Nemoci koní: Střečci

Nepředpokládám, že by někdo ze čtenářů nevěděl vůbec nic o střečcích. Minimálně budou tušit, že se jedná o parazity, kteří napadají i koně. Jak to vlastně s tímto hmyzem skutečně je a co dělat, když koně napadne?

Střečci patří mezi specializovaný parazitický dvoukřídlý hmyz, jehož larvy parazitují v těle býložravých zvířat, kde vlastně v teple a bezpečí přečkávají zimu. Bývají specializovaní vždy na jednoho hostitele, v němž se mohou úspěšně vyvíjet. Dospělí jedinci, podobní chlupatým mouchám, jsou neškodní, mají zakrnělé ústní ústrojí a brzy hynou. Podle toho, kde v těle svých hostitelů larvy přežívají, se střečci rozdělují na

Předpokládá se, že v současné době není v České republice, na rozdíl od jiných evropských zemí, příliš hojný výskyt „koňských“ žaludečních střečků; zato poměrně běžný „srnčí“ podkožní střečci (Hypoderma diana) zaznamenávají v posledních letech početní nárůst a kromě srnčí zvěře lze jejich larvy stále častěji nalézt na domácích sudokopytnících i na koních. Příčinou většího výskytu střečka srnčího u koní v posledních letech je pravděpodobně velká početnost srnčí zvěře a její silné napadení tímto střečkem na našem území. Podílí se na tom i zvyšující se počet koní a v neposlední řadě i teplé jarní a letní počasí, které je příznivé pro líhnutí a množení střečků.

Není střeček jako střeček. Koně mohou napadnout dva „typy“ střečků – žaludeční, kteří jsou na koně specializovaní a tudíž v nich projdou celým vývojem, a někteří podkožní, kteří na koně specializovaní nejsou a vývoj larev v koňském těle je pro ně víceméně „smrtelný omyl“. Protože v našich krajích se momentálně setkáme spíš s podkožními střečky, podívejme se nejdříve na ně.

Podkožní střečci

Patří k nim například Hypoderma bovis (parazituje u skotu), H. lineatum (skot), H. diana (srnec, méně jelen, daněk, muflon), H. acteon (jelen). Dospělí jedinci podkožních střečků jsou 11-16 mm velké chlupaté mouchy. Oplozené samičky nalétávají v období od května do srpna za teplých a slunných dnů na pasoucí se zvířata, na jejichž spodní části těla kladou vajíčka. Z nich se během 3-5 dnů líhnou asi 1 mm velké larvy, které pomocí ústních háčků a enzymů pronikají pod kůži. Larvy H. bovis postupně migrují podkožím k páteři, larvy střečků parazitujících na jelenovitých (H. diana a H. acteon) migrují k páteři zcela výjimečně a zůstávají celou dobu v podkoží v oblasti hřbetu; na těchto místech přečkají zimu. Koncem zimy a začátkem jara larvy v podkoží dozrávají a vytvářejí typické tzv. střečkové boule, což jsou vazivové uzly s dýchacím otvorem. V těch se larvy dvakrát svlékají a dosahují konečné velikosti až 30 mm. Poté během března a dubna pomocí enzymů narušují kůži, aktivně opouštějí hostitele a vypadávají na zem, kde se zakuklí. Po 40-60 dnech se z kukel líhnou dospělé mouchy, během teplých dnů se shromažďují na slunných místech a páří se.

Obr. 1: Vývojový cyklus podkožních střečků u koně. 1 – kukla, z níž se vylíhne 2 – dospělý střeček; 3 – samička klade vajíčka ve shlucích do srsti na spodní části těla hostitele; 4 – z vajíček se líhnou larvičky 1. stádia, které se aktivně zavrtají pod kůži a migrují do oblasti hřbetu; 5 – v podkoží hřbetu se larvy dále vyvíjejí a vytvářejí charakteristické uzly s dýchacími otvory; u koní však již nedozrají a hynou.

Srnčí střeček u koní

Díky tomu, že larvy podkožních střečků jelenovitých nepronikají do vnitřních orgánů hostitele jako podkožní střečci skotu a jejich enzymy jsou mnohem slabší, poškozují svého hostitele mnohem méně; na druhé straně jich v těle hostitele mnohem více přežije, protože v něm nevyvolají tak bouřlivou obrannou reakci.

Napadené koně poznáme podle typických uzlů s otvory, nacházejících se především na hřbetě, méně na krku či jiných místech těla. Larvy se v nich vyvíjejí různě dlouho, nakonec však spontánně hynou, protože kůň není skutečným hostitelem tohoto střečka. Většinou je třeba je z uzlů mechanicky odstranit, někdy se samy vstřebají. Uzly pak postupně mizí a otvory se během 2 – 3 týdnů zacelí. Výjimečně vznikne v místě uzlu absces.

Samotná přítomnost uzlů nemá ze zdravotního hlediska u koní velký význam. Mohou způsobit potíže, pokud se kůň i nadále sedlá, mohou vyvolat alergickou reakci. Nálet much obvykle zneklidňuje koně na pastvinách, což je samozřejmě nežádoucí z hlediska jejich výkonnosti pod sedlem.

Jak bojovat proti srnčím střečkům

Těžko může někdo z obyčejných majitelů koní ovlivnit stav srnčí zvěře v okolí svých pastvin, přesto bude vhodné se dát do boje proti jejich střečkům.

Žaludeční střečci

Patří sem například Gasterophilus intestinalis, G. hemorhoidalis, G. inermis, G. nigricornis, G. nasalis, G. pecorum. Všichni parazitují u koňovitých. Dospělci jsou zavalité ochlupené mouchy, které dosahují velikosti až 16 mm a barvou i tvarem připomínají čmeláky. Žijí jen po dobu páření a kladení vajíček a nepřijímají potravu. Jsou aktivní během teplého počasí (poledne) přes léto, ale mohou létat až do prvních mrazů. Přilepí většinou nažloutlá vajíčka na srst hostitele, umístění záleží na druhu střečka: lze je najít na hrudních končetinách, lopatkách, ve slabinách (G. intestinalis), samičky jiných druhů kladou vajíčka i na čelisti, pysky, nozdry, tváře.

Kůň vajíčka slízne a vlhko, teplo a CO2 většinou stimulují vylíhnutí larviček; u některých druhů se larvy sami aktivně líhnou a migrují do dutiny ústní. V ústní dutině (pysky, jazyk, dásně) se larvy svlékají a asi 3 týdny se vyvíjejí, pak se usazují v různých částech trávicího traktu, např. v jícnu, žaludku, střevech, konečníku. Zde se přichytí háčky a jinými příchytnými orgány, kterými poškozují sliznici. Asi za 7 měsíců (na jaře) dozrají a odcházejí z hostitele trusem ven. Ve vnějším prostředí se zakuklí. Za několik týdnů z kukel vylétnou dospělci, kteří se hned páří a nalétávají na hostitele.

Obr. 2: Vývojový cyklus Gasterophilus intestinalis, který trvá jeden rok. 1 – dospělá oplozená samička nalétává na koně; 2 – na srst hrudních končetin naklade vajíčka; 3 – kůň vajíčka slízne; 4 – v prostředí jeho dutiny ústní se vylíhnou larvičky, které se zavrtají do měkkých tkání a dvakrát se svlékají; 5 – larvy se po polknutí dostávají na specifická místa trávicího traktu, 6 – kde přečkají zimu (zde žaludek) a dozrají; 7 – po dozrání se uvolní a trusem odcházejí ven; 8 – na zemi se zakuklí; 9 – z kukly vylétne dospělá moucha, která se hned páří a oplozená samička opět vyhledává hostitele.

Koňský střeček u koní

Gasterofilóza postihuje většinou mladé koně chované na pastvě. Projevuje se střídavým apetitem až apatií, hubnutím a vzácně kolikovými bolestmi. Někdy se tato parazitóza projevuje anémií (následek krvácení do trávicího traktu) se zrychlenou srdeční činností a slabým pulsem, či sliněním.

V případě, že se v trávicím traktu nachází malý počet larev, nedochází k vážnému poškození sliznice a často se to na zdravotním stavu nijak specificky neprojeví. Při větším napadení však odebírají živiny, takže koně hubnou, v závažnějších případech se objevují koliky, záněty, vředy a vážné trávicí poruchy. Masivní napadení parazity však může vyvolat i zánět sliznice ústní dutiny (potíže při polykání a žvýkání) či konečníku. U koní trpících gasterofilózou dochází k oslabení organismu s predispozicí k různým onemocněním či sníženou výkonností. Výjimečně lze najít larvy v trusu.

Prevence, léčba

I v případě žaludečních střečků máme několik možností boje.

Obecně je třeba dodržovat zásady boje proti hmyzu:

A taky je vhodné dodržovat obecně platné zásady odčervování:

Nemoci koní: Šoška

Burzitida je různě závažný zánět tihového váčku (neboli synoviální burzy). Je to uzavřený váček, podobný kloubnímu pouzdru, jeho úlohou je měkce vypodložit a chránit místa, kde nad tvrdou kostí nebo kloubem klouže šlacha nebo vaz nebo se kost nachází těsně pod kůží či povázkou. Pravé tihové váčky se vytvoří ještě před narozením hříběte a chrání citlivé struktury v hloubce. Podkožní neboli nepravé tihové váčky (k nimž patří i burza na patním nebo loketním hrbolu) vznikají až po narození jako reakce na opakované mechanické dráždění kůže a podkoží při pohybu nad kostním výčnělkem (obr. 4, tabulka). Následkem tohoto dráždění se v podkoží akumuluje tekutina a časem se obalí fibrózní tkání. Normálně jsou tyto burzy tenké a nelze je nijak vidět ani nahmatat; dokud nadměrné dráždění nebo poranění nevyvolají jejich zánět.

Kopání, bouchání, otlaky…

Příčinou vzniku šošky bývá jednorázové trauma, častěji však opakované mechanické (tlakové) dráždění kůže a podkožních tkání na vrcholku patního hrbolu. Klasickým příkladem je otlak v příliš krátkém přepravníku nebo kopání do stěny boxu.

Následkem tohoto traumatu či dráždění vzniká podkožní tihový váček (pokud již nevznikl dřív) a zanítí se (obr. 1).

Obr. 1: Podkožní a podšlachový tihový váček na patním hrbolu koně. 1 - kůže; 2 - podkožní tihový váček; 3 - šlacha; 4 - podšlachový tihový váček; 5 - kost. >>>

Jako každý zánět mívá i burzitida akutní a chronické stádium. Jednorázové trauma nebo intenzivní dráždění obvykle vyvolá akutní zánět. Tihový váček a jeho okolí je oteklé, horké a bolestivé, kůň může kulhat. Zánět časem přejde do chronického stádia.

Burzitida však může být chronickou už od začátku, pokud je dráždění méně intenzivní a dlouhodobé, což je charakteristické právě u šošky (nebo u burzitidy na loketním hrbolu či prekarpálního tihového váčku). Teplota postiženého váčku a jeho okolí klesne, bolest ustane a otok se buď zmenší nebo dojde naopak k jeho zvěšení následkem akumulace nadbytečné synoviální tekutiny a zesílení stěny burzy fibrózní tkání. V dutině se mohou vytvořit fibrózní pásy nebo přepážky a zesílí i celé podkoží ve formě jakéhosi mozolu. Toto zvětšení, čili šoška či pipka obvykle nijak neruší funkci končetiny a považuje se za vadu krásy. Navždy už však bude citlivější na případné další dráždění a celý zánětlivý proces se může opakovat s mnohem intenzivnějšími příznaky. Proto je dobré se šoškou něco dělat ještě dříve, než se dostane do (téměř) neléčitelného chronického stádia.

Obr. 2: Burzitida podšlachového tihového váčku na patním hrbolu. >>>

Jak na šošku

Metod léčby burzitidy je celá řada, mnohé z nich jsou provázené četnými vedlejšími problémy. V každém případě zde platí známé pravidlo: spolehlivěji se vyléčí akutní zánět než chronické změny. Jakmile zjistíte na patě koně jakýkoli teplý otok, je dobré zavolat do 24 hodin veterináře. Čím dříve přijde odborná pomoc, tím je větší šance, že šoška nevznikne. Veterinář zároveň dokáže rozpoznat, zda se jedná skutečně o traumatickou burzitidu, zda nedošlo k infekci nebo nejsou postižené i další struktury.

V první řadě je třeba odstranit příčinu (obložení stěny boxu, změna ustájení, přepravní kamaše chránící i hlezna apod.).

V akutním stádiu se doporučuje klid a chlazení, což je léčba, kterou hravě zvládne i laik.

Přivolaný veterinář pravděpodobně zahájí intenzivní protizánětlivou léčbu, aby se mírnil zánět a zabránilo se zbytnění podkožního tihového váčku. Může zvolit i lokální léčbu kortikoidy či orgoteinem, které injekcí aplikuje přímo do dutiny burzy a do jejího okolí. Cílem je snížit zánět a otok, avšak výsledek není stoprocentní.

Další diskutovanou metodou je „vysátí“ nadbytečné tekutiny jehlou, často se pak na hlezno přiloží tlakový obvaz, aby se zabránilo opětovnému naplnění. Většinou je však tento postup neúčinný, vede k dalšímu dráždění a může být komplikován zanesením infekce do burzy (viz dále).

Za další dva dny obvykle ustupuje akutní fáze a stav přichází do chronicity. Nyní je dobré podpořit prokrvení postiženého místa, které zmírní probíhající zánět a podpoří vstřebávání a hojení. K tomu dobře poslouží aplikace tepla. Lze střídat teplé a chladné obklady. Můžete střídavě přikládat pytlík s ledem (asi na 5 minut) a utěrku namočenou v teplé tekutině (například v roztoku Epsomovy soli, a to na 2 minuty). Prostřídejte třikrát během jednoho sezení, tři sezení denně. Hlezno lze zabalit do zapařovacího obkladu (utěrka namočená například do roztoku akriflavinu nebo rivanolu, na ní igelitový pytlík a připevnit elastickým obinadlem), který na noze necháte několik hodin.

V tomto stádiu lze prokrvení podpořit i opatrným pohybem. Asi 2 týdny koně pouze krokujte vždy asi 0,5 hodiny jednou nebo dvakrát denně.

Pokud jste během těchto prvních dní nezvládli zredukovat otok a zvětšení burzy, musíte se smířit s kosmetickými následky, které jsou většinou trvalé nebo přinejmenším dlouhodobé. Nebo se pustit do další léčby, které bude velmi náročná, provázená komplikacemi a rozhodně nebude spolehlivá.

Jednou z možností otevřít zvětšenou burzu a zavést do ní drén. Ten se tam nechává až 2 týdny a jeho úkolem je odvést tekutinu, podpořit fibrózu a dutinu uzavřít pomoci granulační tkáně. Ne vždy však k tomu dojde.

Další metodou je aplikace jódových sloučenin do dutiny nebo naříznutí burzy a vyplnění gázou namočenou do Lugolova roztoku. Někdy se navíc přiloží tlakový obvaz. Je třeba však myslet na to, že jakékoli otevření burzy může do hlubokých tkání zavléct infekci, proto se drenáž nebo chirurgické otevření burzy nedoporučuje.

Metodou poslední volby většinou bývá chirurgické odstranění tihového váčku a důkladné vyčištění jejího změněného okolí.

Komplikace

„Jednoduchá“ traumatická burzitida může být už při svém vzniku nebo během léčby komplikovaná zavlečenou infekcí. Vzniká takzvaná septická burzitida. Je to velmi vážné onemocnění, které výrazně narušuj funkce okolních tkání, vyvolává silný otok a bolestivý zánět. Příkladem může být septické burzitida podotrochleární burzy po nášlapu, supraspinální burzitida po infekci baktérií Brucella abortus nebo sekundární infekce jakékoli burzy po traumatu či chirurgickém otevření. Hojení takového stavu je velmi složité a zdlouhavé, v místě se tvoří granulační a fibrózní tkáň. Někdy může být tak výrazný otok, že burza praskne a dojde k další komplikaci - píštěli.

Obr. 3: Septická burzitida podkožního tihového váčku na patním hrbolu. >>>

Píštěl se však tvoří i tehdy, když se nesprávně léčí „jednoduchá“ burzitida nebo došlo k propojení burzy s kloubem nebo šlachovou pochvou. Příkladem budiž píštěl kohoutkového tihového váčku poraněného tlačícím sedlem a léčeného „podomácku“.

Septická burzitida i píštěl se musí léčit velmi radikálně a rozhodně patří do rukou odborníků s dobrým technickým zázemím. Je třeba provést pečlivé chirurgické ošetření a odstranit veškerou infikovanou a nekrotickou tkáň. Vyhlídky na vyléčení jsou však velmi nejisté.

Nejen šoška…

Známé je zvětšení podkožního tihového váčku na loketním hrbolu. Byla to vada krásy poměrně rozšířená v dřívějších dobách u těžkých tažných koní. Samozřejmě se s ní setkáváme i dnes, když kůň lehává s patkami přední nohy pod loktem, především má-li na kopytech podkovy s ozuby. Otlaky a následek kopání jsou také příčinou vzniku prekarpální burzitidy. Ale tihových váčků je skutečně mnoho, což můžete vidět na obr. 4. V následující tabulce jsem uvedla některé tihové váčky, které se „nejsnáze“ poraní a způsobují pak zdravotní problémy.

Obr. 4: Podkožní (šedé) a některé hluboké (červené) tihové váčky na končetinách koně. Legenda k číslům viz tabulka. (Obr. podle H. Černý: Veterinární anatomie)

Nemoci koní: Zachycení čéšky

Koně mají jednu zvláštní schopnost: když odpočívají ve stoje, mohou kolenní kloub „uzamknout“ či „zablokovat“ v natažené pozici, což jim ušetří energii na svalovou práci (obr. 2). Horní část vnitřního hřebene kladky stehenní kosti vypadá trochu jako hák. Přes tento „hák“ může kůň přehodit vnitřní čéškový vaz, čéška pak nemůže sklouznout dolů, a koleno se „zablokuje“. Podobný blokovací mechanismus funguje na hrudních končetinách. Takže fixace pately nahoře je u stojícího koně normální věc. Pokud však k tomu dojde během pohybu, způsobí to problémy: kůň není schopen zablokované koleno ohnout a tudíž nemůže normálně chodit.

Obr. 2: Mechanismus zablokování kolena: vlevo zablokované koleno v natažení, vpravo odblokované koleno v ohnutí. 1 – čéška; 2 – stehenní kost; 3 – holenní kost; a – vnitřní hřeben kladky; b – vnější hřeben kladky; 4 – střední distální čéškový vaz; 5 – vnitřní distální čéškový vaz; 6 – vnější distální čéškový vaz; 7 – vnitřní kolalerální vaz; 8 – čtyřhlavý stehenní sval; 9 - chrupavka čéšky. >>>

Jak už zde bylo napsáno, ve chvíli, kdy se čéška zachytí svým vnitřním distálním vazem o „hák“ kladky stehenní kosti, kůň nemůže ohnout koleno (a s ním i hlezno). Toto zablokování kolena může trvat několik milisekund až několik minut (nebo i déle).

a) Pokud se čéška nahoře zachytí jen na chvilku, nedojde ke skutečnému zablokování a projeví se to lehkou asymetrií pohybu pánevních končetin nebo kulháním. K tomuto zachycení dochází nejčastěji při pohybu na malém kruhu, kdy je postižená končetina uvnitř, popřípadě při chůzi do a z kopce. Další příznaky provázející lehčí formu fixace čéšky u koní, uvádí následující tabulka.

b) V těžších případech je čéška v této poloze zachycená déle, kůň nedokáže ohnout nohu bez pomoci, poskakuje po třech nebo tahá špičku kopyta za sebou. Čéška se může sama uvolnit, aby se po pár krocích znovu zachytila. Přitom lze obvykle slyšet lousknutí.

Podle typických příznaků zablokování končetiny v natažení veterinář obvykle hned pozná, o co se jedná. Pokud nejsou příznaky jasné, pokusí se navodit situaci, která koleno zablokuje: buď čéšku rukou vytáhne nahoru a „zahákne“, nebo koně nechá chodit  na malém kruhu, do a z kopce či s ním do kopce zacouvá. Ve chvíli, kdy je koleno zablokované, lze nahmatat velmi napnuté distální čéškové vazy.

U koní mladších 3 let nechá udělat rentgenové snímky, protože se může jednat i o jiné problémy kolenního kloubu, například osteochondrózu nebo kostní cysty. V některých méně jasných případech provede i důkladnější ortopedické a neurologické vyšetření, aby vyloučil jinou příčinu kulhání či nepravidelnosti pohybu.

Fixace čéšky – co teď s tím?

Nemoci koní: Zánět kloubu

Traumatická artritida znamená v překladu zánět kloubu následkem jednorázového nebo opakovaného úrazu (traumatu). Podle toho, které struktury a jak jsou postižené, ji lze rozdělit na několik typů:

Typ 1: Traumatická synovitida (zánět synoviální membrány) a kapsulitida (zánět fibrózního kloubního pouzdra) bez poškození kloubní chrupavky, kloubního pouzdra či vazů. Jedná se o akutní synovitidu/kapsulitidu a většinu případů lehkých zvrtnutí kloubu/natažení vazů.

Typ 2: Trauma, které poškodilo kloubní chrupavku, nebo způsobilo poškození, natržení či prasknutí kloubního pouzdra nebo vazů uvnitř či vně kloubu. Jedná se o těžké zvrtnutí až vymknutí kloubu(typ 2A), poškození menisků (typ 2B) a intraartikulární fraktury (= zlomeniny kosti zasahující do kloubu) (typ 2C).

Z jakéhokoli typu traumatické artritidy se může vyvinout degenerativní onemocnění kloubu, čili osteoartritida, nám známá jako artróza, takže i tato jednotka patří do „komplexu“ traumatické artritidy.

Příčiny

Jak už bylo řečeno, příčinou traumatické artritidy je jednorázové či opakované („z opotřebování“) trauma, úraz čili mechanické podráždění kloubních struktur. Jedná se o

• bouchnutí,
  
• kopnutí,
• píchnutí,
  
• otřesy při došlapování (především na tvrdém povrchu, ve velkých rychlostech či z velkých výšek),
• pohyb na nerovném povrchu,
• prudké změny směru či rychlosti,
• neobvyklé rozložení hmotnosti těla při pohybu apod.

Predispozičním faktorem jsou

• vadné postoje,
• celkově slabá konstituce,
• nevhodný odchov hříbat,
• nesprávné krmení především v období růstu,
• podkování,
• nesprávný management (téměř 23 hodin ve stáji a pak hodina intenzivní práce)
  
• nesprávně sestavený výcvik/trénink,
• zátěž neodpovídající momentální kondici a zdravotnímu stavu koně.

Je zřejmé, že nejvíce postižené budou klouby aktivních a vrcholových sportovců. V následující tabulce je stručně nastíněno, jak mohou některé sportovní disciplíny negativně ovlivňovat zdraví kloubů koní.

Často se taky stává, že u koní s chronickým degenerativním onemocněním kloubu, dojde následkem traumatu (například upadnutí nebo namáhavější či delší zátěž než obvykle) k „obnovení“ akutní traumatické artritidy.

Příznaky

Obecně je jakýkoli typ traumatické artritidy spojen s bolestí a narušenou funkcí kloubu. Kloub je v akutním stádiu

• naplněný (= kloubní efuze),
• oteklé bývá i jeho okolí,
• celá oblast je na pohmat teplá,
• bolestivá a
  
• následkem toho všeho kůň kulhá.

Obr. 1: Zánět spěnkového kloubu provázený výrazným otrokem (šipka). >>>

V chronickém stádiu je omezen rozsah pohybu kloubu, protože došlo k vazivovému zesílení kloubního pouzdra.

Obr. 2: Tarsitis neboli zánět hlezenních kloubů.

Avšak k tomu, aby se od sebe odlišily jednotlivé typy artritidy a mohla být navržena správná léčba, je mnohdy potřeba provést další vyšetření; především rentgenologické a artroskopické (viz následující tabulka). 

Léčba

Cílem léčby je co nejrychleji vrátit kloub do normálu. Aby se tlumila bolest a umožnil návrat koně do normální práce, je důležité potlačit zánět a předejít tak poškození povrchu chrupavky a vzniku degenerativního onemocnění (viz červencové a srpnové Jezdectví o degenerativním onemocnění kloubů). Zánět a změny, které v kloubu vyvolává, jsou totiž spouštěcím faktorem artrózy. Zánět také oslabuje vazy uvnitř kloubu.

A zde může hodně pomoct samotný majitel či jezdec. Díky jeho okamžitému a správnému jednání se může kůň vrátit za poměrně krátkou dobu ke své obvyklé pracovní náplni. Takže co lze dělat?

V případě, že jsou příznaky postižení kloubu velmi výrazné (těžké kulhání) nebo uvedená opatření první pomoci nepomohou zmírnit příznaky, je třeba volat veterináře, který po řádném vyšetření zvolí některou z metod léčby:

1. Použití různých protizánětlivých léků, a to ve formě mastí, přídavků do krmení, injekcí do žíly či přímo do kloubu. V případě synovitidy a/nebo kapsulitidy jsou účinné a používané:

2. Chirurgické zákroky jsou obvykle doporučovány až po řádném zvážení situace a zhodnocení jejich kladů a záporů:

1. Traumatická synovitida a kapsulitida (traumatická artritida typu 1)

Menší trauma kloubů může poranit pouze synoviální membránu a fibrózní kloubní pouzdro, kdežto povrch kloubní chrupavky zůstane netknutý. Často se projeví obvyklými příznaky zánětu, které však mohou být mírné. Pokud se přehlédnou a kůň pokračuje v dosavadní práci, dochází k zesílení fibrózního pouzdra a mohou se vyvíjet degenerativní změny v kloubu.

Obr. 3: Synovitida a kapsulitida. Zkušený rentgenolog a ortoped dokážou na rentgenovém snímku zobrazit a rozpoznat i zvětšenou náplň kloubu, tedy změny na měkkých tkáních. Červené šipky ukazují slabý stín, který představuje zvětšený spěnkový kloub. >>>

U mladých dostihových koní jsou často postiženy zápěstní (karpální) klouby (opakované trauma „z opotřebování“). Náročná fyzická zátěž způsobuje poškození synoviální membrány, především v přední části kloubů. Vzniklý zánět může přejít i na fibrózní kloubní pouzdro. Může však dojít také k přímému poškození kloubního pouzdra, především v místech jeho úponu na kosti, kde vznikají trhliny; časem mohou úpony zkostnatět.

Velmi často jsou postižené <b>spěnkové klouby</b>. Příčinou jsou otřesy při dopadu končetiny na tvrdý nebo nerovnoměrný povrch nebo tah za úpony kloubního pouzdra ke kosti. Kromě zánětu kloubního pouzdra se může poškodit i okostice a po čase se v místě úponu kloubního pouzdra začnou tvořit kostní výrůstky.

Dalšími klouby, které bývají postižené traumatickou synovitidou a/nebo kapsulitidou, jsou kolenní a hlezenní kloub.

Při akutní synovitidě a kapsulitidě je patrné kulhání nebo zkrácení kroku způsobené zhoršenou schopností kloubu se ohýbat. Kloub hřeje, je zvětšený, jeho kloubní pouzdro naplněné („nálevka“). Kůň reaguje na tlak i ohybovou zkoušku bolestivě, pokud je postižen zápěstní kloub, často stojí lehce přikleklý. U kolenního kloubu nelze otok ani zvýšenou náplň kloubu příliš dobře pozorovat.

U chronických stavů nemusí už být kulhání zřetelné. Lze ho však vyprovokovat ohybovou zkouškou. Kloubní pouzdro může být na pohmat tvrdé a zesílené.

Diagnostika akutní synovitidy a/nebo kapsulitidy se zakládá na anamnéze (majitel veterináře informuje, co se s koněm stalo, jak kůň trénuje apod.) a na klinickém vyšetření. Rentgenové snímky jsou vhodné především k tomu, aby vyloučily nebo potvrdily poškození kostí (např. zlomeniny) a kloubu (např. exostózy, volná tělíska). Vyšetřením synoviální tekutiny lze získat informace o závažnosti zánětu.

Co dělat?

V případě sebemenšího podezření na akutní zánět kloubu je třeba ihned ukončit veškerou práci s koněm a naordinovat mu klid v boxe. Pouze tak lze minimalizovat riziko, že poměrně „neškodný“ zánět měkkých tkání kloubu nezpůsobí nevratné poškození kloubních chrupavek či dokonce kostí.

Pokud nedošlo k žádnému dalšímu poškození a trauma už dále nepůsobí, problém je dočasný a měl by dobře zareagovat na klid, fyzikální léčbu a na protizánětlivé léky. Viditelné problémy by neměly trvat déle než 7 – 10 dní.

Chronická proliferativní synovitida

Tento stav se považuje za pokročilou formu synovitidy a kapsulitidy spěnkového kloubu. Jedná se o zmnožení masy husté pojivové fibrotické tkáně v kloubním pouzdru. Její nebezpečí tkví v tom, že svým tlakem může poškodit přilehlou kost a dráždí ostatní kloubní struktury.

Obr. 4: Kontrastní rentgenový snímek chronické proliferativní synovitidy. Do kloubu se před rentgenováním injekcí aplikuje kontrastní látka, která je na rtg snímku vidět jako bílá plocha. A – Normální spěnkový kloub: kontrastní látka vyplnila jeho přední výchlipku (modrá šipka); B – Protože v tomto kloubu se nachází masa fibrotické tkáně, nemůže kontrastní látky správně vyplnit kloubní pouzdro. To se projeví černou plochou (červené šipky).

Onemocnění se podobá akutní synovitidě: i zde je kloub zvětšený a na jeho přední straně je patrný otok měkkých tkání. Kulhání se obvykle objeví po těžké práci a ohybová zkouška postiženého kloubu je pozitivní. Pokud však chce veterinář potvrdit proliferativní synovitidu, musí provést kontrastní rentgenový snímek, kdy do kloubu aplikuje injekcí kontrastní látku, která nahromaděnou masu na rentgenu zviditelní.

Zde pomůže chirurgické odstranění nahromaděné masy. Poté se doporučuje klid až 6 měsíců. Vzhledem k tomu, že chronická proliferativní synovitida je zapříčiněná dlouhodobým a opakujícím se traumatem, může se problém vrátit, když na kloub opět začnou působit stejné traumatické inzulty.

2. Zvrtnutí a  vykloubení (traumatická artritida typu 2A)

Zvrtnutí

Zvrtnutí lze definovat jako natažení nebo natržení podpůrných vazů kloubu způsobené vynuceným pohybem mimo normální rozsah.

Při mírném zvrtnutí dojde k natažení vazu a/nebo přetržení několika vláken a k tvorbě krváceniny ve vazu. Navenek se bude projevovat jako akutní synovitida/kapsulitida (otok, bolest a omezení funkce kloubu). Vhodnou léčbou je klid a podpůrné bandáže.

Při středně těžkém zvrtnutí je přetržená část vazu, ale kloub zůstává aspoň částečně stabilní. Konce roztržené části vazu se od sebe neoddálí, takže mohou srůst i bez sešití. Kloub je však třeba dobře znehybnit (kast).

V případě těžkého zvrtnutí dochází k úplnému roztržení vazu a k oddálení jeho konců. Postižený kloub silně oteče, nahromadí se v něm krevní výron, je velmi bolestivý a následkem nefunkčnosti vazu není stabilní (vykloubení). Obvykle je třeba konce vazu sešít. Někdy se stane, že při silném zvrtnutí táhne natažený vaz za své úpony ke kostem a strhne s sebou i část kosti.

Vykloubení

Při vykloubení (dislokace kloubu, luxace) dojde k úplnému oddálení kloubních ploch kostí, které dohromady tvoří kloub. Při částečném zachování kontaktu kloubních ploch mluvíme o neúplném vykloubení (subluxace). Většina luxací je způsobená přetržením jednoho nebo více vazů (těžké vyvrtnutí), ale příčinou může být i poškození jiných kloubních struktur, například kloubního pouzdra nebo přilehlé šlachy.

Obr. 5: Vykloubení spěnkového kloubu. >>>

Vykloubení snad nejčastěji postihuje korunkový, spěnkový a hlezenní kloub. V případě kolenního kloubu, u něhož samozřejmě také může dojít k poškození kloubních vazů a následně k vymknutí kloubu, bych ráda zmínila trochu zavádějící pojem: luxace čéšky. Ať už je čéška přemístěná nahoru, dovnitř nebo ven, nedochází zde obvykle k poškození vazů, takže se vlastně o vykloubení v pravém slova smyslu nejedná. K luxaci čéšky dochází následkem osteochondrózy kolenního kloubu, uvolnění čéškových vazů z nedostatečné kondice čtyřhlavého stehenního svalu (časté u klusáků), může být i vrozená, avšak tento problém se nepojí s traumatem.

U koní je vzácné vykloubení kyčelního kloubu, protože ten je podporován silnými vazy. Pokud však k tomu dojde, často je vykloubení kyčelního kloubu provázené fixací čéšky směrem nahoru.

Vymknutý kloub se dle konkrétní situace léčí dlouhodobým znehybněním v kastu. U kloubů, jejichž pohyblivost je i normálně omezená, se někdy provádí artrodéza (k trvalému znehybnění kloubu). Někdy se chirurgicky pomoci šroubů a drátů dočasně nahradí poškozený vaz. Bohužel častým následkem vykloubení bývá DJD.

3. Poškození menisků (traumatická artritida typu 2B)

Přestože k poranění menisků u koní tak často nedochází, představuje tento typ traumatické artritidy diagnostický i terapeutický problém. Častěji je poškozen vnitřního meniskus, například následkem zvrtnutí a natažení vnitřního kolaterálního a/nebo zkříženého vazu kolenního kloubu.

Pokud po traumatu kolene neustoupí kulhání ani po delší době, je třeba uvažovat o možnosti poškození menisku. To lze v akutním stavu potvrdit artroskopií; není-li tato metoda možná, nezbývá než vyloučit ostatní příčiny kulhání z kolene.

Poškozený meniskus lze léčit složitou operací; ta se však u koní neprovádí tak rutinně jako u lidí a nese s sebou celou řadu rizik (například vznik DJD).

4. Intraartikulární fraktury (traumatická artritida typu 2C)

K nitrokloubním zlomeninám nejčastěji dochází v zápěstních a ve spěnkových kloubech dostihových koní. Méně časté jsou v hlezenních kloubech a jejich výskyt v jiných kloubech je ještě vzácnější. Jedná se o tzv. „chip fraktury“, kdy dojde k ulomení malého kousku kosti.

Prvotní příčinou je trauma (většinou spojené s rychlou – dostihovou - prací, nejedná se tedy o náhodné trauma jako je pád, kopnutí apod.), ale predispozičním faktorem může být už probíhající artritida.

Intraartikulární fraktury s sebou nesou několik problémů: především nestabilitu kosti a poškození struktur kloubu. Úlomky mohou poškodit protilehlou kloubní chrupavku nebo vyprovokovat synovitidu. To vše může vést k DJD, i když vznik DJD závisí na tom, o jakou zlomeninu a v jakém kloubu se jedná. Podle toho se také volí chirurgická nebo konzervativní terapie. 

Intraartikulární fraktury jsou provázené příznaky akutní traumatické artritidy: otok, zvýšená teplota a bolest kloubu. Pro zjištění, zda se skutečně jedná o intraartikulární zlomeninu, je třeba provést rentgenologické vyšetření; obvykle se musí udělat více snímků z různých stran a úhlů, aby se přesně zjistilo umístění fraktury. Někdy je vhodné kombinovat rentgen s artroskopií.

Rozhodnutí pro chirurgickou nebo konzervativní terapii závisí na konkrétním případu i na zkušenostech a technických možnostech veterináře, na lokalizaci, typu a velikosti zlomeniny, na věku, pohlaví a hodnotě koně. V současnosti se poměrně běžně používá artroskopie, která není takovým vážným zásahem do kloubu a často pouze ona umožní návrat koně do sportu či k původnímu využití. Je třeba myslet na to, že možným následkem intraartikulárních fraktur je degenerativní onemocnění kloubu; pravděpodobnost jeho vzniku se zvyšuje tehdy, když kůň i v případě sebemenšího kulhání či známky onemocnění kloubu zůstane v tréninku.

Nemoci koní: Zánět kopytní škáry

Od otlaku k zánětu

Jak může vzniknout otlak

• Příčinou akutního zánětu kopytní škáry je nejčastěji prudký došlap na kámen či jiný předmět s ostrou hranou, uhození či kopnutí do tvrdého předmětu (pozor na korunky při skákání přes překážky!), kámen uvíznutý ve střelové ráze apod. Čím větší rychlostí kopyto na tvrdý předmět dopadne, tím větší je riziko poškození škáry.
• Rychlá práce pod jezdcem na tvrdém povrchu, především u bosých kopyt. 
• Rizikovým faktorem je tenké chodidlo. Obecně špatná úprava kopyta, nadměrné sebrání rohoviny nebo naopak její nadbytek mohou být jedním z faktorů, které přispívají k poškození kopytní škáry.
• Nesmíme zapomínat na to, že příliš „vlhká“ rohovina ztrácí svoji ochrannou funkci; přemočená kopyta jsou proto taky náchylnější k otlakům.
• Důležitý je i tvar kopyta; náchylnější jsou kopyta nevyvážená, například malá, krátká, těsná, plochá či plná, podsunuté patky (otlaky na patkách), překlubní kopýtka (otlaky na špičce), sbíhavý či rozbíhavý postoj kopyt (otlaky na více zatěžovaných menších poovinách kopyta) apod. 
• Chronicky mohou dráždit uvolněné a pootočené, krátké či úzké podkovy, vysoké nebo nepravidelné ozuby, akutní zánět zase vyvolá nepřímé zakování (čili podkovák tlačící na škáru stěny), příliš důrazné nýtování a utahování podkováků.
• Příčinu je třeba někdy hledat i uvnitř kopyta. Neobvyklé mechanické síly působí na kopytní škáru například při rotaci či poklesu kopytní kosti v chronickém stádiu laminitidy, zkostnatělé kopytní chrupavky, rohový sloupek atd.
• Samozřejmě nejen mechanické síly, ale i jiné vlivy mohou vyvolat zánět kopytní škáry. Příkladem budiž nesprávné připalování podkovy či působení různých chemických látek.

Jak poznat, že kůň má pododermatitidu

Při akutním zánětu kopytní škáry kůň začne náhle kulhat, při chronickém kulhání nastupuje pozvolna. V obou případech se zhoršuje během zátěže, především na tvrdém nebo nerovném povrchu. Pokud kůň nekulhá výrazně, pak aspoň chodí ztuhle nebo má „jen“ zhoršenou výkonnost.

Obr. 1: Otlačená kopyta. Na první pohled k nerozeznání od schvácení. >>>

Pokud je zánět rozsáhlejší, bývá kopyto teplejší, pulzují prstní tepny. V tuto chvíli je možné splést si ho s laminitidou či kopytním abscesem.

Veterinář vyšetří kopyto diagnostikcými kleštěmi. Při tlaku na postižené místo by měl kůň reagovat bolestivě; samozřejmě záleží na jeho individuální citlivosti i na lokalizaci zánětu.

Na nepigmentovaných kopytech, především po důkladném vyčištění či snesení vrchní vrstvy rohoviny je možné vidět místo se změněnou barvou; od žluté přes hnědou, červenou až do modra. Říkáme tomu také suché kuří oko či podozoubek. Tuto změnu lze vidět na chodidle, patkách, někdy i na kopytní stěně. Poškození škáry v oblasti korunky (např. uhození do břevna) má za následek lineární tvar otlaku v kopytní stěně kolmý na růst kopyta, který se obvykle objeví hned. Někdy lze otlak najít v bílé čáře, a to až po dost dlouhé době, než odroste k nosnému okraji. Je to pak známka toho, že před nějakou dobou došlo k poranění kopytní škáry. 

Obr. 2: Pododermatitis: rozsáhlejší otlaky v přední části kopyta. >>>

Veterinář si může také pomoct svodným znecitlivěním kopyta. V případě potřeby vyloučí jiné příčiny kulhání rentgenem.

Co s otlakem?

Jako vždy je třeba dodržet první zásadu jakékoli léčby: odstranit příčinu! Čili omezit kamenitý či tvrdý povrch, nastolit rovnováhu kopyta, sundat podkovu či vytáhnout podkovák apod.

Obr. 3: Otlak v okolí hrotu sřelu. >>>

Pak je třeba léčit akutní zánět. V tomto případě platí: první tři dny klid v boxe či měkkém malém výběhu a chladit kopyto vodou. Pak, pokud kulhání ustoupilo, postupně po měkkém povrchu vodit a přes krokovou práci se vrátit do původní zátěže. V této době lze balit kopyto do teplých zábalů, dobrá je i Epsomova sůl, která působí proti zánětům. Ale pozor! Neustálé namáčení kopyta může problém zhoršit. Však otlaky chodidla jsou typický problém u často namáčených kopyt v suchých letních měsících.

Pokud nejsou komplikace a zánět není rozsáhlý, obvykle je problém vyřešen asi za týden. >>>

Pokud byla příčinou tenká rohovina chodidla nebo nadměrné vystrouhání kopyta, je třeba koně šetřit, dokud rohovina nedoroste a nezesílí. Příliš měkké (rozmočené) chodidlo je třeba zpevnit, například potíráním roztoku jódu ve formalínu 1:1. Pozor však a další extrém: přesušení a poškození rohoviny!

Někdy se stane, že tato „první pomoc“ nepomůže a je třeba volat odborníka. Veterinář by měl vyloučit jinou příčinu kulhání. Může koni podat protizánětlivé léky. Pokud je krevní výron příliš velký, otevře ho a drénuje. Pak je třeba ránu ošetřit a starat se o ni jako v případě abscesu.

V některých případech lze na přechodnou dobu chránit kopyto nazouvacíma botama nebo třeba nalepovací podkovou. Někdy se doporučují podložky mezi koypto a podkovu. Je však třeba dávat pozor s jejich výběrem i napasováním, aby nezpůsobily ještě více problémů.

Obr. 4: Podozoubek = otlak v oblasti rozpěrek. >>>

Především rozsáhlejší pododermatitidy je třeba brát velmi vážně. Přechod od otlaku v  laminitidu z přetížení je plynulý! Pokud se otlak nenechá dobře zhojit a s koněm se začne předčasně pracovat, stav přejde do chronicity. A chronické záněty mohou snadno přejít na kopytní kost, způsobit osteitidu až osteomyelitidu (čili těžké záněty), resorpci kostní tkáně (prořídnutí), nekrózu (odumření) a zlomeniny.

Neustále se vracející chronické otlaky mohou být příznakem laminitidy; proto je třeba nechat kopyto důkladně vyšetřit.

Jaké známe pododermatitidy

• Trochu zvláštní průběh má takzvaný chronický hyperplastický zánět korunkové a obrubové škáry i takzvaná chronická verukózní pododermatitida známá jako rakovina kopyt.
  

• Přestože se kdysi mezi pododermatitidy, tedy záněty, řadila i laminitida (schvácení kopyt), dnes se už ví, že toto závažné onemocnění není zánět, ale naopak nedokrvení škáry kopytní stěny. Ještě jeden zánět…
  

Podívejme se ještě na takzvaný chronický hyperplastický zánět obruby a korunky. Příčinou jeho vzniku je chemické dráždění korunky nebo obruby, obvykle nevhodným mazáním na kopyta či jinými „léky“. Pokud je postižená pouze škáry obruby, objevuje se pod ní asi 6-8 mm silný pruh žlutavé nebo šedobílé rohoviny s nerovným povrchem, která se ve formě šupin odlupuje. Při onemocnění korunkové škáry se dělají podélné i příčné rýhy na kopytní stěně (drsná stěna). Ani v jednom případě kůň obvykle nekulhá (aspoň zpočátku), zato může dojít k deformacím kopyta.

Je třeba odstranit příčinu zánětu a obvykle pak problém sám odezní. Pomůže ostříhat srst, omýt teplou vodou a slabou dezinfekcí a vtírat například vavřínovou nebo salicylovou mast.     

Obr. 5: Zánět v oblasti obruby a korunky s následnými změnami na rohovině kopytní stěny a patek. >>>

Ve výstavbě