémům a vyrážky však mohou vzniknout i z jiného důvodu – nealergického. Namátkou aspoň některé další časté příčiny:

4. Když působí na nepigmentovanou kůži sluneční záření a v těle koně kolují tzv. fotodynamické látky, může dojít k fotodermatitidě. Fotodynamické látky se nacházejí v některých rostlinách (klasickým příkladem je třezalka, rdesno, pohanka, jetel zvrhlý a jiné) nebo vznikají špatnou činností jater koně. Poškozují pak společně s ultrafialovým zářením kožní cévy a způsobují zánět nepigmentované kůže, většinou na hlavě a končetinách, ale u strakatých koní i jinde po těle.

5. Velmi podobné ekzému jsou i některé kožní infekce, ať už bakteriální (známá dermatofilóza, postihující většinou končetiny a tvořící například podlomy), nebo plísňové (dermatofytóza, postihující většinou místa na trupu či hlavě). Při nich nenarušuje celistvost kůže přehnaný zánět namířený proti neškodnému alergenu, ale přímo „škodlivé“ mikroorganismy, které kůži skutečně narušují a tělo se jim brání oprávněně. Většinou se jedná o kožní změny vzniklé v období vlhka a bláta.

6. Pokud jsme u infekcí, nelze nezmínit ani některé parazity. Na končetinách se především u koní s rousy můžeme setkat s končetinovým (chorioptovým) svrabem. Ten se živí povrchovou vrstvou zrohovatělé kůže a svojí činností vyvolává svědění a zánět kůže. Koně však může postihnout i jiný svrab, psoroptový, žijící nejčastěji v žíních, nebo sarkoptový, nacházející se především v řidší srsti hlavy a trupu. Ekzému podobné změny na kůži však mohou vyvolat i vši a všenky, nebo dokonce larvy hlístic zvaných onchocerca.

7. Někdy má kůň na hřbetě pupeny až tvrdé uzly, mohou být ojedinělé, ale může jich být i více. Nejedná se sice o vyrážku, ale vypadá to podobně. Způsobit je mohou larvy srnčích střečků, které se zavrtávají do kůže v oblasti hřbetu, nebo třeba záněty chlupových cibulek (jako akné u lidí). Někdy může kůži podráždit nevhodný šampon, repelent, prací prášek či aviváž použitá například na podsedlovou dečku.

8. V neposlední řadě zmíním i různé kožní novotvary – melanomy u běloušů nebo třeba sarkoidy virového původu. Mohou někdy vypadat také jako ekzém či pupeny vyrážky.

Co dělat, když se na koni objeví ekzém či vyrážka?

Je vidět, že příčin může být celá řada, a stejně tak je celá řada konkrétních terapeutických postupů. Přesto může majitel zajistit koni první pomoc – pokud ji provede dobře, nemusí se ekzém „rozjet“ a snadno se vyléčí. Jedním z charakteristických rysů ekzémů je totiž to, že se jich jen velmi těžko zbavíme. Většinou totiž nejde jen o jednu příčinu, ale o celou složku vzájemně se ovlivňujících faktorů – od genetické predispozice přes způsob ustájení a krmení až po péči o srst a kůži koně.

• Svědící místo co nejdříve umyjte chladnou vodou, do níž můžete přimíchat trochu octa, a na jednotlivé „pupínky“ můžete položit čerstvě ukrojené kolečko cibule nebo je potřít tea tree olejem či některým z přípravků, které lze běžně koupit v lékárně pro lidi na zmírnění svědění po poštípání hmyzem (často obsahují látky blokující působení histaminu).

Hmyz rád saje krev na jemné a málo ochlupené kůži okolo vemínka či předkožky. Tato místa pa svědí a tvoří se drobné stroupky.

• Pokud už jsou na kůži změny, očistěte je pořádně vodou (popřípadě i kartáčem) a opatrně vysušte; je-li třeba, ostříhejte srst, aby kůže mohla „dobře dýchat“ a vy jste dobře viděli kožní změny.

• Případné stroupky či zhrublé šupiny kůže opatrně rozmočte vodou, olejíčkem či slabým dezinfekčním roztokem a prsty opatrně sundejte; obnaženou kůžičku dezinfikujte nedráždivým přípravkem (vhodné jsou vždy slabší roztoky povidon jodidu, které spolehlivě ničí bakterie i plísně).

• Uvolněné stroupky či srst bezpečně odstraňte z prostředí, nejlépe spálením.

• Pro jistotu odeberte koni (nové) krmení, které dostal a které by mohlo být příčinou vzniku kopřivky, nepusťte ho na pastvinu.

• Důkladně koně prohlédněte, zda na něm nevidíte vnější parazity.

• Pokud má kůň velmi silné svědění po větší části těla, pokud jsou pupence nebo otoky velké či se zvětšují, pokud se dře do krve nebo jeho kůže hnisá, pokud je jinak narušen zdravotní stav koně nebo se ekzém či pupence nezlepšují do 2 až 3 dní od zahájení první pomoci, volejte veterináře.

Kromě toho zajistěte následující opatření:

• Pokud je vlhko a bahno, kůň má být v suchém a čistém prostředí, jeho končetiny mají být udržovány čisté a suché.

• Koně chraňte před hmyzem a sluncem, během dne ho držte ve stínu nebo ve stáji či přístřešku, jeho tělo chraňte síťovanou dekou a/nebo maskou na hlavu.

• Po každém zpocení ho umyjte čistou vodou, zbavíte ho potu, který je lákavý pro hmyz a dráždí kůži.

• Přestaňte na koně používat jakékoli šampony či jiné kosmetické přípravky, používejte pouze dečky prané v čisté vodě.

• Pokuste se zajistit, aby kůň nebyl ve styku s jinými koňmi – aby se případná infekce nepřenesla i na ně; umyjte si vždy po manipulaci s ním ruce, převlékejte se, používejte u něho speciální čištění i nástroje na poklízení boxu. Podestýlku z boxu bezpečně odstraňte, mohla by být zdrojem infekce.

• Pokud se ekzém objevil na více koních, volejte veterináře.

• Zkonzultujte s dobrým krmivářem krmnou dávku koně, aby se snížilo zatížení jeho organismu a podpořila imunita (omezte jádro i pastvu, podávejte kvalitní seno a vyvážený minerální doplněk, energii doplňte spíš v podobě olejů).

• Postarejte se o dobrý stav kůže – zajistěte koni dostatek stravitelných sloučenin s mědí a zinkem, síru (MSM), omega-3 mastné kyseliny (například rýžový olej).

• Poraďte se s veterinářem, zda nebude třeba vyšetřit krev, například na jaterní funkce; zdraví jater se také odráží na kvalitě a zdraví kůže a srsti.

• Projděte pastvinu a hledejte rostliny, které by mohly koně dráždit; stejně tak důkladně a kriticky prohlédněte používaná krmiva.

Některé ekzémy zmizí hned, jiné přetrvávají dlouho. Letní vyrážka je příkladem onemocnění, kdy je nutné doslova změnit celý život koně, od krmení přes ustájení a péči až po ochranu před hmyzem, a často je vhodné zkusit i pozměnit jeho imunitní reakce ještě před objevením se prvního hmyzu (ať už promyšlenými dávkami kortikoidů, homeopatiky, či různými bylinnými kúrami). Pokud se ekzémy u vašeho koně objevují opakovaně nebo se jich nedokážete zbavit, je třeba vše důkladně konzultovat s odborníky a někdy to i s jejich pomocí bude detektivní práce. Spokojenost vaše i vašeho koně však za tu námahu stojí!

Koňský domácí lékař 15: Nateklé vemínko

S příchodem teplých slunečných dní se u našich koní objevuje celá řada zdravotních problémů. Postiženi bývají především ti, kteří tráví svůj čas ve výbězích a na pastvinách. Jednou z těchto nepříjemností je náhlé zvětšení – otok – vemínka, u koní samčího pohlaví také předkožky. Proč k tomu dochází? A co s tím dělat?

Vemínko je správně nazýváno mléčná žláza. Je schovaná v tříselné krajině mezi stehny. Skládá se ze dvou polovin, které jsou rozdělené hlubokou brázdou, každá polovina má jeden krátký a ze stran oploštělý struk. V každé polovině jsou dvě navzájem oddělené mléčné jednotky, z každé z nich vede jeden strukový kanálek, takže na hrotu každého struku jsou dva otvory. U mladých klisen či u těch, které ještě neměly (nebo delší dobu neměly) hříbě bývá vemínko malé, na pohmat „prázdné“. Budoucí, současné nebo pravidelné matky ho pak mají větší, plnější, struky „vytahanější“.

Průřez jedním strukem krávy (A) a klisny (B): 1 - mlékojem, 2 - mlékovod. Podle König, Liebich: Anatomie domácích savců.

Někdy se ale stane, že se začne vemínko zvětšovat, přestože klisna nekojí ani není ve vyšším stádiu březosti. Obvykle se přitom nezvětšují struky, ale jednotlivé půlky a struky mohou být naopak „vtažené“.

Otok vemínka může být – jako každý jiný otok – zánětlivý nebo nezánětlivý.

Před strukem je vidět velký otok pravé poloviny mléčné žlázy.

Zánětlivému otoku říkáme mastitis, čili zánět mléčné žlázy. U koní se (na rozdíl od dojných krav) nejedná o častou komplikaci, pokud k němu dojde, postihuje obvykle jednu polovinu nebo dokonce čtvrtinu vemínka. Ta bývá

– naplněná „k prasknutí“,

– hřeje a

– často i bolí. Klisny si na vemínko mnohdy nechtějí nechat šáhnout, přestože jindy jim to nijak nevadí. Mohou různě ulevovat stejnostranné zadní noze ve snaze zmírnit nepříjemný tlak na zanícené vemínko, mohou chodit ztuhle či kulhat na zadek.

• Ze struku může dokonce vytékat nějaká tekutina, ať už podobná mléku nebo ne.

Vemínko klisny, která měla hříbě před 10 lety. Vidět je hmyz a šipka ukahzuje na zaschlou kapičku séra, která vytéká z drobné ranky po pokousání. Bylo by dobré vemínko umýt.

• Některé klisny mohou být apatické, mít horečku a nechutenství.

• V některých případech se ve vemínku nebo ve vedlejších mízních uzlinách tvoří abscesy, při těžkých bakteriálních infekcích může docházet i k dalšímu těžkému poškození včetně vředů, píštělí apod.

Jaké jsou příčiny mastitidy u koní? Víceméně zánět mléčné žlázy může vyvolat skoro cokoli, od mechanických vlivů přes infekci až po onemocnění okolních tkání. Přesto však budou některé příčiny častější.

1. Za nejčastější se považují mastitidy vzniklé následkem městnání mléka. To je případ zánětu mléčné žlázy během nebo po odstavu hříběte, ale někdy i během kojení, především v případě, kdy hříbě z nějakého důvodu (pracovní využití klisny) nemůže delší dobu sát. Do naplněného vemínka se mohou z prostředí dostat baktérie, především při oddojování nebo při poranění zvětšeného vemínka během pohybu klisny.

2. Záněty ale mohou mít příčinu v infekci, především bakteriální. Bakteriální mastitida tak může vzniknout následkem poranění vemínka a prostupu bakterií nacházejících se normálně na kůži nebo v prostředí. Pokud je ale vemínko oteklé z jiné příčiny (viz dále), může mít prostupnější strukový otvor a tudy bakterie proniknout dovnitř, aby se pomnožily, poškodily citlivou tkáň a způsobily sekundární komplikaci již existujícímu otoku. Mnoho případů bakteriální mastitidy se objevuje v létě, obvykle jako následek poštípání hmyzem. Zejména muchničky vyhledávají spodinu břišní a mezinoží, aby zde sály krev a hustě zraňovaly jemnou kůži v této oblasti. Zánět vemínka tak může být vyvolán vlastním štípnutím nebo jako následek škrábání se zuby či o okolní předměty, protože pokousání hmyzem často velmi svědí. Bakterie mohou také přinést mouchy na vemínko na svých nožičkách. Podobně postižení mohu v těchto případech být „koňští muži“; s tím rozdílem, že se jim zanítí a oteče předkožka penisu.

Nakažlivé bakteriální mastitidy, jak je známe u mléčných krav, se u klisen nevyskytují; baktérie se však mohou dostat dovnitř, stejně jako u dojnic, například ze zanedbané podestýlky.

Může se stát, že bakteriální (ale i virová) infekce se do mléčné žlázy dostane „zevnitř“, přivede se krví nebo lymfou z nemocné okolní tkáně, může mít například souvislost se zánětem dělohy.

3. Mastitidu, zpočátku neinfekční, mohou vyvolat i úrazy vemínka či jeho okolí, například poranění, otlaky, kopnutí, reakce na repelenty apod.

4. Další skupinou příčin jsou nádory. Ať už se jedná o nádory s hormonální aktivitou, nebo o nádory, které vyvolávají zánět mléčné žlázy tím, že jí prorůstají a poškozují její tkáň. Příkladem budiž adenokarcinomy, které mohou vyvolat velmi těžké poškození až odumření tkáně provázené zánětem, mohu i metastázovat do mízních uzlin. Dále mohou do mléčné žlázy prorůst melanomy z okolí a způsobovat zde poškození provázená zánětem.

Něco jiného může být nezánětlivé zvětšení mléčné žlázy. Pomineme kojící a vysokobřezí klisny, kde je tento stav normální. Nezánětlivé otoky bývají chladné, nebolí, mohou být těstovité nebo tvrdé, často se šíří i do okolí. Klisnu při nich vemínko nebolí a dokonce to může vypadat, že jeho masírování a oddojování jí dělá dobře. Vždy je však třeba myslet na to, že nezánětlivý otok způsobuje zvýšenou náchylnost mléčné žlázy na vznik mastitidy, často bakteriálního původu.

Co způsobuje nezánětlivé zvětšení vemínka?

1. I přesto, že se nejedná o březí či kojící klisnu, může být tento otok způsobený hormonálně. Může se pojit s říjovým cyklem klisny nebo být vyvolané nadměrně vysokou hladinou estrogenu (např. následkem bohaté jarní pastvy s různými bylinami nebo po krmení vojtěškou) či jiných hormonů hospodařících v těle s tekutinami. Dochází k rozvoji vemínka a začíná se tvořit mléko, přestože klisna není březí a neměla nikdy hříbě. Opakovaně mohou otékat vemínka u starých klisen. Podobnou „falešnou“ laktaci může vyvolat i hypothyreoidismus (nedostatečná činnost štítné žlázy, obvykle spojená s „nadváhou“ klisny).

2. Další nezánětlivé otoky mléčné žlázy, které mohou připomínat mastitidu, mohou být způsobené problémy lymfatické drenáže spodiny břišní, městnáním krve následkem onemocnění srdce, ledvin či nedostatku některých minerálů a vitamínů, nadměrným příjmem bílkovin či změnami metabolismu.

Co dělat, když zjistíte, že klisna má oteklé vemínko (nebo valach či hřebec předkožku)

Mnoho těchto stavů je poměrně nevinných, ale mohou se výrazně zkomplikovat, především ve chvíli, kdy otok přejde v bakteriální zánět. Proto:

• V každém případě, kdy má majitel podezření na onemocnění mléčné žlázy u klisny, je třeba zavolat veterináře, který po vyšetření toto podezření potvrdí nebo vyvrátí.

• Než veterinář dojde, je třeba chránit vemínko před poraněním, a hmyzem (repelenty, síťovaná deka či síť na břicho a mezinoží, potřít jedlým olejem, zavřít koně do stáje apod.),

• udržovat ho čisté, čili opatrně omýt a zbavit případných stroupků, žmolků a jiných nečistot, pokud se někde objeví ranka, zdezinfikovat roztokem povidon jodidu,

• pokud něco odtéká, pak lze zkusit klisnu opatrně oddojovat, aby se zmírnil tlak uvnitř mléčné žlázy.

• Pokud vemínko hřeje, mohou klisně ulevit chladivé obklady nebo velmi opatrné stříkání chladnou vodou (ne pod proudem, bolelo by to).

• Zánět může zmírnit i potření protizánětlivým gelem, který si lze volně koupit v lékárně. Neznamená to však, že byste neměli volat veterináře! Pokud se do vemínka dostaly bakterie, bude stejně třeba dát koni antibiotika, pokud by se zjistily abscesy či nádory, dost možná se bude muset vemínko ošetřit chirurgicky.

• Studené a většinou nebolestivé otoky lze potírat prohřívajícími gely či masti, přípravky podporujícími vstřebávání (dostanete je od veterináře nebo si je koupíte bez předpisu v lékárně). Veterinář by měl zjistit i jejich příčinu; pokud jsou způsobené hormonálně, bude muset upravit například pohlavní cyklus klisny.

Pokud je jinak klisna zdravotně v pořádku, dopřejete jí aspoň opatrný pohyb.

Předkožka valacha, neoteklá, ale znečištěná trusem bodavého hmyzu (malé černé tečky) a drobnými kapkami zaschlého séra. Opět je třeba kůži umýt, xezinfikovat a takto ji udržovat.

Včas a správně přeléčený nekomplikovaný zánět se obvykle zhojí bez následků. V těžkých případech však může dojít k porušení funkce postižené čtvrtiny nebo poloviny mléčné žlázy, což může významně zkomplikovat výživu dalšího hříběte. Záněty a otoky předkožky zase mohou výrazně znesnadnit močení a komplikovat se záněty močových cest valachů a hřebců. Není proto radno tyto otoky nijak podceňovat.

Koňský domácí lékař 16: Kulhání

Nohy jsou pro koně životně důležitá část těla, stejně tak pro jezdce. Bez nich by nebylo pohybu, natož toho rychlého. Jenže právě proto jsou nemoci končetin nejčastějšími zdravotními problémy těchto zvířat a jsou i jednou z hlavních příčin předčasného odchodu koně do výslužby, či dokonce jeho utracení. Zdravotní problém s nohama se většinou projevuje takzvaným kulháním.

Pohyb koní má určité zákonitosti. Například krok je čtyřdobý chod s charakteristickým kýváním hlavy a vlněním hřbetu, klus je dvoudobý chod, kdy společně vykračují vždy dvě protilehlé (diagonální) končetiny a hlava a krk jsou poměrně nehybné, ve cvalu, třídobém chodu, se kůň zase houpe zepředu dozadu a pomáhá si v tom opět pohyby hlavy nahoru a dolů.

Každá končetina v každém chodu opisuje neustále se opakující pohyb nezávislý na ostatních končetinách: došlápnutí, přenesení váhy, podepření, posunutí těla dopředu, odraz od země a oblouk vzduchem směrem dopředu s pokrčenými klouby, aby se zase narovnala a došlápla na zem. Každá fáze tohoto pohybu má určitý prostor a trvá určitou dobu. Navzájem se tyto končetiny zvedají a došlapují v předem dané harmonii, která tvoří charakteristické nohosledy každého chodu koně.

Pokud se některá končetina začne pohybovat jinak než ostatní, a než by měla, mluvíme o kulhání. Znamená to tedy, že kůň zkracuje některou fázi pohybu končetiny (opatrný došlap, nedostatečné přenesení váhy, omezené posunutí těla, rychlé zvednutí končetiny ze země, krátký oblouk apod.) a urychluje ji, aby jinou fázi prodloužil. Jde nepravidelně, kulhá. Ve snaze odlehčit postiženou končetinu se mění i pohyby hlavy a krku, aby se zatížení přeneslo na druhou, zdravou končetinu.

Proč kůň kulhá, proč nechodí „normálně“?

Příčin může být více, ale jedna je rozhodně nejčastější:

1. Daná noha ho bolí. Může mít poškozenou některou z tkání (nataženou šlachu, zvrtlý kloub, otlačené kopyto, prasklou kost …), může někde probíhat bolestivý zánět (šlachy, kloubu, okostice, škáry …), bolest může způsobit probíhající artróza, natažený vaz, ale třeba i nějaký novotvar nebo přetížená část kloubu.

Méně časté jsou další dvě příčiny:

2. Mechanické překážky, které brání noze udělat určitý pohyb, například různé srůsty šlach či šlachových pochev, volná tělíska v kloubu, přerostlá kopyta apod.

3. Obrny periferních nervů, kdy poškozená nervová vlákna nedokážou vést z mozku nebo míchy impulzy do určitého svalu, který zajišťuje konkrétní pohyb končetiny.

Druhé dvě příčiny je třeba potvrdit speciálním vyšetřením; dokud potvrzené nejsou, je nutné postavit se ke kulhání tak, že koně prostě noha bolí.

Jak poznat, že kůň kulhá

Kulhání je třeba sledovat na pohybujícím se koni, a to v kroku a klusu na rovném pevném povrchu (ideální je rovná asfaltová cesta nebo rovně dlážděný prostor). Někdo koně povede na ohlávce nebo uzdečce, důležité je, aby otěže či vodítko byly stále lehce prověšené a vodič tak neovlivňoval pohyb hlavy koně. Pokud kůň nechce jít dopředu, nelze ho za sebou táhnout, ale je třeba, aby ho někdo další pobídl zezadu bičíkem. Bohužel pokud je kůň příliš bujný a místo spořádaného kroku a klusu cválá nebo skáče, kulhání se příliš posuzovat nedá.

Při předvádění koně pro diagnostiku kulhání je třeba vybrat rovnou, zpevněnou cestu a koně vést na volném vodítku.

Kůň se tedy vede na rovném pevném podkladu. Nejdříve si ho necháte vést směrem k sobě, abyste mohli sledovat pohyb hlavy a předních nohou, potom od sebe a sledujete pohyby zádě a zadních nohou. Je možné předvést si koně i okolo sebe, abyste sledovali, jak dlouhé dělá nohama kroky, jak vysoko končetiny zvedá a jaký oblouk jimi opisuje. Toto už je ale složitější pozorování a má smysl si ho nahrát na video a opakovaně – možná i zpomaleně – pouštět.

Kromě sledování pohybu lze také poslouchat údery kopyt koně, zda jsou pravidelné a stejně silné.

V této souvislosti rozlišujeme dva typy kulhání:

1. Kulhání ve fázi podpěru, což znamená, že kůň má problém na končetinu došlápnout, zatížit ji a/nebo s ní posunout tělo vpřed. Proto má tendenci ji odlehčit, držet ji na zemi kratší dobu, později ji položit a dříve ji zvednout. Naopak zdravou končetinu zatíží víc (přenese na ni váhu) a delší dobu s ní podepírá a sune tělo vpřed.

Toto kulhání poznáme následujícím způsobem:

– pokud kůň kulhá na přední končetinu (např. levou přední), ve chvíli, kdy ho vedou směrem k vám, vidíte, že na bolavou (levou) došlapuje lehčeji a má tendenci zvednout hlavu. Když pak došlápne na zdravou (pravou) přední končetinu, její dopad na zem je silnější a hlasitější a hlava koně jde výrazněji dolů a směrem k této končetině (doprava);

– pokud kulhá na zadní končetinu (např. levou zadní), sledujete pohyby jeho zádě, když jde od vás. Levá polovina zádě se bude při došlápnutí levé (bolavé) končetiny zvedat nahoru na kratší dobu než pravá polovina zádě při došlápnutí pravé (zdravé) zadní končetiny.

Příčinou tohoto kulhání bývají nejrůznější poranění kostí, kloubů, ale i vazů, bolest v kopytě či poruchy motorických nervů.

Předvedení koně při diagnostice kulhání.

2. Kulhání ve fázi kmitu tedy koně bolí nebo mu vadí končetinu ohnout, zvednout a opsat s ní ve vzduchu oblouk dopředu. Pozná se to při sledování koně z boku, postiženou končetinou přitom opisuje nižší, plošší oblouk, dělá s ní kratší kroky, příliš rychle ji zvedá nebo naopak zase pokládá, nekrčí klouby apod.

Příčinou tohoto typu kulhání bývá většinou postižení kloubního pouzdra, svalů, šlach, šlachových pochev či tíhových váčků.

3. Často se stává, že kulhání je smíšené, kdy má kůň problémy končetinu zatížit i zvednout.

4. V případech, že kůň kulhá už dlouho nebo velmi silně, se může stát, že přenáší zatížení na ostatní končetiny a osvojuje si úplně jiné pohybové vzorce, takže se může zdát, jako by kulhal na jinou končetinu, než která je ve skutečnosti nemocná. Tyto stavy, kterým říkáme nepravé kulhání, mohou být matoucí i pro odborníky.

Předvedení koně v pohybu slouží především k tomu, aby člověk zjistil, na kterou nohu kůň kulhá, popřípadě jak kulhá. Aby se zjistilo, co mu skutečně je, jsou obvykle potřebná další vyšetření, která většinou provádí už odborník:

– kůň se nechá pohybovat na malém kroužku, na svahu, pod sedlem či předvádí další cviky a podle toho, při jakém pohybu se snaží noze ulevit, lze odhadnout, kde je jaký problém;

Promačkání šlach může odhalit poškození šlachy i v případě, že kůň ještě nekulhá nebo kulhá málo.

– klouby na postižené končetině lze různě ohýbat či natahovat (provokační zkoušky) a podle toho, zda se kulhání zvýrazní, nebo ne, se usuzuje, zda je problém v daném kloubu;

Extenzní provokační zkouška zjišťuje případné problémy v zadní části kopyta nebo holeně.

– lze provést diagnostické znecitlivění, například svodné, kdy se dočasně umrtví určité nervy a sleduje se, zda se pohyb koně zlepšil, nebo ne;

– rentgenologickým vyšetřením lze zobrazit, jak vypadají kosti a klouby v končetině, na nich se mohou zjistit změny, které by mohly být příčinou kulhání;

– ultrazvuk neboli „sono“ ukazuje strukturu vazivových tkání, především šlach, vazů a kloubních pouzder, a lze podle něho určit, zda by narušené normální struktury nemohly být příčinou kulhání;

– na různých klinikách lze zajistit i další vyšetření, ať už nukleární scintigrafii, magnetickou rezonanci, či počítačovou tomografii, které odhalí další změny ukryté v hloubi těla,

– termokamery mají schopnost zachytit vyzařované teplo; protože akutní zánět hřeje, lze s jejich pomocí odhalit zanícená, a tedy i bolavá místa;

– artroskopie je metoda, která se dívá přímo do kloubu a může tam odhalit změny, jež jiné zobrazovací techniky nezachytí;

– velkou část problémů mohou svýma rukama odhalit fyzioterapeuti nebo ji pomocí jehliček zjistí akupunkturisté.

Proč koně kulhají?

Pokud zjistíte, že váš kůň kulhá, vždy bude třeba v první řadě odstranit příčinu, tedy zajistit, aby nedocházelo k dalšímu poškozování jeho končetiny a zhoršování celého stavu i vyhlídek na uzdravení. Někdy to vůbec není snadná práce a pomoct mohou některé indicie. Mnoho koní začne kulhat, protože:

– jsou nuceni pracovat na tvrdém povrchu, popřípadě hlubokém či nerovném, klouzajícím; ve všech případech, především pokud na to nejsou zvyklí, trpí jejich končetiny;

– jsou nuceni pracovat i přes svoji únavu, kterou však „zatím“ nedali příliš najevo a jezdec si toho nevšiml; v tomto případě se unavily svaly a nechrání již šlachy a klouby před nadměrným nebo neobvyklým zatížením;

– mají nevyvážená kopyta, nedošlapují rovně, nemůžou jimi dostatečně pružit či se správně odrážet; přitom nezáleží na tom, zda jsou okováni, nebo bosí;

– nemají dostatečnou fyzickou kondici na prováděnou práci a jejich pohyby nejsou dostatečně zkoordinované; snadno tak dojde k přetažení a poškození některé z tkání;

– jsou nevhodně trénováni či ježděni, ve výcviku se postupuje příliš rychle nebo nedostávají dostatečně často možnost si odpočinout; chodí po předku, s prohnutým hřbetem, s příliš fixovanou polohou hlavy;

– jsou buď ještě mladí a jejich tkáně jsou měkčí a náchylnější k poškození, nebo jsou už starší a jejich tkáně se stávají křehčími.

Zajímavost:

• Tři ze čtyř kulhajících koní kulhají na předek.

• Pokud kůň kulhá na předek, až z 95 % je problém někde od zápěstního (karpálního) kloubu dolů.

• Pokud kulhá na zadek, je problém hodně často v koleni nebo hlezně.

Příčinou kulhání tak mohou být různé:

– záněty kloubů a artrózy (= poškození kloubní chrupavky),

– poškození šlach, ať už jejich natažení, či natržení,

– poškození vazů,

– záněty a bolesti kopytní škáry, prstního polštáře, podotrochleárního aparátu či kopytních chrupavek a kostí,

– záněty, namožení a ztuhlosti svalů, poškození svalových povázek.

Je třeba myslet na to, že kůň může kulhat i z jiných důvodů, například ho jezdec příliš bere za hubu, tlačí ho sedlo, bolí zuby apod.

Co dělat s kulhajícím koněm

Pokud zjistíte, že váš kůň kulhá či „nechodí čistě“, je rozhodně důležité přestat na něm jezdit a dopřát mu klid, a to buď v boxu, nebo v prostorově velmi omezeném výběhu. Důležité je, aby neběhal, nechodil, neposkakoval. Možná pomůže, když s ním bude jeho stádový kamarád.

Další postup bude záležet na tom, jak ten kůň kulhá, především jak silně. Lze totiž říct, že čím je kulhání silnější, tím je postižení končetiny pravděpodobně větší a je nutné přistoupit k odborné léčbě. Proto se podívejme na takzvané stupně kulhání.

Kulhání I. stupně:

– nejmírnější kulhání, viditelné pouze v klusu – v kroku jde kůň čistě;

– na zdravou končetinu kůň v klusu trochu silněji dopadá (mírný pokles hlavy nebo kyčelního hrbolu/zádě), mírně odlehčuje končetinu nemocnou (trochu zvedá hlavu nebo na kratší dobu poklesne kyčelní hrbol/záď);

– toto kulhání může někdy vypadat jako „kulhá–nekulhá“ nebo „chodí divně, nečistě“;

– obvykle jsou příčinou mírné poškození, dlouhodobější problémy, ztuhlost pro nedostatek pohybu apod.

Kulhání II. stupně:

– kulhání (tedy odlehčování nemocné a zatěžování zdravé končetiny) je vidět i v kroku, v klusu je zřetelné;

– přestože kůň nemocnou nohu odlehčuje, je schopen ji zatížit, tedy došlápne na celé chodidlo a přenese na ni váhu;

– způsobuje ho většina akutních zranění a nemocí končetin (záněty kloubu, šlachy, poranění vazů, otlaky kopyt apod.).

Kulhání III. stupně:

– kůň kulhá velmi výrazně, dokonce nezatěžuje celou chodidlovou plochu postižené končetiny, čili došlapuje pouze na část kopyta, a to především v klusu;

– výrazný pohyb hlavou lze vidět i tehdy, když kulhá na zadní nohu (nepravé kulhání na přední nohu);

– těžké poškození končetin, silná bolest v kopytě apod.

Kulhání IV. stupně:

– kůň končetinu nechce zatížit;

– většinou při zlomeninách, kopytních abscesech, těžkém poškození šlach či kloubů apod.

Pokud tedy určíte aspoň přibližně stupeň kulhání koně, měli byste postupovat následovně:

Kulhání 3. a 4. stupně:

– koně nechat v naprostém klidu;

– pokud to zvládnete, končetinu můžete fixovat například dobře vypodloženým pevným obvazem či vypodloženou bandáží;

– případně končetinu chladit;

– vždy volat veterináře k další diagnostice a léčbě.

Kulhání 1. a 2. stupně

– koně nechat v klidu;

– případně končetinu chladit, pokud se jedná o akutní kulhání (včera nekulhal, dnes kulhá);

– do 2 dnů by se měl stav zlepšit – pak lze začít koně provádět a postupně zvyšovat zatížení;

– asi 7 až 10 dní dávat mírnou zátěž a sledovat, zda se kulhání nevrátí.

Volat veterináře, pokud:

– se kulhání zhorší během prvních dvou dnů;

– se kulhání nezlepší do dvou dnů;

– se kulhání vrátí / zhorší během následného zatěžování koně.

Kulhání koně je vždy velmi ošemetný problém, který se někdy velmi dlouho diagnostikuje, a najít příčinu může být téměř detektivní práce. Přesto by se tento příznak nikdy neměl podcenit, i slabé kulhání by se mělo hned řešit. Každý případ, kdy se nepřeléčilo byť jen mírné poškození končetiny, totiž může jednou přerůst ve vážný problém ukončující sportovní, či dokonce životní kariéru koně.

Koňský domácí lékař 17: Zanícené oko

Oko, do duše okno… A nejen to. Přestože u koní není zrak zcela dokonalý, je to pro ně velmi důležitý smysl a jeho ztráta výrazně zhoršuje jejich kvalitu života a využitelnost a samozřejmě snižuje jejich hodnotu. Pokud zjistíte, že kůň má něco s okem nebo očima, je proto třeba nepodceňovat situaci a hned jednat. Na první pohled totiž nemusíte poznat, zda se jedná o banalitu, či o skutečný problém s případnými trvalými následky.

Zdravé koňské oko s mírně zašpiněným vnitřním koutkem, to však není žádný problém. Třetí víčko ve vnitřním koutku má na svém okraji pigmentovou skrvrnu, což je normální.

Než se vůbec budeme zabývat zdravotními problémy oka, je dobré si uvědomit, co to oko vlastně je, z čeho se skládá a co v něm vlastně může onemocnět.

Z praktického hlediska si lze oko rozdělit na tři základní části:

– spojivku, tedy sliznici, která vystýlá oční jamku včetně spojivkového vaku pod okem, vnitřní strany očních víček a upevňuje se i na oční kouli;

Barva spojivky zdravého oka.

– rohovku, což je průhledná vnější vrstva oční koule, která „vykukuje“ tam, kde se nenachází spojivka, a jejímž úkolem je propouštět světlo do oka a chránit vnitřní struktury před poškozením;

– vnitřní oční struktury, z nichž vidíme především duhovku s oválným otvorem zvaným zornice, dále sice nevidíme, ale můžeme si uvědomit komorový mok, čočku a v hloubi oka i sklivec, sítnici a cévnatku.

Zdravé koňské oko: někteří koně mají výrazné bělmo. Srovnej s prvním obrázkem.

Každá z těchto tří částí může onemocnět. Nejčastější bývají problémy se spojivkou a následují nemoci rohovky, protože tyto struktury vlastně hraničí s vnějším prostředím. Mnohdy se jedná o onemocnění, která není problém vyléčit, byť někdy za odborné asistence. Pokud však onemocní vnitřní struktury oka, bývá to velký průšvih.

Tento kůň má v sobě krev plemene appaloosa, proto má skvrnitá víčka. U jiných koní to může představovat zdravotní problém, například alergického původu.

Podívejme se tedy na to, jak poznat, že s okem koně není něco v pořádku.

Vycházejme z toho, že koňské oko má být čisté, rohovka průhledná, duhovka zřetelně viditelná, zornice oválná a černá (s mírnou opalescencí do šedomodra) s rovnými okraji, které zdobí pouze nahoře a popřípadě i dole tzv. duhovková granula. Odchylky od tohoto stavu značí, že s okem není něco v pořádku. Konkrétně se jedná nejčastěji o tyto příznaky:

1. Postižení spojivek

– světloplachost, tedy přivírání víček na světle; většinou je způsobena nepříjemnými pocity v oku (řezání, pálení, svědění…), které se mohou zvýrazňovat ve světle;

– otok víček, čili víčka jsou zvětšená, ztluštělá, celé okolí oka může být oteklé, jako by kůň „dostal ránu“; otok víček někdy způsobí, že kůň nemůže oko pořádně otevřít;

Silný zánět spojivek: výrazně oteklá víčka, hnisavý výtok.

– zčervenání spojivky, dokonce i její zduření; spojivka je místo jasně růžové barvy tmavě růžová nebo načervenalá, může mít výrazně vykreslené krevní cévy; spojivka bývá také zduřelá, což způsobuje otok víček, a někdy může dokonce přečnívat přes jejich okraje;

Rudé, oteklé spojivky zaníceného oka.

– suchost či drobné hrbolky na spojivkách a třetím víčku;

– výtok z oka (očí), který může být podle stupně a druhu postižení vodnatý (většinou slzotok), hlenovitý (zakalená našedlá barva a hustější konzistence), až hnisavý (bílý, nažloutlý apod. - následek bakteriální infekce oka nebo třeba schovaného cizího tělesa), výjimečně krvavý nebo jiného charakteru;

– bolestivost postiženého oka, což kůň mimo jiné projevuje neochotou nechat si na oko sáhnout nebo si ho naopak otírá, například o přední nohu.

2. Pokud dojde k poškození oční koule, přibudou i další příznaky:

– zákaly, tedy stavy, kdy se jindy průhledná tkáň zabarví (obvykle) do šeda či bíla a ztratí tím průhlednost; zakalená může být rohovka nebo její část, ale i komorový mok mezi rohovkou a duhovkou, popřípadě čočka (tento zákal vidíme v zornici jako šedou barvu různé velikosti);

Zakalená rohovka - jako by mělo oko "mléčné sklo".

– poškození rohovky, například různé vředy, škrábance apod.;

– cévy v bělimě, které se objeví při onemocnění oka, mohou vypadat jako různě hustý a dlouhý „závoj“ červených žilek na bílém podkladě;

– duhovka má potrhané okraje, tedy neostré, nerovné - samozřejmě kromě normálních duhovkových zrn;

– v zornici najdeme tmavé tečky či chuchvalce, což je většinou zbytek potrhané duhovky, možná přilepený na čočku;

Zakalená čočka a na ní jsou vidět černé tečky - potrhané kousky duhovky.

– křeč zornice, tedy stažená zornice, která se nerozšíří ani ve tmě;

– zvětšení nebo zmenšení oční koule;

– bolestivost oka, projevující se u koně obvykle otíráním o různé předměty či o vlastní nohy.

Proč vlastně oko onemocní?

Nemocné oko se většinou potýká se zánětem některé ze svých tkání. Zánět je zase reakce na poškození, které přišlo zvenčí nebo zevnitř. Přestože různých zdravotních problémů postihujících oči je spousta a stejně tak i jejich příčin, zmíníme ty nejčastější z nich:

– v letním období se často setkáváme s infekčními záněty spojivek, které způsobují běžné bakterie či viry z prostředí; do oka se dostanou na nožičkách much, které koním rády okolo očí sedí;

– jarní období s sebou zase nese alergické záněty spojivek, většinou reakce na různé pyly poletující ve vzduchu;

– častou příčinou zánětu spojivek, většinou mírnějšího rázu, jsou dráždivé plyny ve stáji a obecně nečistý stájový vzduch;

– samozřejmě velkou roli v očních problémech hrají i zranění, která zasahují do oka;

– méně častým problémem, u koní však velmi nebezpečným, je tzv. měsíční slepota, tedy autoimunitně způsobené onemocnění vnitřních struktur oka, které je sice vyvolané pravděpodobně leptospirami, ale udržuje se dále jako alergická reakce na vlastní tkáň oka.

Zákal v přední oční komoře.

Pro zajímavost vám následující tabulka ukáže, co všechno může poškodit oko koně:
Příčiny	Konkrétní případy
Fyzikálně–chemické	ucpání / zúžení slzného kanálku, poranění, podráždění cizími tělesy (pilina, kousek slámy, osina, zrnko písku), prachem, kouřem, plyny (především čpavkem nebo oxidem siřičitým), ale i silným slunečním světlem (hlavně ultrafialovým zářením!), nízkou či vysokou teplotou (většinou v podobě popálení od ohně), různými chemikáliemi (dezinfekční prostředky nebo léky, které nejsou určené do oka!), ale i špatně rostoucími řasami nebo špatně zahojenými ránami na víčkách
Alergie	především na různé pyly, ale mohou to být i jiné organické látky například ve stájovém prachu (spory plísní ze sena, kousky těl roztočů apod.)
Infekce	různé bakterie, viry (například herpesviry), plísně, kvasinky, nebo dokonce parazité
Přestup zánětu z vnitřních částí nebo okolí oka	infekční nebo alergické záněty rohovky, duhovky, měsíční slepota, ale i záněty vedlejších nosních dutin, kořenů stoliček nebo orbity
Průvodní příznak celkových nemocí	hříběcí, petechiální horečka, chřipka koní, herpesviróza, virová arteritida apod.

Co dělat, když oči koně nejsou v pořádku?

Přestože si můžete všimnout jen některých výše popsaných příznaků a třeba jen na jednom oku, není radno je podcenit. Jsou situace, kdy bude třeba zavolat hned veterináře, jindy můžete dát koni čas, aby se s nemocí vyrovnal, a třeba mu jen trochu pomůžete. Proto je třeba umět aspoň trochu rozeznat příznaky závažné od těch méně problematických.

V případě jakéhokoli příznaku onemocnění oka je vždy dobré:

– koně nechat v klidu (tedy nechtít od něj žádnou práci),

– zavést ho na stinné a chladné místo (ideálně box, možná ho zatemnit například dekami přes mříže),

– zabránit koni, aby si oko dřel a otíral, například tím, že se uváže.

Je pak dobré držet koně v klidu a šeru další asi dva dny; během nich by se oko mělo výrazně zlepšit. Pokud se zlepšuje, je dobré oko ještě dalších 3–5 dní chránit před světlem a hmyzem (třásně, maska, pouštění koně ven přes noc …) a postupně ho vrátit do normálního života. Pokud se za tu dobu nezlepší nebo se jeho stav začne zhoršovat, ihned zavolejte veterináře.

Pokud však zjistíte tyto příznaky, neváhejte volat veterináře hned:

– zranění oka nebo jeho okolí,

– viditelné cizí těleso v oku,

– hnisavý, krvavý či jinak zbarvený výtok z oka,

– jakékoli zákaly v oku,

– krupičkovitý povrch spojivky a/nebo třetího víčka,

– stažená zornice neschopná se rozšířit,

– krevní cévy viditelné na bělimě,

– zvětšení nebo zmenšení oka,

– silná bolestivost, spojená například s příznaky koliky, hektickým dřením oka, horečkou či jinými změnami na těle a v chování koně.

Má-li kůň nemocné oko, většinou si na něj nechce nechat sáhnout a je problém mu ho jakkoli vyšetřit či ošetřit. Určitě na to myslete, s koněm se neperte a především nemiřte proti jeho oku žádným předmětem (stříkačka, pinzeta …), pokud nespolupracuje – mohli byste mu oko ještě více poranit.

Co lze dělat, pokud kůň spolupracuje:

• Vypláchnout oko přípravkem určeným k těmto účelům (doporučuji buď Ophtal, nebo kapky Ophthalmo–Septonex, které jsou volně dostupné v lékárnách), a to ideálně proudem například ze stříkačky.

• Prohlédnout oko, v jakém je stavu a zda v něm nejsou cizí tělesa – pokud ano, v případě klidného chování koně těleso (většinou je to kousek kůry, osina, pilina …) opatrně vytáhnout například pomocí kapesníku.

• Zakrýt koni oko, ať už speciální kapucí (například dostihovou), nebo třeba maskou s našitým kusem látky, popřípadě obvazem – to zabrání dalšímu zraňování, udrží oko čisté, chrání před slunečním světlem.

Důležité je zapamatovat si několik dalších zásad, abyste ve snaze koni pomoct nenadělali více škody než užitku:

• Nikdy se s koněm neperte a nesnažte se mu oko ošetřit či vyšetřit proti jeho „vůli“. Pokud kůň nechce spolupracovat, zavolejte veterináře, který ho seduje, oko mu znecitliví a v klidu vše prohlédne a ošetří.

• Používejte vždy jen přípravky určené do oka, a to vždy z nově otevřené lahvičky. Přípravky, které jsou otevřené už déle (většinou více než 4 týdny), mohou být kontaminované, a tedy škodlivé. Znamená to, že pro výplach oka není dobré použít ani obyčejnou pitnou vodu!

• Léky do oka skladujte vždy podle pokynů na příbalovém letáku.

• Používejte pouze přípravky volně prodejné, popřípadě se poraďte se svým veterinářem; použití léků obsahujících antibiotika či kortikoidy může mít vážné následky.

• Pokud ke koni voláte veterináře, nedávejte do oka masti, ale vždy jen roztoky.

• Na oko sahejte vždy s čistýma rukama!

Pokud si s čímkoli nevíte rady, zanechte pokusů (a omylů) a rovnou volejte veterináře. Má mnohem lepší možnosti uklidnění koně i zjištění příčiny problému; může oko prohlédnout speciálním přístrojem (oftalmoskop), nakapáním speciální tekutiny zjistit drobná poranění rohovky, může udělat stěry či odebrat vzorky dalších tkání k laboratornímu vyšetření.

Koňský domácí lékař 18: Spálení od sluníčka

Že se mohou od sluníčka spálit lidé, to ví každý. A známo je i to, že čím je člověk bledší, čím méně má kožního pigmentu, tím se spálí snáze a více. Že by se ale spálila i zvířata? Třeba koně? Mohou. Není to tak časté jako u lidí, ale bohužel to může být jedna ze známek některých vážnějších zdravotních problémů.

Sluneční záření totiž není jen světlo všech barev, ale i teplo a navíc něco, co my lidé vlastně nijak nevnímáme, ale co přesto poškozuje buňky a tkáně živých organismů: UV neboli ultrafialové záření. Podle vlnové délky se UV záření rozděluje na tři typy, UVA, UVB a UVC, přičemž poslední dva jsou pro živé organismy zvláště nebezpečné, až zhoubné, protože rozkládají bílkoviny i genetický materiál. Například rakovinotvorné UVC, které na rozdíl od „povrchního“ UVB prochází tkáněmi až do hloubky, se dokonce používá i jako dezinfekční prostředek.

Na poškození UV zářením jsou nejnáchylnější buňky a tkáně nacházející se na povrchu těla – tedy povrchové cévy, kůže či spojivka a rohovka oka. Významnou ochranu představuje kožní pigment melanin, který je schopen UV záření pohlcovat. Tam, kde je ho málo nebo zcela chybí, je kůže zvláště náchylná na poškození sluncem, „spálení“. U zvířat má ještě význam další ochranná vrstva – srst. Tak jako se sluníčkem nespálí oblečený člověk, nespálí se ani chlupáč.

Koně a UV záření

Koně jsou celkově vůči působení slunečního svitu, tedy i UV záření, poměrně odolní. Jejich kůže bývá silně pigmentovaná a na místech vystavených slunci dobře osrstěná. Mohou tak pobývat na slunci hodiny a dny a nic se nestane. Přesto se u některých jedinců objevují slabá místa. Jedná se o nepigmentované části těla, které v létě často mívají jen slabou ochrannou vrstvu srsti, pokud vůbec nějakou:

– růžové nosy, okolí očí či celkově bílé odznaky na hlavách,

– bílé odznaky na končetinách,

– méně často i bílé fleky kdekoli po těle.

Růžová a neosrstěná kůže pysků a okolo očí je náchylná na působení UV záření.

Ani tak ale nebývá se spáleninami problém – aspoň tedy v našich zeměpisných šířkách. Pokud se k tomu nepřidá další faktor! Tím je takzvaná fotodynamická látka. Je to chemikálie, která se do těla koně dostala zvenčí nebo se vytvořila uvnitř a krví se přenesla až do vrstev kůže, kde reaguje s propuštěným UV zářením za vzniku škodlivých látek ničících buňky – způsobujících záněty zvané neodborně spáleniny. O jaké látky se vlastně jedná?

• V první řadě to jsou speciální chemikálie obsažené v různých rostlinách, například třezalka tečkovaná (hypericin), pohanka setá (fagopyrin), rdesno peprník, ale i vojtěška či jeteloviny, v léčivech (sulfonamidy, tetracyklin, fenotiazin, thiazidy, akriflaviny, dehet), ale může se jednat i o některé mykotoxiny a mnohé další. Kůň tyto látky pozře nebo se mu dostanou na kůži a společně se slunečním zářením vyvolají kožní poškození.

Třezalka tečkovaná, častá příčina fotodermatitid koní. Na pastvině by být neměla.

Jetel luční sice není nijak nebezpečná rostlina, u některých koní však může - podobně jako jiné jeteloviny - přispět ke spálení od slunce.

• Další příčinou spálení od sluníčka (fotodermatitidy) je poškození jater, která tak nemohou dobře zpracovat zelené rostlinné barvivo chlorofyl, v těle se hromadí jeho rozkladná látka phylloerythrin a ten spolu s UV zářením způsobuje záněty cév a kůže. Poškození jater bývá u koní především následek pozření některých nebezpečných sloučenin: z rostlinných látek například pyrrolizidinových alkaloidů, které se nacházejí ve hvězdnicovitých (starček), v brutnákovitých (např. otočník, užanka, kostival, podběl) či motýlokvětých rostlinách, v jetelovinách apod. Dále zde hrají velkou roli plísňové toxiny, tzv. mykotoxiny, ale i různé chemické nátěry, či dokonce toxiny vzniklé v těle při větších zánětech a infekcích nebo nedostatečná výživa.

Jak vypadá kůň spálený od sluníčka?

Výsledkem reakce fotodynamické látky v kůži s UV zářením je zánět cév (vaskulitida) a kůže (dermatitida), omezené prokrvení způsobující až odumření (nekrózu) kůže.

Navenek se to projevuje těmito kožními příznaky:

– Nejdříve zarudne nepigmentovaná kůže.

– Vysušené vrstvičky se začnou slupovat jako spálenina nebo

– spálené místo oteče.

– Pokud je kůň i nadále vystaven slunečnímu záření, kůží prosakuje serózní tekutina, tvořící strupy.

– Horní vrstvy se začínají odlupovat a odhalují se „živé“, hlubší vrstvy.

– Vypadává srst.

Fotodermatitida začíná zčervenáním nepigmentované kůže.

– Rány mohou být velmi hluboké a hrozí nebezpečí sekundární bakteriální infekce; v takovém případě postižené místo zhnisá.

Letní podlomy na nepigmentovaných končetinách mohou mít také jako prvotní příčinu spálení od sluníčka.

– Koně mají snahu se slunci vyhýbat, postižená místa si škrábou.

– Pokud byla poškozena i kůže korunky, bude z ní odrůstat méně kvalitní rohovina.

Tyto kožní změny pozorujeme většinou v létě a u koní žijících nebo pobývajících na pastvinách, protože jsou více vystaveni slunečnímu záření. Naopak se nemusí objevit u koní žijících i přes den ve stáji nebo stínu či chráněných dekou.

„Spálená“ však může být i rohovka:

– vypadá jako poraněná,

– oko slzí.

Pokud došlo i k postižení jater, kůň může mít ještě před výskytem kožních lézí:

– průjem nebo koliku,

– může hubnout,

– v těžkých případech má celkové příznaky (únava, slabost) a

– v případě jaterního selhání může i uhynout.

Je vidět, že ono spálení od sluníčka nebývá jen kožní problém a může poukazovat na velmi závažné zdravotní poškození „uvnitř těla“! Toho by si měl být vědom každý majitel takto postiženého koně.

Co dělat v případě spálení od sluníčka?

Pokud si u koně všimnete zarudnutí nepigmentované kůže či jiných příznaků spálení, je nutné:

• Hned ho odvést ze slunce.

• Postiženou kůži omýt či ostříkat chladnou vodou, která pomůže redukovat otok a zánět a zmírní i bolest.

• Ošetřit popáleninu, a to mírným dezinfekčním roztokem (hodně naředěná betadyna) a chladivým bylinným odvarem (heřmánek, měsíček, řapík apod.).

• V případě silnějšího popálení se už aplikují lokální přípravky, které zmírní bolest a zánět, a ty by měl určit veterinář, protože budou obsahovat jistě i kortikoidy a možná i antibiotika.

• Pokud má kůň horečku a je celkově „smutný“ či malátný, je třeba zajistit mu klid, hodně pití a co nejrychleji i veterinární prohlídku.

• Ránu je třeba chránit před mouchami, podle situace potřením okolní kůže repelentem, přestříkáním rány některým z uznaných sprejů (Aluminium sprej například) či obvazem.

• Než se rány zacelí (což může někdy trvat i několik měsíců!), měl by být kůň chráněn před sluncem. Pást se může v noci, během dne nemusí nutně stát zavřený ve stáji, ale musí být striktně chráněn před přímým slunečním zářením. Pokud došlo k poškození jater, smí jít na slunce, až se jejich funkce obnoví.

• Pokud je poškozeno oko, je dobré ho vypláchnout očním přípravkem (Ophtal či Ophtalmo–Septonex v kapkách) a opět zavolat veterináře k další léčbě.

Když kůň dostal řádnou první pomoc, tedy když jste ošetřili poranění kůže či oka, je třeba se pídit po tom, proč se kůň od sluníčka spálil. Vzhledem k tomu, že nejčastěji je to následek pozření fotodynamických látek z rostlin či onemocnění jater, majitel má zajistit pátrání dvěma směry:

• Nechat koni vyšetřit krev na jaterní ukazatele a preventivně mu až do vyvrácení podezření podávat pouze dietu chudou na bílkoviny a tuky a bohatou na lehce stravitelné a kvalitní uhlohydráty (seno, řepné řízky, mrkev …). I preventivně lze podávat jaterní bylinné směsi, především ostropestřec.

• Projít důkladně pastvinu, vyhledat možné toxické rostliny a odstranit je (třezalku, jetel zvrhlý, starček aj.), popřípadě zjistit, co jiného mohlo potenciálně vyvolat takový zánět kůže. Může se totiž jednat i o různé kontaktní dermatitidy, proto je dobré přestat používat dosavadní chemikálie (repelenty, šampony, prací a kosmetické prostředky apod.) a sledovat, zda se situace nezlepšila.

• V neposlední řadě je dobré si uvědomit, zda nebyl kůň nějak léčen, protože kožní změny mohou souviset i s různými medikamenty, změnami krmné dávky, preventivními úkony (podávání séra) či proběhlými nemocemi.

Koně, kteří v minulosti tyto problémy měli, mají výrazné bílé odznaky či jsou celkově málo pigmentovaní, je dobré preventivně chránit opalovacími krémy, speciálními letními dekami, kamašemi a/nebo maskami. Naštěstí v dnešní době už je velký výběr z mnoha produktů v různých cenových relacích. Lépe je mít koně zabaleného od hlavy po patu než ho nechat celé dny stát ve stáji.

Koňský domácí lékař 19: Suchá, popraskaná a lámavá kopyta

Lámavá a popraskaná kopyta bývají letním strašákem nejednoho majitele koně. Proč vlastně vysychají, proč se lámou?

Přestože kopytní rohovina není ve skutečnosti živá tkáň (buňky, které ji tvořily, jsou už dávno odumřelé), je stále velmi dynamická a přizpůsobivá, okolní prostředí i působící síly mají vliv na její vlastnosti, tvar, soudržnost. Zdravá rohovina kopytní stěny je silná, pevná a přitom do jisté míry pružná, aby odolala silám působícím z boku (nárazy) i zespodu (zatížení při došlápnutí). Přesto existuje několik faktorů, které tyto vlastnosti oslabí a způsobí její lámavost a náchylnost k praskání. Jsou to především:

1. Propustné kopyto. Pružnost a poddajnost rohoviny záleží na tom, jaký má v sobě obsah vody. Čím je vlhčí, tím je měkčí, ale na druhé straně pružnější. Tlaku se sice poddá, ale po jeho uvolnění se vrátí k původnímu stavu. Pokud je však rohovina suchá, je sice mnohem tvrdší, takže jen tak nějaká síla s ní nehne, pokud je však ona síla příliš velká, snadno ji nevratně poškodí. Suchá, tvrdá rohovina se už není schopná tak dobře vrátit k původnímu stavu, snadno praskne, zlomí se.

Koňské kopyto je proti vysychání dobře chráněno: vnější plocha kopytní stěny je pokrytá jakýmsi lesklým „filmem“, který je pro vodu nepropustný. Skrze kopytní stěnu tedy kopyto ani nezvlhne, ani se nevysuší. Problém však může způsobit spodní strana, tedy nosný okraj kopytní stěny a pak chodidlo a střel. Rohovina je totiž složená z velkého množství dutých rourek, dá se přirovnat ke složitému tělesu kostelních varhan. Rourky jsou navzájem „svařené“ mezirourkovou rohovinou, a protože jsou duté, zdola – čili od země – jsou schopné do sebe nasát vodu nebo ji naopak do suchého prostředí vypustit. Ale i zde jsou proti vysychání kopyta chráněna: pokud kůň dostatečně chodí po pevném povrchu, tlak konce rourek „zanýtuje“ a voda se z nich jen tak ven nedostane.

Kdy se tedy kopyto stává pro vodu „propustným“? Pokud je čerstvě trimováno, tedy pokud je jeho chodidlo upraveno nožem, nosný okraj rašplí; otevřou se rourky a snadno může dojít k vysychání. Nebo pokud se kůň pohybuje v abrazivním prostředí, například na drsném písku, který rohovinu neustále obrušuje jako smirkový papír. Pokud na chodidlo a nosný okraj nepůsobí na suchém povrchu dostatečná síla, aby je „zanýtovala“, například proto, že je kopyto podkované a chodidlo má výrazněji nad zemí. Příkladem je stání koně v boxu nastlaném suchými pilinami/hoblinami. Pokud se rohovina „otevře“ dalšími otvory, například podkováky či prasklinami. Nebo třeba pokud se na kopyto dostanou různé chemické látky zvyšující jeho propustnost. K nim patří modrá skalice, formaldehyd, alkoholové přípravky apod.

Toto kopyto je přerostlé, jeho stěna se prolamuje ven ("sukně"), což způsobuje praskání od nosného okraje. Tuto situaci nezachrání ani podkova se dvěma čapkami.

2. Vysušující prostředí. Oslabená a „otevřená“ rohovina vysychá v prostředí, které do sebe výrazněji natahuje vodu. Jedná se například o vysušený písek, hlínu, ale i o normální piliny či hobliny v boxu. Proto koně, kteří stojí na takové podestýlce, mívají sklony k přesušeným kopytům.

Problém ale může být i častější změna mezi suchým a mokrým prostředím. Opakované namáčení kopyt, aby následně byla opět v suchu, totiž vede nejen ke změnám obsahu vody v rohovině, ale i ke změnám vlastností rohoviny. Vlhká rohovina se roztáhne, nabobtná, a když se rychle vysuší, ztrácí na objemu a pružnosti. Po několikerém prostřídání těchto prostředí nevydrží a praská, jednotlivé její vrstvy se trhají a tím vytvoří bránu pro další únik vlhkosti. Namáčet kopyta na krátkou dobu (například na 10–20 minut denně) v období sucha nejenže nemá smysl, ale může to na kopyta působit škodlivě.

3. Oslabená kopytní stěna. Samozřejmě se může jednat o oslabení například nevhodným trimem (příliš mnoho rohoviny se sebralo), zde mám ale na mysli tvar kopyt, který oslabuje odolnost kopytní stěny. Jde o kopyta ostroúhlá, jejichž kopytní stěna celkově nebo v některých částech svírá se zemí příliš ostrý úhel. Pokud máte varhany šikmo a bude po nich skákat těžší osoba, mnohem snáze se stane, že jednotlivé píšťaly od sebe oddělí, tedy zlomí jejich sváry. Podobné je to s rourkami kopytní stěny. Pokud jdou k zemi téměř kolmo, jsou velmi pevné, ale pokud jsou příliš šikmo, každým krokem se jejich spoje namáhají a za určitých podmínek (sucho …) mohou snáze prasknout. K vylomení pak už není daleko.

Kopytní stěna je oslabená i v místech, kde se mění její úhel, například kde se začíná prohýbat (sukně) nebo kde výrazněji pracují patky (jsou širší) a špice zůstává tuhá. Tam působí na mezirourkovou rohovinu velká tažná síla, jako by se v těchto místech nacházely dveřní panty. Rohovina zde je namáhána a za nepříznivých podmínek může prasknout. Oslabení pak samozřejmě představují podkováky a díry po nich, takže není vzácné, že stěna se v některých případech vylamuje právě v těchto místech. Někdy mohou praskliny vznikat po poškození kopytní škáry, z níž už nedokáže růst plnohodnotná rohovina. Je to například následek hlubšího poranění korunky, kopytních abscesů, schvácení apod.

Toto kopyta je velmi přerostlé, což je vidět nejen na stěně (dělá "sukni"), ale i na korunce, která se zvedá směrem nahoru do obloučku. V místě podkování působí tak velké páčivé síly, že se uvolněná rohovina vylomila.

4. Přerostlá nebo nepravidelná kopyta. Existuje mnoho koní, kteří žijí v suchém prostředí, a kopyta se jim nelámou. Například mustangové či australští brumbyové. Jak je to možné? Jejich kopyta chodí po tvrdém a výrazně se tím obrušují a zakulacují. Vše, co je „navíc“, se hned odstraní, a tak se není co olamovat či praskat. Pokud má ale kůň kopyta přerostlá, působí na některé části jejich kopytní stěny příliš velké bodové síly, které začnou hýbat rourkami od sebe. Totéž platí u kopyt nepravidelných, která nedokážou působící síly při pohybu rozložit rovnoměrně. Praskliny jsou proto často důležitým znakem nedostatečné nebo nesprávné podkovářské (kopytářské) péče a mnohdy i toho, že kopyto má stále příliš nebo nepravidelně dlouhou stěnu.

Toto kopyto není přesušení ani křehké, ale je nevyvážené. Má od přirody ostřejší úhel kopytní stěny a vzadu za prasklinou je vidět, že je stěna ještě šikmější, protože je příliš dlouhá. Právě v místě, kde se mění sklon stěny, vzniká prasklina.

Myslím, že není nutné se rozepisovat, jak se poznají přesušená, křehká kopyta. Praskliny a místa lomu jsou většinou dobře vidět. Rohovina stěny je často tenká a má tendenci se drolit, především u nosného okraje a okolo podkováků či děr po nich. Praskliny mohou být jemné jako vlásek, obvykle začínají dole a postupně se táhnou nahoru, až časem dojdou ke korunce. Mohou se pak prohloubit, zvýraznit, zasahovat do hlubších vrstev kopytní stěny.

Kůň většinou není schopen naboso pohodlně chodit po tvrdším povrchu (někdy ani po měkkém), našlapuje opatrně nebo kulhá. Hlubší praskliny mohou být bolestivé na tlak, například diagnostickými kopytními kleštěmi. Po přibití podkovy se koni často uleví, problém ale nastává ten, že podkovy rády upadávají a za chvíli je není kam přibít. Pokud se pak podkova dává na přerostlé kopyto, případná prasklina se bude postupně zhoršovat; rozhodně není pravda, že ji podkova „stabilizuje“! Při pohledu na kopyto zdola je často vidět suchá, popraskaná rohovina chodidla a tenký střel s užšími patkami. Bílá čára bývá široká, vydrolená nebo s namačkanou špínou.

U tohoto kopyta je vidět rozdrolení stěny okolo podkováků, ale i výrazné praskliny. I ono je příliš dlouhé.

Co dělat s přesušenými, křehkými kopyty?

Neexistuje jediný návod a bohužel neexistuje ani jednoduchá cesta. Rohovina, která už narostla, se jen těžko spraví – musí odrůst. Aby ale narostla rohovina kvalitní, musí mít kopyto patřičné podněty z prostředí i zevnitř. Vyjmenuji proto důležité zásady léčby a péče o kopyta s tím, že cílem bude obnovit pevnost rohoviny – nikoli „nějak to udělat“, aby se mohlo jezdit i na koni s takovými kopyty!

1. V první řadě je třeba zkrátit kopytní stěnu, která je pravděpodobně přerostlá, popřípadě upravit nepravidelnosti. Protože tento zásah vyžaduje opravdu zkušeného a znalého podkováře („kopytáře“), možná bude třeba pár dní na něho počkat. Proto do té doby

2. je dobré na koni nejezdit a spíš mu zajistit poklidné trávení dní ve výběhu. Poklidné proto, aby si náhodou neutrhl podkovy, pokud je má, pokud je bosý, běhání a skákání nebude jeho kopytům dělat dobře. Povrch, na němž se bude zatím pohybovat, by měl být rovný, měkčí a pružnější, například tráva, ale i měkká hlína či písek, kdo má možnost, tak i různé gumové či plastové rohože. Ideální však je takový povrch, který se do kopyta „natlačí“ – na něm se nebude dále páčit a lámat již narušená stěna. To může ale udělat i majitel sám: natlačí do chodidla mokrý jíl. Díky pohodlnému povrchu budou také koně popocházet, a ne stát, což je pro zdravý růst rohoviny důležité.

3. Pokud je kůň bosý nebo mu právě upadla podkova, je dobré všechny ostré okraje, vypáčenou či polámanou rohovinu zarašplovat, aby se dál netrhala.

4. Praskliny, nejsou-li příliš hluboké a nezasahují-li až ke korunce, se může majitel pokusit odrašplovat nebo jim udělat takzvaný T-zářez. Zmírní se tím síly působící na konec praskliny a zpomalí nebo zastaví to další praskání. Nejedná se však o definitivní řešení – tím je zkrácení stěny a nastolení rovnováhy kopyta.

5. Rozhodně nemá žádný smysl kopyta něčím mazat a ani namáčet – především pokud zbytek dne koně tráví v suchém prostředí. Obojí může naopak ještě zhoršit stav rohoviny.

6. Po zkrácení a úpravě kopyta je nutné se s podkovářem domluvit, kdy a jak lze s koněm začít pracovat. Často je lepší nechat koně bosého, protože úpravy kopyt mohou být prováděny častěji a kopyto tak bude udržováno ve vyváženém stavu. Kůň ale asi bude velmi citlivý, takže nebude možné na něm jezdit nebo od něj vůbec něco chtít. Tento „pracovní klid“ je však dobré vydržet (počítejte s týdny až měsíci!), pokud se chcete skutečně zbavit problému s nekvalitní rohovinou.

7. Dnes existují různé kopytní tmely, kterými se může nahradit vylomená rohovina či vyplnit chodidlo, aby koně netlačilo. Lze použít i nazouvací boty pro lepší pohodlí koně, v nejzazším případě se kůň okove, pokud je stěna dostatečně stabilní. Předpokladem je ale velmi dobře zkrácené a upravené kopyto pod podkovou. Zmíněná ochrana kopyt zlepšuje pohodlí koně a podporuje jeho pohyblivost – to, že kůň bude stále popocházet, zlepšuje prokrvení kopyta a tím i růst nové rohoviny.

8. Dobrá rohovina se z něčeho musí vybudovat. Proto je třeba koni zajistit kvalitní výživu: dostatek bílkovin a aminokyselin pro tvorbu tkáně, minerální doplňky (zinek, měď, síru …) pro tvorbu keratinu a samozřejmě kvalitní vlákninu pro zdravou střevní mikroflóru, která vyrábí potřebné vitaminy. Lze podávat i speciální kopytní doplňky, z nichž nejznámější je biotin, MSM (zdroj síry), nenasycené mastné kyseliny apod. Počítejte s tím, že kvalitní výživa a doplňky se na kvalitě kopytní rohoviny ukážou až za pár týdnů, či spíše měsíců.

Promyšlenou úpravou kopyt, kontrolovaným nenáročným pohybem po měkčím povrchu (postupně je možné koně nechávat na povrchu tvrdším, jako je třeba vrstva kačírku, beton apod.) a dobrou výživou dosáhnete zlepšení kopyt koně, ale musíte si na to, bohužel, počkat. Počítejte s půl rokem, pravděpodobně i s delší dobou, než nová rohovina doroste do takové délky, aby mohla být kopytům dobrou oporou. Na druhou stranu toto čekání má smysl, protože můžete kopyta koně skutečně zachránit, aby pak mnoho dalších sezon pilně pracoval. Samozřejmě za předpokladu, že kopyta opět nezanedbáte!

Koňský domácí lékař 20: Bouličky po těle

Na hladkém, rovném těle koně se objevila malá boulička. Možná ne jedna, ale hned několik. Normální to rozhodně není, ale otázkou zůstává, zda se jedná o něco vážného a jak se k takovému nálezu postavit: neřešit, řešit, jak?

Bouličky, možná lépe řečeno uzlíky nebo odborně noduly, se jako hrbolky, většinou tvrdé, vyskytují u koní na různých místech a z různého důvodu. Jedná se především o zmnožení pevné tkáně v kůži, podobně ale může vypadat boulička, která je prosáknutá nebo naplněná tekutinou. Původ těchto změn je skutečně různorodý, zkusme si proto vyjmenovat aspoň ty nejčastější příčiny, s nimiž se u koní můžeme setkat. Protože po pravdě – zjistit, co to má ten kůň na sobě za bouli či uzel, je i pro veterináře někdy doslova detektivní práce.

Bouličky mohou být nezánětlivého i zánětlivého původu, infekční (virové, bakteriální, plísňové i parazitární) či traumatické (po úrazu, zranění).

1. Neinfekční uzlíky bývají nejčastěji imunitního původu, takzvané eozinofilní granulomy. Jedná se o zmnožení pevné tkáně v kůži, takže výsledkem je tvrdý, ale většinou nebolestivý uzlík – tělo přitom bojuje s něčím cizorodým, co se dostalo do kůže. Tyto změny u koní nacházíme nejčastěji na krku nebo na hřbetě (většinou pod sedlem) a jsou následkem štípnutí hmyzu, zakousnutí klíštěte, ale třeba i zapíchnutí nějaké drobné osiny či jiné nečistoty. Tyto uzly často přetrvávají hodně dlouhou dobu.

2. Hmyz nebo zapíchnuté drobné cizí tělísko umí vyvolat i jinou kožní změnu, která na první pohled vypadá podobně jako granulom, ale ve skutečnosti je to tekutina v kůži: folikulitida, zánět chlupového váčku. Většinou vznikají drobným poraněním kůže (dírka po hmyzím kousnutí, vzpříčeném chlupu nebo píchnutí nečistoty), do kterého se dostanou bakterie běžně se nacházející na povrchu těla (většinou stafylokoky). Ty pak uvnitř uzlíku vyvolají zánět a mohou tvořit hnis. Tyto uzly většinou bývají bolestivé na tlak.

3. Nelze zapomenout ani na běžnou reakci na bodnutí hmyzem, například komárem, ovádem, muchničkou apod. Vzniklá boulička většinou svědí, a pokud si ji kůň neporaní škrábáním, často brzy mizí.

Pupenec po štípnutí ovádem. Je nepravidelného tvaru, plochý a měkký. Může svědit.

4. Dalšími častými bouličkami jsou equinní sarkoidy, což jsou kožní nádory virového původu. Předpokládá se, že jimi onemocní kůň, který má oslabenou imunitu nebo u něho došlo – byť k miniaturnímu – zranění kůže. Protože se jedná o kravský virus, nedochází k přenosu z koně na koně. Sarkoidy jsou tvrdé uzly různého tvaru, od květákovitých přes drobné uzlíky až po plochá místa s vypadanou srstí, a nacházejí se obvykle na krku, hlavě, mezi předními končetinami, ale i jinde po těle. Kůň si může sarkoid někdy zranit, takže krvácí a může se infikovat až hnisat.

Sarkoid. Je nepravidelného tvaru, na pohmat trochu tvrdší než kůže, neosrstěný, pokrytý zhrublou, jakoby šupinatou kůží, nebolestivý.

5. U koní se poměrně často setkáváme ještě s jedním typem kožních nádorů, a to s melanomy. Zajímavé je, že postihují hlavně bělouše. Tyto kožní nádory se vyskytují na místech, kam se slunce příliš nedostane (na rozdíl od lidských melanomů), tedy pod ocasem, v mezinoží, na spodní straně břicha. Časem se mohou melanomy šířit po těle a zasahovat i do vnitřních orgánů, ať už v oblasti konečníku, břicha, nebo i žuchvy. Melanomy jsou tvrdé, různě velké kulaté a nebolestivé uzly, které si může kůň někdy poranit; pak se infikují, zanítí a vytéká z nich černá tekutina.

Melanom. Je tvrdý, černý, nebolestivý, pokukd je větší, neroste na jeho povrchu srst.

6. U mladých koní, většinou ve věku okolo jednoho roku, se můžeme setkat s bradavicemi, správně papilomy. Jsou virového původu a jedná se o drobné neosrstěné uzlíky většinou na pyscích a víčkách koně. Nejsou bolestivé, ale kůň si je může poranit a pak krvácejí a mohu se zanítit.

7. V některých oblastech se můžeme setkat s bouličkami, které poukazují na přítomnost larviček srnčího střečka zavrtaných do kůže koně. Tyto uzly se nacházejí většinou na hřbetě a na jejich vrcholku bývá stroupek, který, když se odloupne, ukáže tzv. dýchací otvor larvičky. Tyto uzlíky mohou být bolestivé na tlak.

8. Některé bouličky jsou opouzdřená vpíchnutá cizí tělíska, nebo dokonce abscesy – dutinky vyplněné hnisem. Mohou vzniknout například tak, že se kůň škrábe o dřevěnou ohradu a zarazí si do kůže třísku. V některých případech se zvětšují a mohou i prasknout, někdy však zůstávají stejné velmi dlouhou dobu.

Bulka na spodní straně hrdla je tvrá, dobře pohyblivá, nebolestivá. Pravděpodobně se jedná o zapouzdřené cizí tělísko.

9. Méně časté jsou problémy s různými plísňovými, mykoplazmatovými a parazitárními uzly v kůži nebo podkoží. Koně mohou onemocnět i jinými kožními nádory, než jsme tu zmiňovali, například skvamózním karcinomem, který se nachází většinou v místech, kde kůže přechází ve sliznice (víčka, nozdry, předkožka …), a je zhoubný.

Bouličky tedy mohou být na koni z mnoha důvodů. Jak ale zjistit, proč právě ta jedna konkrétní vznikla? Někdy je tato informace důležitá k tomu, abychom koně mohli vyléčit, nebo aspoň předejít nějaké komplikaci. Bohužel ne vždy je diagnostika snadná a přes všechny technické vymoženosti dnešní doby spočívá ve starém dobrém zkušeném pohledu a pohmatu. Nakonec, může to zjistit i majitel koně a popřípadě sdělit veterináři přes telefon. Proto zjišťujte:

– jak je boule velká a zda jich není více,

– kde se přesně nachází,

– jestli je pokrytá srstí, nebo ne,

– jak vypadá její tvar, jak moc vystupuje nad povrch kůže,

– jak vypadá kůže na jejím povrchu,

– zda krvácí nebo z ní něco vytéká, je pokrytá strupem, zaschlou krví či hnisem,

– zda má kůň tendenci si ji lízat či kousat nebo škrábat,

– zda je na pohmat tvrdá, stejná jako kůže, nebo měkčí, popřípadě zda je naplněná tekutinou,

– jestli hřeje, je chladná, nebo stejně teplá jako okolní kůže,

– zda je bolestivá na pohmat či tlak, nebo ne,

– jestli je volně pohyblivá, nebo srostlá s kůží, či dokonce přirostlá k hlubším tkáním,

– jestli z ní lze snadno stáhnout chlupy nebo odstranit šupinky/stroupek,

– jak dlouho ji kůň má a zda se během času zvětšila/zmenšila, nebo ne,

– zda je celkové chování koně normální, nebo se nějak změnilo (horečka, skleslost, nezájem o krmení nebo naopak rozrušenost apod.).

Přizvaný veterinář, pokud nepozná příčinu bouličky podle těchto indicií, může provést některé další vyšetření. Může odebrat kousek tkáně (biopsie) na histologické vyšetření, kdy se podle přítomných buněk a díky speciálnímu barvení například pozná, zda to je nádor, granulom, zánět aj. Může také celou oblast prohlédnout ultrazvukem, aby například zjistil, zda je uvnitř uzlu tekutina, nebo pevná tkáň, jak hluboko zasahuje a zda nesouvisí s některou z hlubších tkání. Pokud je na uzlu změněná kůže – šupinatá, odřená, zarudlá nebo bledá, stroupek či padající srst, může udělat seškrab a nechat ho vyšetřit na případné patogeny (plísně, bakterie, někteří kožní parazité) i různé imunitní ukazatele.

První pomoc

Jaké jsou ale možnosti vaší první pomoci v případě, že objevíte na koni bulku/bulky?

• Zabránit dráždění tohoto místa, tedy sundat sedlo či jiné části výstroje, zabránit pocení nebo pot z koně umýt čistou vodou, chránit ho před hmyzem apod.

• Pokud se jedná o měkkou vyvýšeninu, pokud koně svědí, hřeje, popřípadě je to čerstvá záležitost (včera nebyla, dnes je …), může pomoct chlazení (klidně i kouskem ledu), potření například trochou octa naředěného vodou či tea tree olejem nebo přiložení kolečka cibule; je možné, že se jedná o akutní zánět, například otlak, kousnutí nebo i štípnutí hmyzem.

• Pokud na bulce vidíte stroupek, opatrně ho sundejte (kdyžtak rozmočte vodou) a dezinfikujte roztokem povidon jodidu.

• Je-li nad bulkou kůže zraněná, krvavá, červená apod., můžete celé místo umýt čistou vodou a zdezinfikovat. Pokud je kůže změněná (šupinky), ale nezraněná, není dezinfekce nutná – pokud byste ji provedli, nebude už veterinář moct s jistotou vyšetřit například seškrab na plísně nebo identifikovat původce infekce.

• Pokud je bulek více a pokud se nacházejí na místě, kde by mohlo dojít ke zranění či kde překážejí (okolo očí, pod sedlem, podbřišníkem …), pokud je kůň celkově „jiný“, bulka krvácí, hnisá, bolí, nebo se dokonce zvětšuje, je dobré domluvit se s veterinářem na návštěvě, aby problém diagnostikoval a zahájil léčbu.

Jakou jinou léčbu očekávat?

Nebo jinak – na co se případně připravit?

• V případě, že se z místa bouličky začne šířit do okolí infekce, bude na zvážení celková antibiotická léčba.

• Pokud je boulička plísňového charakteru, bude vhodné léčit ji speciálními protiplísňovými přípravky.

• Bouličky způsobené larvami srnčích střečků bude třeba vyprázdnit – vytlačit nebo vysát larvičku, aniž by přitom došlo k jejímu rozmáčknutí (kůže koně by pak mohla reagovat zánětem). Určitě nelze tyto boule léčit podáním odčervovacího přípravku, protože larvičky uhynou a vyvolají bolestivý a špatně se hojící zánět!

• Papilomy, tedy bradavičky mladých koní, je dobré nechat „na pokoji“ – většinou za pár týdnů až měsíců vymizí samy, až si kůň vytvoří imunitu, a už se nikdy nevrátí. Pokud však některé z nich překážejí (například na víčkách dráždí při mrkání oko), lze je opatrně odstranit chirurgicky nebo speciálními prostředky na odstraňování bradavic (ale právě pozor na oko!).

• Tvrdé granulomy se řeší většinou pouze v případě, že jsou bolestivé, překážejí nebo hrozí jejich zranění či jiné komplikace. Lze je ošetřit kortikoidy, potíráním dráždivými látkami nebo chirurgicky odstranit.

• V případě, že se jedná o absces nebo zapouzdřené cizí tělísko, bude potřeba ho odborně otevřít, vyčistit (odstranit cizí tělísko), dezinfikovat a následně pravidelně vyplachovat antiseptickým přípravkem do té doby, než se uzavře „zevnitř“ a tím zcela zahojí.

• Mnohem horší situace zavládne, když se jedná o nádory, ať už sarkoidy, melanomy, nebo ty horší, zhoubné. U prvních dvou typů většinou platí, že pokud nepřekážejí, nechají se být, aby nedošlo k jejich šíření. Pokud však překážejí (místa pod výstrojí, okolí konečníku apod.) nebo dochází k jejich zraňování, přistoupí se k jejich odstranění. Je vždy na zvážení veterináře, zda bude v konkrétním případě lepší je chirurgicky vyříznout, podvázat, zamrazit, či potírat jednou ze speciálních mastí (především u sarkoidů). Především u melanomů, pokud se šíří po těle, se nabízí další možnosti léčby, jako podávání cimatidinu, aplikace cytostatik, homeopatie… Bohužel žádná metoda nezaručí stoprocentní úspěšnost.

Přestože není nutné panikařit z každé bouličky na těle koně, není dobré ji ani podcenit. Přinejmenším má majitel tento útvar sledovat, snažit se ho nepoškodit a přemýšlet, proč k němu asi došlo. Včasný zásah v některých případech zabrání vzniku vážných zdravotních komplikací koně.