1. Kůň do domu - radost z domu (?)
Je tomu rok, co jsem si své koně nastěhovala domů. No a? Nejsem první ani poslední. Jenže já jsem se ohlédla v čase a udělala inventuru svých zážitků… a naznala jsem, že by mohly pomoct jiným vlastníkům těchto ušlechtilých kopytníků. A pokud ne pomoct, pak aspoň potěšit a zvednout jim sebevědomí, že i někdo jiný se v „tom“ může docela obstojně plácat a opakovaně objevovat Ameriku. Inu, je stále se co učit…
Přestože koně vlastním už 15 let (druhého 11 let a třetího 4 roky), teprve před rokem se mi podařilo pořídit jim a nám vhodný dům a přestěhovat si je k sobě. Do té doby jsem se potýkala s problémy „nájemnice" různých komerčních stájí a právě ony problémy byly hlavním spouštěčem neutuchající snahy dostat své vlastní koně do své vlastní péče.
Nosné myšlenky mého pojetí ustájení byly asi tyto:
- Koně budou stále venku s non-stop možností schovat se v krytém přístřešku (pro začátek bude jeho funkci plnit neustále otevřená prostorná a velmi dobře větraná stodola).
- Budou se pohybovat po relativně členitém výběhu (pro začátek tráva, udusaná hlína, lehký svah, časem by měl být terén upraven tak, aby poskytl koním i povrch tvrdý, kamenitý, vodu apod.). Výběh jim skýtá úkryt před nepřízní počasí (stodola, lesík, závětří budovy) a možnost pohybu (velikost výběhu cca 2000 m2, rozčleněných do tří větších ploch spojených užšími průchody). Napřesrok přibude cca 5 ha velká pastvina a asi 3000 m2 velká louka.
- Budou mít nonstop přístup k senu, které bude uskladněné ve stodole a oni si ho budou zobat přímo z balíků (vidina minima práce s krmením sena).
- Podestýlku mít nebudou, pouze hromadu slámy jako „záchod" venku.
- Pro udržení morálky budou 3x denně uvazováni na krmení jádrem, a to ve stodole (nebude na mě pršet, když budu čekat, až se nažerou).
- Koně budou bez podkov, a to hned z několika důvodů: méně zničí výběh i zem stodoly (udusaná hlína), budu si kopyta dělat sama a nebudu muset volat kováře bůhvíodkud (nebo si sem tahat známého podkováře z Brna), vzhledem k jejich pracovnímu využití a půdním podmínkám jsou podkovy tak jako tak zbytečné. Samozřejmě, pokud by bylo třeba okovat, nebráním se tomu.
Člověk míní a život mění. Během onoho roku jsem musela řadu věcí přehodnotit, pozměnit či od píky předělat. Na druhé straně však musím uznat, že výhod bylo výrazně víc, potvrdily se mi mnohé předpoklady a udály se i takové pozitivní věci, v které bych ani nedoufala.
Když po roce udělám inventuru, vyjde mi, že to byl krok dobrým směrem a určitě bych už způsob držení koní neměnila. A myslím, že by neměnili ani oni - aspoň podle toho, jak se po tom roce chovají a jak vypadají. A připomínám, že všichni tři byli i předtím zvyklí na život co nejvíce venku a ve stádě.
Ústředním tématem domácího chovu koní se stala stodola coby otevřená stáj a její okolí coby non-stop přístupný výběh. A právě tady se odehrávaly největší boje s drsnou realitou.
Zelený začátek
Když jsme v půlce října loňského roku, hned, jak ze silnic odtál nečekaný sníh, přivezli koně z komerční stáje u Brna domů, čekala tu na ně sakum-pingl nová ohrada, kombinace dřeva a elektrického ohradníku, která ohraničovala jejich prozatímní výběh o rozloze asi 2000 m2. Koně tak měli k dispozici bezprostřední okolí statku: menší plochu před stodolou, větší plochu za stodolou včetně mladého smrkového-modřínového lesíku a čtvercovou zahrádku; vše bohatě zatravněné.
Dalších 5 ha čekalo na zaorání a jarní zatravnění a travnatá louka před domem se vždy jen dočasně ohradí přenosným ohradníkem a bude k dispozici na pasení za suchého počasí. Poměrně dobrý start; i když od začátku mi bylo jasné, že tři koně stav dostupného pozemku změní.
První bahno
Změnili. Zanedlouho a po prvních deštích k nepoznání.
Zelená tráva samozřejmě vzala za své po pár týdnech, jenže ono to šlo ještě dál. Jílovitá půda se ukázala ve své plné parádě, rozbahnila se do hloubky, místy až do půl holení koní. Ti, zcela logicky, odmítali dobrovolně opouštět suchou a pevnou stodolu a podle stavu kopyt jsem poznala, že do bahna se dostane jen podřízená šimla, kterou tam patrně vystrnadí valach s lipicánkou. Jen ona totiž měla kopyta obalená mokrým bahnem...
Abychom vůbec mohli vyklízet koblihy ze stodoly, udělali jsme si
chodníček z prken. Koně ho velmi ochotně využívali taky a díky tomu se
aspoň na chvíli dostali „ven".
Nejdříve využívali zatím pevné cestičky mezi smrčky a odcházeli na druhou stranu statku do zahrady, ale brzy to rozšlapali taky.
Hlavní problém ovšem byl ten, že i když nepršelo, bahno zůstávalo. Protože voda do jílu nevsákla, neměla kam odtéct a v chladném počasí ani neměla šanci se vypařit, začala být situace neúnosná. Koně se nejenže skoro nehýbali, protože chození v bahně se jim příčilo, ale hrozilo, že tento tankodrom zamrzne a pak to bude doslova o zdraví.
Bylo třeba ihned jednat a situaci aspoň provizorně řešit. Je listopad
a mrznout může každým dnem. Po zvážení všech dostupných možností jsme
se nakonec rozhodli pořídit plastové rohože. Aspoň před stodolu, kde je
bahno nejhorší. Protože těžší technika (žádná technika) nebyla schopná
po takovém terénu ke stodole vyjet, lidskou sílou se odkopala vrstva
bahna (pod níž byla vrstva úžasně suché hlíny!) a položily se rohože.
Pravda, od ideálu daleko, ale snad to vydrží zbytek podzimu, zimu a
jaro...
Pomohlo to. Koně začali chodit dobrovolně ven, došli na konec rohoží, tam se po prknech dostali k lesíku, kde už to s bahnem nebylo tak hrozné a mohli hledat zbytky trávy. Skřípala jsem sice zuby, ale holt bude se to muset vydržet do příštího roku. Už teď mi bylo jasné, že tak to nechat na příští „sezónu" nemůžeme.
Milosrdná zima
Obávali jsme se zimy, ale ta byla milosrdná: sníh všechno zakryl,
terén přestal čvachtat a koně byli nesmírně spokojení. Neustále byli
venku a nevadily jim ani mrazy, naopak. Jako by se po tom hnusném
blátivém podzimu probrali a začali pořádně žít!
Jejich pozornost se přesunula na smrčkový lesík za stodolou. Každou volnou chvíli trávili okusováním drobných smrkových větviček. Hm, hlavně že jim chutná a jsou spokojeni...
V prosinci ještě sněhu nebylo moc, nezvládl srovnat hrboly terénu,
takže koně sice výrazně více chodili, ale neběhali. Rozhodli jsme se jim
na chvíli „půjčit" dvůr, který je rovný a prostorný. To bylo radosti!
A ještě větší radost zavládla, když jsme koním poskytli další prostor: elektrickým ohradníkem jsme oplotili kus budoucí pastviny.
Nebyla ideálně nejrovnější, ale koně zvyklí na pobyt venku s tím neměli problémy. Za celou tu dobu, bez ohledu na nekvalitní terén, nedošlo k uklouznutí a upadnutí, ke zvrtnutí kloubu či natažení šlachy. Po špatném terénu chodili opatrně, pokud dováděli, pak skutečně jen tam a jen tak, aby to ustáli ve zdraví.
Rok 2010 vešel s bohatou sněhovou nadílkou a velkými mrazy. Terén se vyrovnal, i když, pravda, jeho plocha se relativně zmenšila, když koně nechodili do hlubokých závějí. Přesto se pohybovali výrazně víc, než v době bláta: před stodolou jsme jim sníh odhrnovali, za lesíkem částečně taky, v ohrazeném kousku pastviny si to vyšlapali a mezi stromy toho tolik nenapadlo.
Jarní tání
Pak ale přišlo první tání a s ním nový problém: rohože před stodolou udržovaly povrch pevný, zato udusaná hlína ve vchodu do stodoly se rozčvachtala...
Opět jsme to vyřešili plastovými rohožemi, tentokrát plnými, určenými do stáje.
Koně tak mohli prožít docela příjemný nástup nového jara. Jenže to jsme ještě nikdo netušil, jaké to jaro vlastně bude a jakou nádheru nám připraví...