18. Škola lehkosti Philippe Karla: Když mám koně plné ruce
Řekla bych, že metoda „legerete“ je právě velmi vhodná na koně, kteří si lehají do rukou, nebo na koně, o nichž se říká, že mají tupou hubu. Princip oživení huby zvedáním udidla do koutků totiž vyvolává působení, na které kůň rozhodně tupý není a znemožní mu do ruky si lehnout, navíc princip úpravy rovnováhy koně změnou pozice hlavy a krku ho přiměje lépe se sám nést. U koní, kteří si lehají do rukou, totiž lepší pobízení většinou vede ke zrychlení a tím i k většímu přenesení váhy na předek a tedy do otěží. Stejně jako neustálé prodlužování a nabízení otěží situaci neřeší a naopak prohlubuje problém.
Na kurzech Philippe Karla v Rakousku bylo hned několik koní,
kteří měli přesně tento problém. Je zajímavé, že se jednalo veskrze o
koně „sportovní teplokrevné“ s poměrně korektní moderní stavbou těla a
předtím ježděné drezurně nebo parkurově, a to na různých úrovních. Na
první pohled koně vypadali líbivě, ježděni ve standardním „rámci“, na
který je našinec zvyklý (čili se snahou nechávat koně se neustále
vytahovat a kulatit), pohybovali se však těžce a jezdci na nich doslova
dřeli. O radosti z ježdění či lehkosti „moderní“ drezury zde nemohlo být
ani trochu řeči. Velmi často byli tito koně neustále pobízení dopředu
(mimo jiné i se snahou, aby se dobrým pobízením „sami“ vepředu odlehčili
a odrazili od udidla…), takže velmi rychle otupěli na holeně a jejich
pohyb ztratit energii, šmrnc, reakce na pobídky nebyly okamžité, chyběla
impulsivnost a to, že by byli ježděni na myšlenku, skutečně nemohlo
napadnout ani poloinformovaného laika.
Klasickým příkladem může být Anke a její velký sportovní teplokrevník Faustino, o nichž jste už mohli číst v dřívějších dílech. Nebo Edith na půjčeném velkém ryzákovi či Daniela na úžasné tmavé klisně.
Parellistka Patricia na drezurním koni
Novou dvojicí na kurzech 2008 byla Patricia na pětiletém rezavém oldenburském valachovi. Tato paní, oficiální představitelka PNH, si chtěla tohoto koně koupit a v lednu si ho na zkoušku přivezla na kurz PK. V září už byl její. Kompaktní, chodivý, exteriérově standardní valach (nevýhodou byl trochu níž nasazený krk, ale nic hrozného) s krátkou drezurní minulostí - ta ho však docela spolehlivě hodila na předek, takže Patricia měla koně doslova plné ruce, především v klusu a cvalu, jak se „rozehřál“.
Na kurzech s ním proto pracovala podle následujících dvou principů:
1. Ve chvíli, kdy si kůň sám sníží hlavu a/nebo lehne do rukou, je třeba provést demi-arret (čili zvednout ruce a udidlo cukavě vytahovat do koutků, jakmile kůň zvedne hlavu a odlehčí kontakt, ihned ruce snížit a udržovat měkké spojení s hubou). S koněm je třeba celkově pracovat ve vyšší pozici, čili aby měl hlavu trochu výš a otevřený týl. Pouze tak může přesunout rovnováhu trochu dozadu, odlehčit předek a omezí to i jeho spěchání v klusu a cvalu.
2. S koněm pracovat hodně na přechodech, které ho udrží v rovnováze i pozornosti. Přechody je třeba dělat dle hesla „pozice předchází akci“, čili nejdříve uvolním hubu, v případě potřeby přizvednu koni hlavu, aby se vyvážil, a až pak dám signál k přechodu. Při přechodech se nebojím používat i couvání, které u těchto koní spravuje rovnováhu směrem na záď. Zároveň je třeba pracovat dle principu „ruka bez nohou, nohy bez ruky“, čili holeně jsou pouze jako pobídka vpřed, pro zpomalení slouží pouze ruce působící do koutků a měnící rovnováhu koně. Velmi rychle a výrazně to koni dodá impulsivnost a lehkost v přechodech, kůň bude reagovat pokamžitě na sebemenší pohyb těla.
Valach Patricii první hodinu poměrně hodně vozil. Přechody především dolů byly velmi táhlé, kůň reagoval špatně, měl dlouhou „brzdnou dráhu“. Proto dělali hodně přechodů, při nich striktně dodržovali „ruku bez nohou a nohy bez ruky“, koně ohýbali s otevřeným týlem a samozřejmě mezi cviky ho nechávali vytáhnout, ale jen omezeně, aby nepadl zase na předek. Jakékoli lehnutí či zatáhnutí do rukou Patricia korigovala demi-arrety. Především v klusu bylo nutné hlídat i pomalejší tempo, kůň zrychloval především ve chvíli, kdy se mu podařilo trochu se přes snahu jezdkyně vytáhnout. Patricia měla problémy především s „pevností“ rukou. Nechávala se koněm vytahovat, nevědomky narovnávala ruce v loktech a otevírala pěsti. Holt, od toho musí stát na zemi trenér, který ji na tento nedostatek bude neustále upozorňovat.
Druhou hodinu už bylo snazší koně dostat do lepší rovnováhy a dvojice se mohla soustředit na přesnější a impulsivnější přechody a na ohýbání. Valach byl totiž skoro neohebný, se zatnutým krkem.
Problémy s ohýbáním jsou
1. problémy zkrácených svalů
2. problémy s rovnováhou
Při přechodech kůň reagoval příliš hrrr. Při zastavení rychle zapíchnul nohy do země, při couvání příliš spěchal dozadu. Známka nerovnováhy. Patricia proto prováděla každý přechod pomalu, vždy si nejdříve pečlivě nachystala ("pozice předchází akci"), upravila rovnováhu, koně vždy nechala chvíli v klidu a pak pokračovala v práci.
Pak do práce vložili i stranové pohyby. Nejdříve rozhýbali záď na malém kroužku tím, že ji vytlačovali ven. Při práci na dvou stopách se projevila ztuhlost a neohebnost koně, na které bude potřeba pracovat.
Nejhorším chodem byl cval. Mladý kůň měl ještě sám se sebou problémy, které se ukázaly už při nacválání. „Vběhl“ do něho a pak měl tendenci příliš utíkat a lehat do rukou. Proto procvičovali správné přechody mezi klusem a cvalem, kdy musela Patricia striktně nejdříve upravit rovnováhu a pozici koně a až pak nacválat. Projet jen pár cvalových skoků a hned přejít do klusu a kroku. Potom nacválávali z kroku a do přechodů vkládali i couvání.
Lednový výsledek byl opravdu ohromující. Kůň po chvíli správné práce
získal na rovnováze, odlehčil předek, zprostornil kroky a jeho pohyb byl
celkově naprosto jiný, lehký, elegantní a pro jezdce méně namáhavý.
V podobném duchu se nesla práce i v září. Kůň se
výrazně zlepšil, přechody dělal pohotově a rozhodně už tolik nepadal na
předek. PK především upravoval detaily, jak u koně, tak u Patricie
(stále ty ruce utíkající dopředu). Trochu upravili tempo v klusu, ale
přitom mu dodali výrazu a impulsivnosti.
V září začali hodně pracovat na dvou stopách. Tento kůň s tendencí stále
padat na předek potřebuje ježdění s trochu vyšší pozicí hlavy a s
otevřeným týlem a neustálý živý kontakt mezi hubou a rukou. Samozřejmě
koni je třeba dovolit vytažení, ale to musí být kontrolované a z něho je
třeba koně postupně zase zkrátit, aby se naučil pracovat s krkem „jako
harmonika“.
Valach měl tendenci ve stranových pohybech zpomalovat, protože to mu
velela vyšší pozice krku. Bylo proto třeba ho upozorňovat dotyky
bičíkem, že tempo se má udržovat i v této rovnováze „na zádi“. Při
dovnitř pleci se projevily problémy s křivostí koně. Na levou ruku
utíkal do jízdárny, takže bylo třeba výrazně sednout na vnější sedací
kost, přiložit na krk levou otěž a otevřít pravou (čili obě ruce
doprava, sed doprava). Bylo pak logické, že v polovičních překrocích
měli problémy na pravou ruku.
Jezdecké problémy jsou jen dva:
1. komunikace
2. rovnováha